velikost textu

Recepce divadla v pozdní antice: obrany, útoky, učená pojednání

Upozornění: Informace získané z popisných dat či souborů uložených v Repozitáři závěrečných prací nemohou být použity k výdělečným účelům nebo vydávány za studijní, vědeckou nebo jinou tvůrčí činnost jiné osoby než autora.
Název:
Recepce divadla v pozdní antice: obrany, útoky, učená pojednání
Název v angličtině:
Reception of Theatre in Late Antiquity: Apologies, Philippics, Scholarly Treatises
Typ:
Disertační práce
Autor:
Mgr. Alena Sarkissian, Ph.D.
Školitel:
prof. PhDr. Eva Stehlíková
Oponenti:
Prof. MgA. Jan Vedral, Ph.D.
Mgr. Markéta Kulhánková, Ph.D.
Id práce:
104254
Fakulta:
Filozofická fakulta (FF)
Pracoviště:
Katedra divadelní vědy (21-KDV)
Program studia:
Obecná teorie a dějiny umění a kultury (P8109)
Obor studia:
Divadelní věda (XDV)
Přidělovaný titul:
Ph.D.
Datum obhajoby:
27. 6. 2011
Výsledek obhajoby:
Prospěl/a
Jazyk práce:
Čeština
Abstrakt:
ABSTRAKT Tato práce zkoumala několik textů vytvořených v období mezi 2. a 12. stoletím po Kr., tedy pozdněantických skladeb a skladeb, které na antickou tradici navazovaly. Toto období se může zdát rozsáhlé, ale takové časové rozpětí umožnilo studovat kontinuitu a proměnlivost v recepci divadla v pozdněantických a příbuzných monografiích na toto téma. Snažili jsme se odpovědět na několik otázek. Ačkoli se zdálo, že tyto texty nemají mnoho společného, zkoumali jsme příbuznosti a rozdíly mezi těmito skladbami, ohledávali jsme jejich informační hodnotu s ohledem na jejich žánrovou příslušnost, studovali jsme vlivy, které na ně působily a definovali také vzájemné vlivy mezi těmito díly. V prvních dvou kapitolách bylo vymezeno téma práce a popsán současný stav bádání. Třetí kapitola se věnovala terminologii, protože tato otázka bývá často v odborných pracích podceňována. Badatelé si mnohdy vymezí termín „pozdněantické a byzantské divadlo” příliš vágně, což potom brání tomu, aby jejich studium přineslo konkrétní výsledky. Čtvrtá kapitola čtenáři stručně představuje texty podrobené analýze. Vlastní rozbor textů započíná v páté kapitole. Věnuje se otázkám dramatického a divadelního žánru v pozdní antice. Je zde studován vzájemný vztah tragédie a pantomimu a podobně též vztah komedie k mimu. Obraz těchto žánrů v dílech O pantomimu (Lúkiános), Oratio LXIV (Libanios), O těch, kdo opouštějí chrám odcházejí do divadla a do hippodromu, Proti divadlům (Jan Zlatoústý) a Obrana mimů (Chorikios) je dále zasazen do širšího kontextu pozdněantické literatury. V šesté kapitole je prováden rozbor gramatických textů (tj. autorů Diomeda, Euanthia a Donata) a textů byzantských archivářů (anonymní pojednání O tragédii, texty Ióanna Tzetza a Eustathia Soluňského), je srovnána metoda těchto autorů a diskutuje se o podobnostech a rozdílech ve způsobu, jak je pojednáno o klasickém dramatu. V této kapitole je též zdůrazněn rozdílný postoj k dramatu a divadlu v počáteční pasáži pojednání O přetvářce od Eustathia Soluňského. V sedmé kapitole se popisuje způsob, jakým gramatici a archiváři píší o divadelních žánrech, jež nejsou založeny na dramatu. Jejich svědectví je rozšířeno o texty Ióanna Zónary a Theodóra Balsamóna, v nichž komentují kánony církevních koncilů, jež poskytují více informací na toto téma. Mohl být proto zároveň též popsán vztah církve k divadlu prostřednictvím srovnání výnosů světského práva a církevních kánonů, jež se věnují divadlu. Osmá kapitola se věnovala povědomí všech autorů o divadelní praxi různých historických epoch a byla analyzována jejich metoda popisu. V deváté kapitole se naše pozornost obrátila od faktografického obsahu textů k otázce postojů k divadlu v soudobé společnosti a jejich proměn v čase. Vkus publika byl studován na základě rozboru textů, stejně jako obraz herce ve společnosti. Postoje k divadlu jsou rovněž sledovány na základě způsobu argumentace v apologiích a filipikách proti divadlu. Tímto způsobem se odhalily nové vztahy mezi texty. Desátá kapitola otevírá diskusi o dalších tématech úzce spjatých s problematikou studovanou v této práci. Je to především otázka znovuzrození byzantského divadla v církevním a liturgickém prostředí a otázka povahy kvazidramatických textů v obdobích obou byzantských humanismů, použijeme-li Lemerlův termín. Kvazidramata byla v této práci považována za zvláštní způsob, jakým byzantští učenci zkoumali antickou dramatickou tradici. Poslední otázkou byla specifická povaha Kyperských pašijí. Rozbor provedený v této práci poukázal na spletitost vztahů mezi zkoumanými skladbami. Na jedné straně se ukázalo, že některé texty vykazují mnoho společných znaků bez ohledu na jejich časovou vzdálenost - jako texty západních gramatiků a východních byzantských archivářů. Na druhé straně texty, jež zaujímaly záporný postoj k divadlu se velmi lišily na Západě a Východě, bez ohledu na to, že si byly z časového hlediska velmi blízké. Tyto příklady zároveň dosvědčují, že ani geografické souvislosti nevysvětlují zcela příbuznosti a rozdíly mezi texty. Žánrová analýza dokázala, jak důležité je vzít při práci s textem v úvahu jeho žánr, protože nesmírně ovlivňuje autorův výběr informací i způsob, jak je s nimi nakládáno. Neděje se to přitom pouze v „angažovaných textech” jako jsou kázání Jana Zlatoústého a díla Tertullianova a Novatianova, ale určitým způsobem i v případě teoretických spisů. V závěru práce byly texty rozděleny do tří velkých skupin, které navazují na antickou tradici reflexe dramatu a divadla. První skupina následuje platónskou tradici, kde myslitel zaujímá rozhodný postoj ke svému předmětu a jasně jej vykládá, tak jako se tomu v případě dramatu a divadla děje v Ústavě. Vždy se zároveň diskutuje o vztahu diváka a produkce. V této práci do této skupiny patří apologie divadla a filipiky proti divadlu, stejně jako text Eustathia Soluňského. Druhá skupina textů je vysoce teoretická a je nazvána aristotelská. Autoři se nezabývají vztahem recipienta a produkce, nýbrž usilují o detailní a nezaujatý rozbor svého předmětu. Tato metoda je typická pro období, kdy se drama a divadlo ocitá na určité křižovatce epoch, popř. již není provozováno. Do této skupiny textů patří práce gramatiků a archivářů s výjimkou Eustathiova textu O přetvářce. Poslední skupina textů následuje tradici metadramatické a metadivadelní reflexe v Aristofanově díle. Zařazujeme sem kvazidramata obou byzantských humanismů.
Abstract v angličtině:
ABSTRACT This thesis has examined several texts that were created in period from 2nd century AD - 12th century AD, i.e. late ancient texts or the texts that drew inspiration from classical tradition. Although the period might seem too wide, it enabled study of continuity and change in the reception of theatre in ancient monographs on this topics. Several questions were asked here. The texts seemed not to have much in common generally. This thesis seeks to find out whether there are any affinities, what their real informative value is in respect to their generic affiliation, what influences affected these treatises and whether and how they influenced each other. The first two chapters determine the issue of this thesis and the current state of research. The third chapter establishes terminology, since the scholarly works on theatre of Late Antiquity and Byzantium have very often defined the term theatre too vaguely, which made it hard to obtain any reasonable output of research. In the fourth chapter the texts to be examined were shortly introduced in chronological order and basic information on their literary qualities was provided to the reader. The analysis of the texts starts in the fifth chapter that discusses generic questions of drama and theatre in Late Antiquity. Tragedy is studied and compared in relation to pantomime and similar exploration is made in the case of comedy and its relation to mime. Images of these genres in the texts On pantomime (Lucian), Oratio LXIV (Libanius), Contra ludos et theatra, Contra theatra (John Chrysostom) and Apology of mimes (Choricius) are put into larger context of late ancient literature. The sixth chapter investigates the writings by grammarians (Diomedes, Euanthius and Donatus) and Byzantine archivists (anonymous treatise On Tragedy, Ioannes Tzetzes, Eustathius of Thessalonica), compares their methods and discusses similarities and differences in the ways they deal with the issue of classical drama. The specific attitude towards drama and theatre in the text On hypocrisy by Eustathius of Thessalonica is stressed here, too. The seventh chapter examines the image of theatre genres not based on drama in grammarians’ and archivists’ texts. The evidence is enriched with the texts by Ioannes Zonaras and Theodore Balsamon commenting on canons of church synods, since they provide us with more information. Thus the attitude of church towards theatre is examined here, too, through comparison between secular law decrees and church decrees dealing with theatre. In the eighth chapter the authors’ awareness of theatre practice in various eras of history is examined and their method of description is studied. In the ninth chapter our attention turns from the facto-graphical content of the texts to the question of attitude to theatre in the late ancient society and its change during centuries. The taste of audience is studied by examination of the literary sources and so is the image of actors’ profession in society. The attitudes towards theatre are also surveyed through the means of argumentation in the apologies and philippics against theatre. This reveals some new affinities among texts. The tenth chapter closes the discussion by bringing up some other issues closely related to the subject of this thesis. Above all, it is the question of theatre revival in church and liturgical context in Late Byzantium and the quasi-dramas in the periods of both Byzantine humanisms, to use Paul Lemerle’s term. Quasi-dramas are identified as a specific way of studying dramatic tradition by Byzantine scholars. The last question briefly mentioned here was the specific case of Cyprus Passion Play. The analysis showed that the relations among texts are very intricate. There are texts that in spite of their chronological distance display many traits in common - as the Byzantine archivists’ texts and the Western grammarians’ treatises. On the other hand, the texts of philippics against theatre from the Eastern part of the Roman Empire differ a lot from the Western texts on the same topics in argumentation, although these texts are not much distant in time. This also demonstrates that geographical aspects explain neither affinities, nor differences among texts. The generic analysis presents how important it is to take genre of the text into account, because it influenced the contents of the treatise and the treatment of the information in many ways. It happened not only in the case of “tendentious” texts as John Chrysostom’s sermons and Tertullian’s and Novatian’s compositions, but also in the case of the theoretical treatises. Finally, the texts analyzed here were organized into three large groups that follow ancient tradition of reflection of drama and theatre. The first group follows Platonic tradition, where the author assumes decisive approach to the subject and explains it clearly, as in the case of drama and theatre Plato does in Republic. It always discusses the relation between recipients and the performance. In this work, all phillipics and apologies of drama and theatre belong to this group, as well as Eustathius’ of Thesallonica treatise). The second group of the texts, called Aristotelian here, is highly theoretical. The authors are not interested in the relationship of performance and recipients, but they intend to analyze their subject in detail and detachedly. Moreover, these texts are typical for critical periods of drama and theatre, where these arts find themselves on certain crossroads of eras or they are not performed anymore. In this work all grammarians’ and archivists’ works belong to this group of texts, with the exception of On hypocrisy by Eustathius of Thessalonica. The last group of texts follows the tradition of metadramatical and metatheatrical critics of drama and theatre by Aristophanes. All Byzantine quasi-dramas belong to this group.
Dokumenty
Stáhnout Dokument Autor Typ Velikost
Stáhnout Text práce Mgr. Alena Sarkissian, Ph.D. 2.2 MB
Stáhnout Abstrakt v českém jazyce Mgr. Alena Sarkissian, Ph.D. 40 kB
Stáhnout Abstrakt anglicky Mgr. Alena Sarkissian, Ph.D. 31 kB
Stáhnout Posudek vedoucího prof. PhDr. Eva Stehlíková 56 kB
Stáhnout Posudek oponenta Prof. MgA. Jan Vedral, Ph.D. 69 kB
Stáhnout Posudek oponenta Mgr. Markéta Kulhánková, Ph.D. 99 kB
Stáhnout Záznam o průběhu obhajoby 37 kB