velikost textu

Definice uprchlíka, její výklad a aplikace v současném mezinárodním právu.

Upozornění: Informace získané z popisných dat či souborů uložených v Repozitáři závěrečných prací nemohou být použity k výdělečným účelům nebo vydávány za studijní, vědeckou nebo jinou tvůrčí činnost jiné osoby než autora.
Název:
Definice uprchlíka, její výklad a aplikace v současném mezinárodním právu.
Název v angličtině:
The definition of a refugee, its interpretation and application in recent international law
Typ:
Disertační práce
Autor:
JUDr. Věra Honusková, Ph.D.
Školitel:
prof. JUDr. Pavel Šturma, DrSc.
Oponenti:
prof. JUDr. Mahulena Hofmannová, CSc.
Dalibor Jílek
Id práce:
10379
Fakulta:
Právnická fakulta (PF)
Pracoviště:
Katedra mezinárodního práva (22-KMP)
Program studia:
Teoretické právní vědy (P6801)
Obor studia:
Veřejné právo I - Ústavní právo, mezinárodní právo, evropské právo (VI)
Přidělovaný titul:
Ph.D.
Datum obhajoby:
6. 4. 2011
Výsledek obhajoby:
Prospěl/a
Jazyk práce:
Čeština
Klíčová slova:
definice uprchlíka, úmluva o právním postavení uprchlíků, evropské azylové právo
Klíčová slova v angličtině:
refugee definition, convention relating to the status of refugees, european asylum law
Abstrakt:
Resumé Práce zkoumá definici uprchlíka a její výklad a aplikaci v současném mezinárodním právu. Vymezení zpracovávané látky je dáno smluvním instrumentem z roku 1951, kterým státy přijaly definici uprchlíka, Úmluvou o právním postavení uprchlíků. Zkoumána je zahrnující část definice, která říká, kdo je uprchlíkem. Za něj považujeme osobu, která (...) „se nachází mimo svou vlast a má oprávněné obavy před pronásledováním z důvodů rasových, náboženských nebo národnostních nebo z důvodů příslušnosti k určitým společenským vrstvám nebo i zastávání určitých politických názorů, je neschopna přijmout, nebo vzhledem ke shora uvedeným obavám, odmítá ochranu své vlasti (...)“. Disertační práce pracuje s následujícími hypotézami: 1) došlo k posunu ve výkladu a aplikaci definice uprchlíka. Zde je zároveň sledováno, zda došlo k vytvoření nové obyčejové definice a jaký je případně její obsah; 2) došlo ke vzniku regionální obyčejové definice – a zde je opět brán zřetel na to, jaký je případně její obsah; a 3) restriktivní praxe států před a při vstupu cizince na území ovlivňují výklad a aplikaci definice uprchlíka. Text je členěn do čtyř částí. První se zabývá historickým vývojem definice uprchlíka a zkoumá, co státy ovlivnilo při formulování jejího pozitivního zakotvení. Mezinárodněprávní reakce na fenomén uprchlictví je spojena až s 20. stoletím a jeho v prvních desetiletích vždy reagovala pouze na ad hoc situace. Úmluva o právním postavení uprchlíků přijala první obecnější vymezení, nicméně stejně ve svém určení toho, kdo je uprchlíkem, vycházela z konkrétních událostí, z určité situace, na niž reagovala, a to druhé světové války a rozdělení světa na „východ“ a „západ“. Kapitola zmiňuje i nedávné úvahy o možné revizi dané smlouvy, potažmo definice, které v sobě nesou podtext omezení dopadu závazků států dle dané úmluvy na jejich území. Druhá část analyzuje současnou definici uprchlíka. Sleduje jak její výklad, tak i aplikaci. Vedle soudobé interpretace věnuje kapitola pozornost i původnímu výkladu a oboje porovnává. Pokud by totiž byly odchylné, pak je nutno si položit otázku, zda jde stále o posun v interpretaci, anebo zda lze již hovořit o vzniku nové definice obyčejové. Tato část rozebírá jednotlivé pojmy, které definice obsahuje, a vedle výkladu zkoumá i soudobou aplikaci ze strany vnitrostátních orgánů států-smluvních stran Úmluvy o právním postavení uprchlíků. Právě zkoumáním judikatury je možné zjistit, zda se liší výklad v jednotlivých státech. Ten by měl být shodný, neboť všechny státy, které jsou stranou zmíněné smlouvy, by teoreticky měly mít shodné vnímání pozitivního vymezení uprchlíka; máme-li normativní pojem, pak by mohl existovat i určitý aplikační standard. Pokud ale shodné není a lze pozorovat odlišnosti ve výkladu, pak neexistuje univerzální interpretace. Nebezpečí vícerého rozhodovacího standardu se předloženou analýzou potvrdilo. Slabinou se ukazuje neexistence jednotícího orgánu, jenž by udržel soudržnost výkladu. Ač tedy k posunu ve výkladu definice uprchlíka nesporně došlo, není možné říci, že došlo k vytvoření nové, obyčejové definice. Praxe států je nejednotná, a to i těch států, které jsou stranami shodných konkrétních instrumentů, neexistuje zde tedy opinio iuris ani usus longaevus, což by bylo pro úvahy o případném vzniku obyčeje zásadní. Praxe států, tedy aplikace definice, byla sledována skrze judikaturu rozhodovacích orgánů, a to především soudů amerických, britských, australských, českých a též standardů, jenž aplikuje UNHCR, který sám řízení v řadě států provádí. Současný výklad definice je na rozdíl od původního ovlivněn zejména závazky států, jež plynou z úmluv o lidských právech, potažmo mírou jejich otevřenosti. To je jeden z důležitých důvodů, pro které se interpretace liší; státy musejí dodržovat různé závazky, některé z nich mají povinností méně, některé více. Tyto závazky ovlivňují i výklad definice. Příkladem může být zapojení konceptu gender. Pojem společenská vrstva může též zahrnovat např. ženy, jež mají být podrobené obřízce, což některé státy uznávají, jiné naopak provádění obřízky považují za legitimní a nepenalizují jej, případně je považují za legální. Interpretace pojmu, potažmo i definice uprchlíka, se tak logicky liší. Z provedené analýzy jsou zřejmé i rozdíly mezi zeměmi, které by měly ctít shodné závazky, neboť jsou stranami shodných smluvních instrumentů, a jsou např. otevřené různým náboženstvím. Jako příklad poslouží kontrast v jednání USA a Německa vůči příslušníkům scientologické církve. USA těmto osobám poskytne ochranu, zatímco Německo jejich činnost nepovoluje. Tyto odlišnosti mají určité regionální podtóny. Geografická blízkost s sebou nese nezřídka i společný zájem a kulturní slučitelnost. Proto sleduje třetí část práce regionální výklad a aplikaci definice. V Evropě, Americe i Africe je vytvořen ucelený systém, jenž definici uprchlíka tak či onak rozvíjí. V Africe a Americe je k univerzálnímu pozitivnímu vymezení přidán další status, jenž je ke konvencionálnímu přiřazen. Reaguje na potřeby daného regionu, a hledá odpověď na hromadné uprchlické proudy. Evropa postupuje odlišně. Je to především evropská subregionální úprava (pouze pro státy EU), která ovlivňuje zkoumané téma. Ta v jedné linii prohlubuje a slaďuje výklad definice uprchlíka ve vnitrostátních právních řádech členských států EU, v druhé přidává doplňkové statusy pro další osoby, které potřebují ochranu. Byla zde vytvořena řada směrnic, tedy harmonizačních instrumentů práva EU. Ty se kupříkladu vztahovaly k definici uprchlíka a jednotily výklad jejích pojmů. Jiné směrnice zase dodávají do mozaiky ochranných instrumentů další ochranné statusy, doplňkovou či dočasnou ochranu. Státy subregionu Evropská unie jako jediné garantují osobám, jež hledají ochranu a splní kritéria definice uprchlíka, ochranný status. Právě tato nezvykle otevřená úprava zemí subregionu EU s sebou nese i nutnost zvažovat, komu ochranu skutečně udělit. Státy se snaží oddělit od nucené migrace dobrovolné odchody osob z jejich zemí. Některé, především země ekonomicky vyspělé, přijaly opatření, která mají kontrolovat migraci a přecházet nelegálnímu vstupu na jejich území. Zároveň se ale tato opatření také stala překážkami pro uprchlíky v jejich cestě za ochranou. Mezi ně lze řadit například sankce pro dopravce či evropské legislativní vyjádření institutu bezpečných zemí. To vše zkoumá část čtvrtá. Lze tedy shrnout takto. Univerzální definice uprchlíka je, ač byla vytvořena před téměř 60 lety, stále aktuální a využívaná. Došlo k posunu jejího výkladu, avšak existenci nové, obyčejové definice se prokázat nepodařilo. Výklad definice je zároveň velice různorodý. Tato roztříštěnost je zřejmá z příkladů aplikace orgány smluvních stran Úmluvy a je poněkud dvojznačná. Na jednu stranu je nejednotnost problematická z hlediska poskytování ochrany ve shodných případech uprchlíků v různých zemích. Zde by napomohlo vytvoření kontrolního mechanismu, který by monitoroval dodržování Úmluvy a produkoval autoritativní rozhodnutí, v nichž by zajistil konzistentní výklad a aplikaci definice. Na stranu druhou je to ale právě schopnost definice získávat různou podobu zahrnováním nových konceptů a určité přizpůsobení se novým okolnostem, která ji udržuje životaschopnou. Ale i zde se jeví vytvoření kontrolního mechanismu jako možnost, jak zároveň životaschopnost definice udržet, neboť by tak nedošlo k rigidnímu jednoznačnému zakotvení jejího významu, ale mohla by se otevřít možnost pojem dlouhodobě rozvíjet. Již dnes se také vytvářejí další, především regionální ochranné instituty. Ty definici uprchlíka de iure v jejím přetrvání neohrožují, ježto jsou charakterizovány jako doplňkové. Problematickým momentem jsou nyní především procesní aspekty, mezi jinými reálná dosažitelnost ochrany ze strany uprchlíka – možnost příchodu do země, kde bude definice aplikována. Úmluva o právním postavení uprchlíků a její definice uprchlíka jsou nadále i ve 21. století aktuální a použitelné. Abstract The dissertation examines the definition of a refugee and its interpretation and application in the current international law. The thesis is based on the definition which is incorporated in the Convention Relating to the Status of Refugees of 1951. According to the Convention a refugee is a person who “owing the well-founded fear for being persecuted for reasons of race, religion, nationality, membership of a particular social group or political opinion, is outside the country of his nationality and is unable or, owing to such fear, is unwilling to avail himself of the protection of that country (...)“. The dissertation deals with the inclusive part of the definition only. The following theses are discussed: 1) whether there has been a shift in the interpretation and application of the definition of a refugee. Also, the dissertation analyses whether a new customary definition was established and what is eventually its content; 2) whether a regional customary definition was established and what is eventually its content; 3) whether the restrictive practises of the states prior to and during an entry of a foreigner influence the interpretation and application of the definition of a refugee. The study is divided into four parts. The first part analyses the historical development of the definition of a refugee. The previous perception of the issue may influence the later formulation of the positive specification in a treaty. The reaction of the international community to the refugeehood phenomena came only in the 20th century and it was mainly on ad hoc basis in the early decades. The Convention came with a general definition, the first one in the history of the international law. It must be admitted that it also has its roots in a particular situation; it mirrors the events of Second World War and division of the world into East and West. The analysed definition was therefore an ad hoc reaction too, but it reached a widespread use in connection with adoption of another treaty, the Protocol Relating to the Status of Refugees of 1967. This chapter also deals with recent debates of possible revision of the convention of 1951 and its definition of a refugee. The second chapter of the dissertation analyses the refugee definition itself. It is this definition, which represents a legal specification of the term refugee. The constituent elements of the definition are analysed with the focus on interpretation and application of it. Not only the current interpretation is examined, also the approach of states in 1951 is taken into account. If there are differences, it may indicate formation of a possible new custom (with the practice of states fulfilling both usus longaevus and opinio iuris). However, it may still be only a shift in the interpretation. The application of the refugee definition in practice of states – parties to the respective convention – is examined too. It is the practice of states which allows us to see whether there is different interpretation of the positive delimitation of term refugee. We may presume that it should be the same, there is only one universal convention and state parties should respect its obligation arising from the treaty. But if it differs than there is no universal interpretation. The analysis confirmed the fact that there is no universal interpretation of the refugee definition. There is no supervisory mechanism to this treaty which would unify the views of the states, and it may be seen as a weak point for the issue under review. Because there is no uniform practice in interpretation of the term we may say that there is also no custom formed. The practice of states was determined from the judicature of national bodies, mainly courts; American, British, Australian and Czech court decisions were the main ones analysed; also the standards of United Nations High Commissioner for Refugees were examined, because it is this UN body that is in charge of this procedure in many states. The current interpretation of the refugee definition is influenced by the obligations which arise to state from other treaties, mainly the treaties on human rights. That is one of the reasons why there is no uniform view on the interpretation: states must respect their other obligations and this influences their understanding of the definition. Some states must fulfil more obligations than others (here the concept of gender can serve as an example). One of the elements of the refugee definition, a term “particular social group”, may be interpreted from the gender point of view, e.g. if the state is a state party to a Convention on the Elimination of All Forms of Discrimination against Women. Then the term refugee should incorporate also cases of refugees who escape female genital mutilation. Some of the states do respect this interpretation, some of them do not. The existence of female genital mutilation may even be supported (even through legislation) or tolerated by the state in those cases. But we may see different standard of interpretation even when the states should theoretically have the same opinion, because they are parties to the same or similar instruments. This is the case of the view of scientology in e.g. US and Germany. The first one has been open and possibly granting protection to members of this church, the latter has been banning this religion. The differences may be seen as regional. It is the region where states might see a common interest and cultural compatibility more easily comparing to universal standards. Therefore the third chapter focuses on regional interpretation and application of the refugee definition. There are self-contained schemes in Europe, Americas and Africa which do develop the legal perception of the issue. A new status for those who need protection is added to the universal one in Americas and Africa. It answers the needs of the region, especially deals with situation of mass influx of refugees, which is not covered by the definition. Europe chooses a slightly different approach. It is the EU sub-region that deals with the issue deeply. It does so through the EU law. There are many directives which harmonize the states´ approach towards refugees, including the interpretation of the refugee definition, other provides for subsidiary statuses (subsidiary protection, temporary protection). The EU member states are the only state parties of the convention of 1951 which regionally accepted an obligation to grant a status to refugees. It is this – it must be said that very positive and broad-minded – approach which at the same time needs clear criteria of to whom the protection may be granted. States try to divide voluntary and involuntary migration and find those who need protection among those who leave their home country generally. Some of the states, including those in the EU, adopted measures to control migration and to avoid entry of illegal immigrants. Those measures may at the same time be restrictions for refugees seeking protection. Refugees may not even be successful in leaving their home country and entering the other in which they want to seek protection. Carriers’ sanctions or notion of safe countries are examples of those practices. The fourth chapter deals with those “obstacles” for refugees. To conclude: The definition of a refugee, even if created 60 years ago, is still used and up to date. There is a shift in interpretation, but no customary definition replaced it. There is no uniform interpretation, which may be seen as double-edged. On the one hand there is no certainty of the same standard; a refugee may be granted protection in one country while it will be refused to him or her in another. A creation of a supervisory mechanism would unify the approach of states to interpretation of the definition. But on the other hand it is this openness of the definition which allows for integration of new legal concepts to it, for shift in its interpretation – and it might be why it is still up to date. Nevertheless creation of the new supervisory body would not necessarily harm this immanent ability of the definition. There are new protection statuses which comply with the refugee status, but they do not endanger the definition itself. It is the restrictions for voluntary migrants that must be examined carefully. The Convention Relating to the Status of Refugees of 1951 and its refugee definition is applicable even in the 21st century.
Abstract v angličtině:
Resumé Práce zkoumá definici uprchlíka a její výklad a aplikaci v současném mezinárodním právu. Vymezení zpracovávané látky je dáno smluvním instrumentem z roku 1951, kterým státy přijaly definici uprchlíka, Úmluvou o právním postavení uprchlíků. Zkoumána je zahrnující část definice, která říká, kdo je uprchlíkem. Za něj považujeme osobu, která (...) „se nachází mimo svou vlast a má oprávněné obavy před pronásledováním z důvodů rasových, náboženských nebo národnostních nebo z důvodů příslušnosti k určitým společenským vrstvám nebo i zastávání určitých politických názorů, je neschopna přijmout, nebo vzhledem ke shora uvedeným obavám, odmítá ochranu své vlasti (...)“. Disertační práce pracuje s následujícími hypotézami: 1) došlo k posunu ve výkladu a aplikaci definice uprchlíka. Zde je zároveň sledováno, zda došlo k vytvoření nové obyčejové definice a jaký je případně její obsah; 2) došlo ke vzniku regionální obyčejové definice – a zde je opět brán zřetel na to, jaký je případně její obsah; a 3) restriktivní praxe států před a při vstupu cizince na území ovlivňují výklad a aplikaci definice uprchlíka. Text je členěn do čtyř částí. První se zabývá historickým vývojem definice uprchlíka a zkoumá, co státy ovlivnilo při formulování jejího pozitivního zakotvení. Mezinárodněprávní reakce na fenomén uprchlictví je spojena až s 20. stoletím a jeho v prvních desetiletích vždy reagovala pouze na ad hoc situace. Úmluva o právním postavení uprchlíků přijala první obecnější vymezení, nicméně stejně ve svém určení toho, kdo je uprchlíkem, vycházela z konkrétních událostí, z určité situace, na niž reagovala, a to druhé světové války a rozdělení světa na „východ“ a „západ“. Kapitola zmiňuje i nedávné úvahy o možné revizi dané smlouvy, potažmo definice, které v sobě nesou podtext omezení dopadu závazků států dle dané úmluvy na jejich území. Druhá část analyzuje současnou definici uprchlíka. Sleduje jak její výklad, tak i aplikaci. Vedle soudobé interpretace věnuje kapitola pozornost i původnímu výkladu a oboje porovnává. Pokud by totiž byly odchylné, pak je nutno si položit otázku, zda jde stále o posun v interpretaci, anebo zda lze již hovořit o vzniku nové definice obyčejové. Tato část rozebírá jednotlivé pojmy, které definice obsahuje, a vedle výkladu zkoumá i soudobou aplikaci ze strany vnitrostátních orgánů států-smluvních stran Úmluvy o právním postavení uprchlíků. Právě zkoumáním judikatury je možné zjistit, zda se liší výklad v jednotlivých státech. Ten by měl být shodný, neboť všechny státy, které jsou stranou zmíněné smlouvy, by teoreticky měly mít shodné vnímání pozitivního vymezení uprchlíka; máme-li normativní pojem, pak by mohl existovat i určitý aplikační standard. Pokud ale shodné není a lze pozorovat odlišnosti ve výkladu, pak neexistuje univerzální interpretace. Nebezpečí vícerého rozhodovacího standardu se předloženou analýzou potvrdilo. Slabinou se ukazuje neexistence jednotícího orgánu, jenž by udržel soudržnost výkladu. Ač tedy k posunu ve výkladu definice uprchlíka nesporně došlo, není možné říci, že došlo k vytvoření nové, obyčejové definice. Praxe států je nejednotná, a to i těch států, které jsou stranami shodných konkrétních instrumentů, neexistuje zde tedy opinio iuris ani usus longaevus, což by bylo pro úvahy o případném vzniku obyčeje zásadní. Praxe států, tedy aplikace definice, byla sledována skrze judikaturu rozhodovacích orgánů, a to především soudů amerických, britských, australských, českých a též standardů, jenž aplikuje UNHCR, který sám řízení v řadě států provádí. Současný výklad definice je na rozdíl od původního ovlivněn zejména závazky států, jež plynou z úmluv o lidských právech, potažmo mírou jejich otevřenosti. To je jeden z důležitých důvodů, pro které se interpretace liší; státy musejí dodržovat různé závazky, některé z nich mají povinností méně, některé více. Tyto závazky ovlivňují i výklad definice. Příkladem může být zapojení konceptu gender. Pojem společenská vrstva může též zahrnovat např. ženy, jež mají být podrobené obřízce, což některé státy uznávají, jiné naopak provádění obřízky považují za legitimní a nepenalizují jej, případně je považují za legální. Interpretace pojmu, potažmo i definice uprchlíka, se tak logicky liší. Z provedené analýzy jsou zřejmé i rozdíly mezi zeměmi, které by měly ctít shodné závazky, neboť jsou stranami shodných smluvních instrumentů, a jsou např. otevřené různým náboženstvím. Jako příklad poslouží kontrast v jednání USA a Německa vůči příslušníkům scientologické církve. USA těmto osobám poskytne ochranu, zatímco Německo jejich činnost nepovoluje. Tyto odlišnosti mají určité regionální podtóny. Geografická blízkost s sebou nese nezřídka i společný zájem a kulturní slučitelnost. Proto sleduje třetí část práce regionální výklad a aplikaci definice. V Evropě, Americe i Africe je vytvořen ucelený systém, jenž definici uprchlíka tak či onak rozvíjí. V Africe a Americe je k univerzálnímu pozitivnímu vymezení přidán další status, jenž je ke konvencionálnímu přiřazen. Reaguje na potřeby daného regionu, a hledá odpověď na hromadné uprchlické proudy. Evropa postupuje odlišně. Je to především evropská subregionální úprava (pouze pro státy EU), která ovlivňuje zkoumané téma. Ta v jedné linii prohlubuje a slaďuje výklad definice uprchlíka ve vnitrostátních právních řádech členských států EU, v druhé přidává doplňkové statusy pro další osoby, které potřebují ochranu. Byla zde vytvořena řada směrnic, tedy harmonizačních instrumentů práva EU. Ty se kupříkladu vztahovaly k definici uprchlíka a jednotily výklad jejích pojmů. Jiné směrnice zase dodávají do mozaiky ochranných instrumentů další ochranné statusy, doplňkovou či dočasnou ochranu. Státy subregionu Evropská unie jako jediné garantují osobám, jež hledají ochranu a splní kritéria definice uprchlíka, ochranný status. Právě tato nezvykle otevřená úprava zemí subregionu EU s sebou nese i nutnost zvažovat, komu ochranu skutečně udělit. Státy se snaží oddělit od nucené migrace dobrovolné odchody osob z jejich zemí. Některé, především země ekonomicky vyspělé, přijaly opatření, která mají kontrolovat migraci a přecházet nelegálnímu vstupu na jejich území. Zároveň se ale tato opatření také stala překážkami pro uprchlíky v jejich cestě za ochranou. Mezi ně lze řadit například sankce pro dopravce či evropské legislativní vyjádření institutu bezpečných zemí. To vše zkoumá část čtvrtá. Lze tedy shrnout takto. Univerzální definice uprchlíka je, ač byla vytvořena před téměř 60 lety, stále aktuální a využívaná. Došlo k posunu jejího výkladu, avšak existenci nové, obyčejové definice se prokázat nepodařilo. Výklad definice je zároveň velice různorodý. Tato roztříštěnost je zřejmá z příkladů aplikace orgány smluvních stran Úmluvy a je poněkud dvojznačná. Na jednu stranu je nejednotnost problematická z hlediska poskytování ochrany ve shodných případech uprchlíků v různých zemích. Zde by napomohlo vytvoření kontrolního mechanismu, který by monitoroval dodržování Úmluvy a produkoval autoritativní rozhodnutí, v nichž by zajistil konzistentní výklad a aplikaci definice. Na stranu druhou je to ale právě schopnost definice získávat různou podobu zahrnováním nových konceptů a určité přizpůsobení se novým okolnostem, která ji udržuje životaschopnou. Ale i zde se jeví vytvoření kontrolního mechanismu jako možnost, jak zároveň životaschopnost definice udržet, neboť by tak nedošlo k rigidnímu jednoznačnému zakotvení jejího významu, ale mohla by se otevřít možnost pojem dlouhodobě rozvíjet. Již dnes se také vytvářejí další, především regionální ochranné instituty. Ty definici uprchlíka de iure v jejím přetrvání neohrožují, ježto jsou charakterizovány jako doplňkové. Problematickým momentem jsou nyní především procesní aspekty, mezi jinými reálná dosažitelnost ochrany ze strany uprchlíka – možnost příchodu do země, kde bude definice aplikována. Úmluva o právním postavení uprchlíků a její definice uprchlíka jsou nadále i ve 21. století aktuální a použitelné. Abstract The dissertation examines the definition of a refugee and its interpretation and application in the current international law. The thesis is based on the definition which is incorporated in the Convention Relating to the Status of Refugees of 1951. According to the Convention a refugee is a person who “owing the well-founded fear for being persecuted for reasons of race, religion, nationality, membership of a particular social group or political opinion, is outside the country of his nationality and is unable or, owing to such fear, is unwilling to avail himself of the protection of that country (...)“. The dissertation deals with the inclusive part of the definition only. The following theses are discussed: 1) whether there has been a shift in the interpretation and application of the definition of a refugee. Also, the dissertation analyses whether a new customary definition was established and what is eventually its content; 2) whether a regional customary definition was established and what is eventually its content; 3) whether the restrictive practises of the states prior to and during an entry of a foreigner influence the interpretation and application of the definition of a refugee. The study is divided into four parts. The first part analyses the historical development of the definition of a refugee. The previous perception of the issue may influence the later formulation of the positive specification in a treaty. The reaction of the international community to the refugeehood phenomena came only in the 20th century and it was mainly on ad hoc basis in the early decades. The Convention came with a general definition, the first one in the history of the international law. It must be admitted that it also has its roots in a particular situation; it mirrors the events of Second World War and division of the world into East and West. The analysed definition was therefore an ad hoc reaction too, but it reached a widespread use in connection with adoption of another treaty, the Protocol Relating to the Status of Refugees of 1967. This chapter also deals with recent debates of possible revision of the convention of 1951 and its definition of a refugee. The second chapter of the dissertation analyses the refugee definition itself. It is this definition, which represents a legal specification of the term refugee. The constituent elements of the definition are analysed with the focus on interpretation and application of it. Not only the current interpretation is examined, also the approach of states in 1951 is taken into account. If there are differences, it may indicate formation of a possible new custom (with the practice of states fulfilling both usus longaevus and opinio iuris). However, it may still be only a shift in the interpretation. The application of the refugee definition in practice of states – parties to the respective convention – is examined too. It is the practice of states which allows us to see whether there is different interpretation of the positive delimitation of term refugee. We may presume that it should be the same, there is only one universal convention and state parties should respect its obligation arising from the treaty. But if it differs than there is no universal interpretation. The analysis confirmed the fact that there is no universal interpretation of the refugee definition. There is no supervisory mechanism to this treaty which would unify the views of the states, and it may be seen as a weak point for the issue under review. Because there is no uniform practice in interpretation of the term we may say that there is also no custom formed. The practice of states was determined from the judicature of national bodies, mainly courts; American, British, Australian and Czech court decisions were the main ones analysed; also the standards of United Nations High Commissioner for Refugees were examined, because it is this UN body that is in charge of this procedure in many states. The current interpretation of the refugee definition is influenced by the obligations which arise to state from other treaties, mainly the treaties on human rights. That is one of the reasons why there is no uniform view on the interpretation: states must respect their other obligations and this influences their understanding of the definition. Some states must fulfil more obligations than others (here the concept of gender can serve as an example). One of the elements of the refugee definition, a term “particular social group”, may be interpreted from the gender point of view, e.g. if the state is a state party to a Convention on the Elimination of All Forms of Discrimination against Women. Then the term refugee should incorporate also cases of refugees who escape female genital mutilation. Some of the states do respect this interpretation, some of them do not. The existence of female genital mutilation may even be supported (even through legislation) or tolerated by the state in those cases. But we may see different standard of interpretation even when the states should theoretically have the same opinion, because they are parties to the same or similar instruments. This is the case of the view of scientology in e.g. US and Germany. The first one has been open and possibly granting protection to members of this church, the latter has been banning this religion. The differences may be seen as regional. It is the region where states might see a common interest and cultural compatibility more easily comparing to universal standards. Therefore the third chapter focuses on regional interpretation and application of the refugee definition. There are self-contained schemes in Europe, Americas and Africa which do develop the legal perception of the issue. A new status for those who need protection is added to the universal one in Americas and Africa. It answers the needs of the region, especially deals with situation of mass influx of refugees, which is not covered by the definition. Europe chooses a slightly different approach. It is the EU sub-region that deals with the issue deeply. It does so through the EU law. There are many directives which harmonize the states´ approach towards refugees, including the interpretation of the refugee definition, other provides for subsidiary statuses (subsidiary protection, temporary protection). The EU member states are the only state parties of the convention of 1951 which regionally accepted an obligation to grant a status to refugees. It is this – it must be said that very positive and broad-minded – approach which at the same time needs clear criteria of to whom the protection may be granted. States try to divide voluntary and involuntary migration and find those who need protection among those who leave their home country generally. Some of the states, including those in the EU, adopted measures to control migration and to avoid entry of illegal immigrants. Those measures may at the same time be restrictions for refugees seeking protection. Refugees may not even be successful in leaving their home country and entering the other in which they want to seek protection. Carriers’ sanctions or notion of safe countries are examples of those practices. The fourth chapter deals with those “obstacles” for refugees. To conclude: The definition of a refugee, even if created 60 years ago, is still used and up to date. There is a shift in interpretation, but no customary definition replaced it. There is no uniform interpretation, which may be seen as double-edged. On the one hand there is no certainty of the same standard; a refugee may be granted protection in one country while it will be refused to him or her in another. A creation of a supervisory mechanism would unify the approach of states to interpretation of the definition. But on the other hand it is this openness of the definition which allows for integration of new legal concepts to it, for shift in its interpretation – and it might be why it is still up to date. Nevertheless creation of the new supervisory body would not necessarily harm this immanent ability of the definition. There are new protection statuses which comply with the refugee status, but they do not endanger the definition itself. It is the restrictions for voluntary migrants that must be examined carefully. The Convention Relating to the Status of Refugees of 1951 and its refugee definition is applicable even in the 21st century.
Dokumenty
Stáhnout Dokument Autor Typ Velikost
Stáhnout Text práce JUDr. Věra Honusková, Ph.D. 2.03 MB
Stáhnout Abstrakt v českém jazyce JUDr. Věra Honusková, Ph.D. 184 kB
Stáhnout Abstrakt anglicky JUDr. Věra Honusková, Ph.D. 184 kB
Stáhnout Posudek vedoucího prof. JUDr. Pavel Šturma, DrSc. 355 kB
Stáhnout Posudek oponenta prof. JUDr. Mahulena Hofmannová, CSc. 576 kB
Stáhnout Posudek oponenta Dalibor Jílek 1.18 MB
Stáhnout Záznam o průběhu obhajoby 243 kB