Výsledky projektu Trestný čin praní peněz (hmotněprávní aspekty tzv. legalizace výnosů z trestné činnosti)

Tato kapitola v monografii byla vytvořena ve spoluautorství s JUDr. Dankovou. Instituty zajištění majetku a důkazů v Evropské unii jsou procesními instituty trestního práva Evropské unie určené k boji proti organizovanému zločinu, zejména pak praní špinavých peněz, které je jeho nedílnou součástí.

Kapitola se zevrubně zabývá odpovědností právnických osob za trestný čin praní peněz. V úvodu je pojednáno o pojmu "legalizace výnosů z trestné činnosti", který netypicky ve srovnání se zahraničními úpravami používá český zákonodárce. Navazuje popis důvodů kriminalizace právnických osob za tuto trestnou činnost, jenž vypovídá o závažnosti jednání představující praní peněz a tvoří základ pro pojednání o objektu trestného činu. V hlavní části kapitoly jsou podrobně rozebrány všechny znaky skutkové podstaty trestného činu praní peněz (subjekt, objekt, subjektivní stránka, objektivní stránka). Z hlediska subjektu se zásadně přikláním k názoru o nemožnosti souběhu trestní odpovědnosti za trestný čin předcházející (hlavní) a trestný čin praní peněz. Nejzásadnějšími argumenty jsou zásady ne bis in idem a nemo tenetur se detergere/ipsum accusare. V textu je vysvětleno, že praní peněz představuje tzv. jednání post factum. Z hlediska objektivní stránky jsem se soustředil na otázku vhodnosti legislativního vyjádření v současném trestním zákoníku ve vztahu k rozmanitosti možných jednání. Podrobně je analyzován i objekt, který je v případě praní peněz složitý. Je jím zejména zájem na řádném výkonu spravedlnosti a čistotě hospodářských vztahů a nikoli zájem na ochraně majetku, jak se domnívají autoři zastávající tzv. patrimonialistickou koncepci. V případě subjektivní stránky trestného činu je nejzajímavější otázkou problém přičitatelnosti ve vztahu k povinnostem, které právnickým osobám ukládají netrestní právní předpisy, a to v rámci boje proti praní špinavých peněz. Nakonec se věnuji problematice trestání právnických osob za trestný čin praní peněz, kde kritizuji zejména chybně zvolenou trestní sazbu za trestný čin podle § 216 tr. zák., neboť zcela nevyjadřuje závažnost tohoto jednání a dostatečně jej neodlišuje od obdobných méně závažných trestných činů, kterými jsou podílnictví podle § 214 tr. zák. a nadržování podle § 366 tr. zák. (sazby jsou totožné).

Kapitola v knize se zabývá aktuální otázkou práva poškozeného na vydání bezdůvodného obohacení. S účinností od 1. července 2011 může poškozený v rámci tzv. adhezního řízení uplatňovat nárok na vydání bezdůvodného obohacení, který mu vznikl v souvislosti s trestným činem. Největší přínos tohoto práva tkví v možnosti domáhat se vydání bezdůvodného obohacení v případě tzv. navazujicí trestné činnosti, kam patří právě praní peněz (trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti dle § 216 tr.zák.). Právo na vydání bezdůvodného obohacení má význam u těch případů trestného činu praní peněz, ve kterých hlavním (základním) trestný činem, z nějž "špinavé" peníze (nelegální výnosy) pocházejí, je zasaženo do majetkové sféry konkrétní osoby (poškozeného).

Jde o druhé vydání úspěšného komentáře k zákonu o obětech trestných činů. Tento zákon mimo jiné posiluje postavení poškozeného (oběti) v trestním řízení, který má s účinností od 1. července v rámci tzv. adhezního řízení možnost uplatňovat nárok na vydání bezdůvodného obohacení, který mu vznikl v souvislosti s trestným činem. Největší přínos tohoto práva tkví v možnosti domáhat se vydání bezdůvodného obohacení v případě tzv. navazující trestné činnosti, kam patří právě praní peněz (trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti dle § 216 tr. zák.). Právo na vydání bezdůvodného obohacení má význam u těch případů trestného činu praní peněz, ve kterých hlavním (základním) trestným činem, z nějž "špinavé" peníze (nelegální výnosy) pocházejí, je zasaženo do majetkové sféry konkrétní osoby (poškozeného).

Monografie bude vykázána v OBD v rámci tohoto projektu (GAUK). Monografie s názvem "Trestný čin praní peněz" bude první monografií, která v české literatuře rozebírá komplexně všechny juristické otázky týkající se trestných činů legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 tr. zák. a legalizace výnosů z trestné činnosti z nedbalosti podle § 217 trestního zákoníku. Monografie vyjde do konce června 2015 v nakladatelství Leges a je finálním výstupem projektu.

Jde o první komentář k zákonu o obětech trestných činů. Tento zákon mimo jiné posiluje postavení poškozeného (oběti) v trestním řízení, který má s účinností od 1. července v rámci tzv. adhezního řízení možnost uplatňovat nárok na vydání bezdůvodného obohacení, který mu vznikl v souvislosti s trestným činem. Největší přínos tohoto práva tkví v možnosti domáhat se vydání bezdůvodného obohacení v případě tzv. navazujicí trestné činnosti, kam patří právě praní peněz (trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti dle § 216 tr. zák.). Právo na vydání bezdůvodného obohacení má význam u těch případů trestného činu praní peněz, ve kterých hlavním (základním) trestným činem, z nějž "špinavé" peníze (nelegální výnosy) pocházejí, je zasaženo do majetkové sféry konkrétní osoby (poškozeného).

Článek byl v OBD vykázán v rámci tohoto projektu (GAUK). Článek se zabývá institutem účinné lítosti u nejvýznamnějšího daňového trestného činu, který nejen, že může vzhledem k trestnému činu praní peněz představovat tzv. hlavní trestný čin, ale při posuzování trestnosti se v určitých případech se (obdobně jako u trestného činu praní peněz) uplatní zásada nemo tenetur se ipsum accusare/se detergere (zákaz nucení k sebeobviňování).

Publikovaný článek se zabývá problematikou subjektu trestného činu praní peněz. Jako první článek tohoto druhu v české trestněprávní nauce zevrubně pojednává o otázce, zda by z pohledu de lege lata i de lege ferenda měl být za trestný čin praní peněz odpovědný i pachatel tzv. hlavního trestného činu, tedy trestného činu, ze kterého nelegální prostředky pocházejí.Nutno zdůraznit, že jde o problematiku velmi aktuální i z hlediska evropského kontextu, neboť přístup v jednotlivých evropských státech se různí. Zřetelným trendem posledních let je, aby se postihovalo i tzv. samopraní. V rámci komparativní metody výkladu byly srovnány právní úpravy Francie, Itálie, Německa, Polska, Slovenska, Slovinska, Španělska, Švédska, Švýcarska a použita k tomu relevantní italská, německá, francouzská, španělská a polská literatura. V souladu s německou a italskou doktrínou se přikláním k závěru, který je v české teorii zřetelně menšinový, že pachatel trestného činu praní peněz nemůže být trestně odpovědný zároveň za trestný čin hlavní. Zásadní argument spatřuji v samotné podstatě jednání, které spočívá v praní peněz a které lze označit za tzv. post factum. Postih pachatele trestného činu, ze kterého nelegální výnosy pocházejí, zároveň za trestný čin praní peněz (podoba vícečinného souběhu) se navíc dostává do rozporu se zásadou zákazu nucení k sebeobviňování (nemo tenetur se detergere/ipsum accusare) a zásadou ne bis in idem.