velikost textu

Vytváření národní politické kultury v Čechách v letech 1848-1868, Pokus o přemostění mezi sociální a kulturní historií

Upozornění: Informace získané z popisných dat či souborů uložených v Repozitáři závěrečných prací nemohou být použity k výdělečným účelům nebo vydávány za studijní, vědeckou nebo jinou tvůrčí činnost jiné osoby než autora.
Název:
Vytváření národní politické kultury v Čechách v letech 1848-1868, Pokus o přemostění mezi sociální a kulturní historií
Název v angličtině:
Creation and invention of national political culture in Bohemia 1848-1868 - Mediation between social and cultural history
Typ:
Disertační práce
Autor:
Mgr. Taku Shinohara, Ph.D.
Školitel:
prof. PhDr. Milan Hlavačka, CSc.
Oponenti:
doc. PhDr. Zdeněk Hojda, CSc.
prof. PhDr. Jiří Pokorný, CSc.
Id práce:
104286
Fakulta:
Filozofická fakulta (FF)
Pracoviště:
Ústav českých dějin (21-UCD)
Program studia:
Historické vědy (P7105)
Obor studia:
České dějiny (XCDE)
Přidělovaný titul:
Ph.D.
Datum obhajoby:
31. 8. 2015
Výsledek obhajoby:
Prospěl/a
Jazyk práce:
Čeština
Klíčová slova:
národní slavnost, festivita, obecní samospráva, národní společnost, národní kultura, 19 století
Klíčová slova v angličtině:
national festivity, communal autonomy, national society, national culture, 19-century
Abstrakt:
Vytváření národně politické kultury v Čechách v letech 1848-1868 – Pokus o přemostění mezi sociální a kulturní historií – (Resumé) Taku Shinohara Předložená práce se zaměří na problematiku vytváření české národní společnosti hlavně na venkově v období po revoluci 1848 až do upevnění dualistické monarchie po ztroskotání fundamentálních článků. Proces vytváření české společnosti po zrušení poddanství lze časově rozdělit z hlediska dobové české měšťanské politiky i společenské situace na tři období: období od roku 1848 do 70. let 19. století, období do přelomu století a období do první světové války. Toto první období je charakterizováno zásadní proměnou venkovského společenství po zrušení poddanství a pozvolným pronikáním norem a životní kultury občanské společnosti. Politická mobilizace národního hnutí se neuskutečnila pevnou organizací politických stran, ale spíš volnou sítí lokálních honorací, především různými spolky a samosprávnými orgány. Práce zdůrazňuje, že politickou mobilizaci národních stran (národní poutě, slavnosti a jiné různé manifestace) v tomto období neumožnily jen politicky nebo zájmově stanovené cíle v úzkém slova smyslu, ale základní přeměna společenských vztahů a způsobu kulturně-společenského vnímání venkovského obyvatelstva. Revoluce roku 1848 sice z politického a mocenského hlediska ztroskotala, ale vytvořila základní podmínky pro další vývoj občanské společnosti. Už během revoluce se objevil jako vážný politický a sociální problém spor mezi sedláky a domkáři na českém venkově, zrušení poddanství a vrchnostenské správy a soudnictví otevřelo možnost proměny mocenské struktury na venkově. Neoabsolutistický stát se pokusil zavést jednotnou státní správu s okresním hejtmanstvím jako nejnižší instancí, zatímco místní správu (místní policii, správu obecního jmění ap.) ponechal obecní samosprávě, jejíž praxe byla ještě podřizována více lidovým zvyklostem než právní normě. Přestože si okresní hejtmanství (úřady) ve svých zprávách o náladě obyvatel opakovaně stěžovala na nesprávné jednání obecních představených, vyšší instance státní správy, pokud nešlo o nějaké podezření z politické konspirace, aktivně nezasahovaly do obecních záležitostí, což do jisté míry odpovídalo koncepci stavovské společnosti. Sporů mezi sedláky a domkáři o obecní jmění a o účast na jeho správě bylo stále víc, ale chyběl institucionální a právní základ pro vyřešení tohoto problému, jelikož ani zeměpanské úřady neprojevovaly vůli k řešení. Po zrušení poddanství a patrimoniální správy a soudnictví vytvořili sedláci hegemonistické postavení ve venkovské společnosti, a mohli využívat svých faktických práv na obecní jmění založených na starších zvyklostech a povědomí o společenském řádu, které ale už v této době ztrácely platnost a legitimitu očima domkářů. Navíc pro životní existenci chudé vrstvy venkovských obyvatel byla skutečnost, že zrušení poddanství zbavilo bývalé vrchnosti veškeré povinnosti chudinské péče, závazné. Zrušení poddanství nepřineslo nový společenský řád a proměny mocenské struktury na venkově ještě nevytvořily novou situaci pro venkovské obyvatele či odpovídající povědomí o společenském řádu. Liberální představa o obecní samosprávě reprezentovaná krédem „základem svobodného státu je svobodná obec“ se za neoabsolutismu ve venkovské společnosti příliš neprosadila. Za neoabsolutismu nebyla možnost přeměny bývalého poddanského obyvatelstva ve svobodné občany jako politického subjektu. Ani venkovští obyvatelé neprojevovali přílišný zájem o veřejný život a zůstali lhostejní, dokonce odporní, k veřejné institucionalizaci obecní samosprávy. Teprve od začátku šedesátých let, kdy byla zahájena éra pseudokonstituční, se začala vytvářet nová kulturní forma, která umožnila širším vrstvám obyvatel vystoupení ve veřejném životě a vyjádření jistého politického povědomí, a to jako forma národní. Toto vytvoření národní formy kultury bylo zásadním základem pro rozvíjení obecní samosprávy a s ní úzce a organicky související spolkové činnosti, totiž tím nacházely proměny mocenské struktury na venkově odpovídající politický výraz. A vice versa: rozvíjení obecní samosprávy a spolkové činnosti bylo sociálním základem pro vytvoření národní kultury pro širší vrstvy obyvatel. Venkovské obyvatelstvo všeobecně mělo odtržený až odporný postoj k veřejné správě obce a obecního jmění, který se projevoval dále v druhé polovině 19. století. I tak se sociabilita transformovala ze sociability skryté (sociability o sobě) založené na místních zvyklostech do sociability viditelné (sociability pro sebe), které ztělesňují institucionalizované obecní a okresní samosprávy a dobrovolné spolky. Místní Sokol, zpěvácké spolky, banderium apod. poskytovalo obyvatelům symboliku, jež jasně a viditelně reprezentovala místní společnost v národní společnosti. Tento proces odpovídal rozkládání lokálních společenství. Sociální spory se projevily nyní i v podobě institucionalizovaného politického boje, ve volbách do obecních představenstev a okresních zastupitelstev. Bojující strany mohly využívat národní symboliku a libovolně odkazovat na diskurs národní politiky, aby politicky legitimizovaly svou pozici v boji v místním kontextu. I když v tomto boji šlo “ve skutečnosti” o něco zcela jiného, důležitý byl fakt, že sociální spory v místní společnosti se mohly nyní formulovat právě diskursem a symbolikou národní politiky. Tak se význam politických a sociálních sporů uvnitř místní společnosti interpretoval i v kontextu národní společnosti, čímž se mohl vztahovat k národní politice. Národní kultura ohraničila rámec veřejného života, a sama občanská společnost se historicky zrealizovala jako společnost národní. Tento rozporuplný proces odráží „Vášnivá doba slavností“ v šedesátých letech 19. století a hnutí pro postavení Národního divadla. Závěrem předložené práce se analyzuje tato politizace společnosti na přelomu šedesátých a sedmdesátých let 19. století s příkladem Táborového hnutí. Táborové hnutí je v historiografii často považováno za první vrchol masového hnutí české národní politiky. Z hlediska organizace i sémiotické konstrukce se může považovat Táborové hnutí za přímou aplikaci praxe a zkušeností národních slavností z celých šedesátých let 19. století, a zároveň za začátek další etapy vytváření národní politické kultury v Čechách s jeho jasně vymezeným politickým charakterem.
Abstract v angličtině:
Creation and invention of national political culture in Bohemia 1848-1868 -Mediation between social and cultural history- (Résumé) Taku Shinohara This thesis analyzes problems of building of Czech national society on the countryside in the time from the revolution of 1848 up to the consolidation of dual monarchy in 1868. We can distinguish building process of Czech society after the abolition of servitude in 1848 into three periods: a period from 1848/49 to 1870s, a period from 1870s to the turn of the centuries, and a period from the turn of the centuries to the age of the “total wars”. The first period this thesis deals with can be characterized by fundamental transformations of peasants’ society after the abolition of servitude and the gradual penetration of norms and life-styles of civil society. It was rather a loose network of the local honorables, such as a network of voluntary associations and communal autonomous bodies than a solid organization of any political party that enabled the mass mobilization of national movements. This thesis emphasizes that political mobilizations of national parties (national pilgrimages, national festivities a other various manifestations) were not realized by any political purposes nor by any more or less concrete social interests in a narrow sense of the word, but by fundamental transformations in social relations and way of cultural and social perception of peasantry. From the point of political and power relations it is true that “the revolution of Intellectuals” was deliberately suppressed, but it created essential conditions for the development of civil society in the second half of the 19-century. Already during the revolution there emerged conflicts between upper strata of peasantry and poor population on the countryside as a serious political and social problem. Abolition of servitude and patrimonial administration and jurisdiction stimulated further changes in power structure on the countryside. While the neoabsolutism tried to introduce a unified state administration with district government as a lowest instance of state power, it left local administration (local police, administration of communal property etc.) to a newly introduced communal autonomy system, whose practices were but more subordinated to local and folk customs than to the legal norms. Although district governments reported repeatedly “apathy” and “illegal” behaviors of the leaders of communal autonomy, higher authority of state administration did not actively intervene to the communal matter, unless any political “conspiracy” concerned (of course such cases were very rare). This attitude of state administration reflected to a certain extent concept of social orders from the time of ancient regime. There were still many, even more than in the previous time cases of conflicts between upper strata of peasantry and the poor population on the countryside around communal property and its managements, but there were no legal and institutionalized bases for the solution, and state authority expressed almost no intention for the solution. Since the abolition of servitude and patrimonial administration and jurisdiction upper strata of peasantry had built up hegemonic position in peasant society, and could make use of their factual “rights” on communal property on the basis of older folk norms about the social order which but gradually lost the actual validity a legitimization in the eyes of the poor class. With the abolition of servitude former landlords got rid of all the obligation of social cares for the impoverished population, which meant a serious threat to the very life of the poor class. The abolition of servitude did not bring up a new social order, and transformation of power structure on the countryside did not create corresponding consciousness about the new social order. Liberal concept of communal autonomy was represented by a credo, “foundation of a free is a free commune”, but the concept was never realized during the Neoabsolutism. The Neoabsolutism did not intend to create “citizens” from the former serfs, and peasants themselves were not interested in a “public life”, and institutionalization of communal autonomy. It was not until the quasi-constitutional 1860s when new cultural form began to be invented, that enabled wider section of population to represent themselves in the public sphere to express their certain political consciousness, and that was invented as a national form. This new creation of national form of culture was an essential basis for the further development of communal autonomy and voluntary associations. With this cultural creation, the social transformation since the revolution of 1848/49 found a corresponding political expression. And vice versa: further development of communal autonomy and voluntary associations became to a social basis for the creation of national culture for the wider segments of population. Sociability of peasant population transformed from a hidden sociability based on local customs and tradition to a visible sociability that was embodied in institutionalized communal and district autonomy and voluntary associations. Local “Sokol”, choral associations, “banderium”(peasant cavalry), etc. provided representations that clearly and visibly represented local society in a national society. This process corresponded also to disintegration of local communities. Social conflicts were now expressed and demonstrated in an institutionalized political battle, that is, for example in a form of local elections to communal and district autonomous body. Fighting parties could utilize national symbols and refer to national discourses so as to legitimize their position in a battle of local context. Important thing is that social conflicts in a local society could be formulated by the discourses and symbols of national politics. So the meaning of political and social conflicts inside the local society could be, and sometimes should be, interpreted in a context of national society. Each local conflict could have now inevitably the national dimension. National culture marked the boundary of public life, and civil society itself was in historical reality realized as a national society. This contradictory process was most clearly reflected in a “time of festivity passion” of the 1860s and especially in a national movement for the building of the National Theater. In conclusion this thesis analyses politicization of the society at the turn of 1860s and 1870s by an example of “Tábor“ movement. Tábor movement is often considered in history as the first culmination of Czech national politics. From the view point of organizational structure and semiotic construction it can be regarded as the direct application of practices and experiences of national festivities from the whole 1860s, and at the same time, as the starting point of further developments of national political culture in Bohemia with its defined political characters.
Dokumenty
Stáhnout Dokument Autor Typ Velikost
Stáhnout Text práce Mgr. Taku Shinohara, Ph.D. 2.84 MB
Stáhnout Abstrakt v českém jazyce Mgr. Taku Shinohara, Ph.D. 123 kB
Stáhnout Abstrakt anglicky Mgr. Taku Shinohara, Ph.D. 100 kB
Stáhnout Autoreferát / teze disertační práce Mgr. Taku Shinohara, Ph.D. 418 kB
Stáhnout Posudek vedoucího prof. PhDr. Milan Hlavačka, CSc. 180 kB
Stáhnout Posudek oponenta doc. PhDr. Zdeněk Hojda, CSc. 89 kB
Stáhnout Posudek oponenta prof. PhDr. Jiří Pokorný, CSc. 75 kB
Stáhnout Záznam o průběhu obhajoby 93 kB