|
|
|
||
|
Poslední úprava: doc. Mgr. David Bouma, Ph.D. (24.10.2022)
A. Fundamentální ekleziologie: uvedení do problematiky (historický pohled:apologetický traktát o církvi; příspěvek 2. vatikánského koncilu: GS 45; církev a svědectví: Synod 1985) B. Církev ukotvená v Ježíši z Nazareta (od Ježíše k církvi; prvotní církev: norma a základ církve všech dob; petrínská služba) C. "Místo" církve ve víře ("credo ecclesiam": církev ve vyznáních víry; svědectví církve jako důvod pro víru; význam církve v aktu víry; svědectví církve jako podmínka víry a ekleziální známka kredibility) D. Svědectví: ekleziální známka kredibility (kategorie svědectví; křesťanské svědectví: ekleziální známka kredibility; zakládající apoštolské svědectví: prvotní církev; svědectví života: trvalá známka) Závěr: svědectví jako cesta věrohodnosti církve (svědectví jako trojí pozvání k víře: od apoštolského svědectví ke svědectví života prostřednictvím svědectví Ducha) The course is devoted to fundamental ecclesiology and has the following emphases: A. Fundamental Ecclesiology: Introduction to the Problem (historical view: apologetic tractate on the Church, contribution of the Second Vatican Council: GS 45, Church and Testimony: Synod 1985) B. The Church Anchored in Jesus of Nazareth (from Jesus to the Church, the early Church: the standard and basis of the Church of all time, the service of pope in the Church) C. "The Place" of the Church in Faith ("credo ecclesiam": the Church in the confessions of faith, the testimony of the Church as a reason for faith, the role of the Church in the act of faith, the testimony of the Church as a condition of faith and the ecclesiastical sign of credibility) D. Testimony: the ecclesiastical sign of credibility (categories of testimony, the Christian testimony: the ecclesiastical sign of credibility, the foundation of the apostolic testimony: the early church, the testimony of life: the permanent sign) Conclusion: testimony as the path of the credibility of the Church (testimony as a triple invitation to faith: from the apostolic witness to the witness of life through the testimony of the Spirit) |
|
||
|
Poslední úprava: doc. Mgr. David Bouma, Ph.D. (24.10.2022)
Cílem předmětu je: a) pomoci studentům zorientovat se v konstituci Lumen gentium a adekvátně ji reflektovat v kontextu teologického vývoje posledních 60 let (zejména příslušných dokumentů MTK). b) seznámit studenty s fundamentálně-eleziologickým návrhem Salvatora Pié-Ninota týkajícím se kredibility a smysluplnosti církve c) představit základy teologické gnozeologie (Písmo - Tradice - magisterium) |
|
||
|
Poslední úprava: doc. Mgr. David Bouma, Ph.D. (24.10.2022)
Pavel VI., Encyklika Evangelii Nuntiandi, 1975, (zejm. EN 21, EN 22, EN 41). Jan Pavel II., Apoštolský list Ad tuendam fidem, 1998. Jan Pavel II., Encyklika Fides et ratio, 1998. 2. vatikánský koncil, Dekret o misijní činnosti církve Ad gentes, (zejm. AG 11, AG 12). 2. vatikánský koncil, Dekret o ekumenismu Unitatis redintegratio. 2. vatikánský koncil, Deklarace o poměru církve k nekřesťanským náboženstvím Nostra aetate. 2. vatikánský koncil, Věroučná konstituce o církvi Lumen gentium. 2. vatikánský koncil, Pastorální konstituce o církvi Gaudium et spes. Deklarace kongregace pro nauku víry Dominus Iesus. MTK: Apoštolskost církve a apoštolská posloupnost, 1974. MTK: Vybraná témata z ekleziologie, 1985. MTK: Jednota a rozličnost v církvi, 1988. Boublík V., Boží lid, Kostelní Vydří 1997. Bouma D., Zjevení, víra, církev. Teologické skici k úvodu do křesťanství, Ostrava, 2013. Bouma D., The Category of Testimony as an Axis of Fundamental Ecclesiology: the Credibility of the Church in the Work of Salvador Pié-Ninot, AUC Theologica (vol. 2), 2017. Hercsik D., Die Grundlagen unseres Glaubens. Eine theologische Prinzipienlehre, Münster 2005. Hercsik D., Elementi di teologia fondamentale, Bologna 2006. Kern W, Pottmeyer H.J., Seckler M., Dulles A., Handbuch der Fundamentaltheologie 1-4, Tűbingen - Basel 2000. Kubalík J., Theologia fundamentalis, II. díl: Eklesiologie - O církvi, Litoměřice 1983. Lang A., Němec D., Štampach O., Církev sloup a opora pravdy, Olomouc 1993. Latourelle R., Fisichella R., Pié-Ninot S.(edd.), Dizionario di teologia fondamentale, Assisi 1990. Niemann F. J., Jesus der Offenbarer, Bd. 2., Graz-Wien- Köln 1990. O'Collins G., Fundamental Theology, New York 1981. Pié-Ninot S., La teologia fondamentale, Brescia 2002. Pié-Ninot S., Ecclesiologia. La sacramentalità della communità cristiana, Brescia 2008. Pospíšil, C.V., Hermeneutika mystéria, Praha - Kostelní Vydří 2010. Waldenfels H., Kontextuální fundamentální teologie, Praha 2000. |
|
||
|
Poslední úprava: doc. Mgr. David Bouma, Ph.D. (24.10.2022)
Kromě obvyklých akademických přednášek budeme společně číst a diskutovat vybrané texty; každý frekventant bude v průběhu semestru prezentovat písemně vypracovaný elaborát na dohodnuté (či vyučujícím určené) téma a čelit dotazům spolužáků. Při výkadu i četbě se očekává od studentů actuosa participatio. |
|
||
|
Poslední úprava: doc. Mgr. David Bouma, Ph.D. (24.10.2022)
Ústní zkouška z hlavních obsahů předmětu, povinné a zadané literatury a obsahu prezentovaných studentských elaborátů |
|
||
|
Poslední úprava: doc. Mgr. David Bouma, Ph.D. (24.10.2022)
Církev zakořeněná v Ježíši z Nazareta
I. Od Ježíše k církvi
I.1. Historický náčrt
Skutky: Letnice, Petr, Pavel Skt 2,38.42-47: obrácení vírou k JK, křest, dar DS, eucharistie, láska k souvěrcům a potřebným – nejranější elementy vývoje a formování církve
Evangelia Nezpochybnitelné přípravy na misi
Pavlovská literatura První náčrty ekleziologie – o církvi již teologicky + organizační záležitosti
Ignác z Antiochie, Irenej, Origenes, Jan Zlatoústý, Ambrož a Augustin: Teologické promýšlení založení církve
Augustin, Tomáš a koncil z Vienne (1312): církev z boku Kristova (Jan 19,34) jako Eva z Adama (Gen 2)
TK a protireformace: právní pohled na církev: vyvolení Petra – primát; ius divinum; církev vs. Sola Scriptura (norma non normata = exkluzivita PS pro katolíky VERSUS sola Scriptura = exkluzivita PS pro evangelíky)
V boji proti osvícenství a modernismu: zdůrazňováno explicitní a speciální založení církve: 1VK: „sanctam aedificare Ecclesiam decrevit“ (DH 3050) + Lamentabili (DH 3452) + Pascendi (DH 3492); Antimodernistická přísaha (1910): církev byla založena na zemi Ježíšem přímo a bezprostředně (DH 3540)
Manuály říkají: JK „založil“, „vybudoval“, „ustanovil“:
2VK: LG 2-5: ustanovení jako proces (1krát založení a zakladatel) Vybrané otázky z ekleziologie od MTK, jež začínají tématem založení církve (reakce na H. Künga, L. Boffa)
I. 2. Klasická „dvojjména“:
- PS od počátku norma normans – norma non normata - PS jako literární objektivace víry apoštolské církve JE základem pro další časy církve - PS definuje a konzervuje depositum fidei - U Otců a v středověké teologii je PS intimně propojeno s tradicí - PS však od protestantské krize chápáno též v axiomu „Sola Scriptura“ - TK (DH 1501): pro víru je PS materiálně dostatečné a tradice jej jen interpretuje (traditio interpretativa) – pro mravy a zvyklosti (mores et consuetudines) není PS materiálně dostačující a je obsahově, tj. materiálně doplněna tradicí (traditio constitutiva) - 2VK (DV9): PS a tradice „ex eadem scaturigine promanantes“; PS je jediným slovem, které je neseno tradicí. Tradice a) říká, co je kánon (DV8); b) z ní církev získává jistotu, jak rozumět PS; c) aktualizuje a prohlubuje pochopení PS (DV 8; 12; 21; 24n)
- téma TK zejména v otázce ustanovení svátostí Kristem - myslí se tím pozitivní božské ustanovení nějaké reality (s možností doložení v PS) - Augustin: „Divinum ius in Scripturis habemus.“
- Tomáš: „Ius divinum est quod pertinet ad legem novam.“ (I-IIae, q.107, a.4) „Ius divinum est quod ex gratia non tollit ius humanum quod est ex naturali ratione.“ (II-IIae, q.10, a.10) - Luther: ius divinum = PS; ius ecclesiasticum = implicitní obsahy PS; ius humanum = koncily a papež - 1VK: Petrův úřad je de iure divino (DH 3058) – reflexe církve jako zdůvodnění - TK, 1VK, 2VK: ius divinum SE NEODVOZUJE od exkluzivního a explicitního v Písmu jednoznačně dohledatelného založení (ius divinum je prominentní nástroj Ducha svatého či nějaké klíčové dílo Prozřetelnosti) - Toto širší pojetí ius divinum se užívá v katolické církvi jak u monarchického episkopátu, tak u Petrova úřadu (tedy nikoli jako specifické historické slovo) - Ius divinum je vždy založené v historii a vždy musí být pochopené a pojmenované člověkem - Ius divinum se nedá úplně odlišit od ius humanum (vždy nese otisk historie), není však pouhý sociologický produkt, ale výsledek působení Ducha svatého, jak to odpovídá pneumatologické povaze církve.
Rozlišujeme: - fakt ustanovení Pánem a možnost tuto skutečnost odargumentovat přímo z Písma - zjišťujeme, co se myslí termínem ius divinum, v té které tradici
I.3. Současná teologie ke vztahu JK a církve
a) Harnack, Sabatier, Tyrell, Loisy, Bultmann (30-tá a 40-tá léta XX. století) - JK nechtěl církev - Místní církve jsou „echo“ evangelia a církev je „poježíšovská“ konfederace místních církví - ŘKC se svátostmi je výsledkem vlivu helenismu a římského impéria a je reakcí na nepřicházející paruzii - Loisy: „Ježíš hlásal Boží království, a přišla církev.“ Původně šlo o reakci na A. Harnacka a myslel to konstruktivně.
b) „nový konsenzus“ – 40. léta (dnes J. Jeremias) - církev eschatologický lid boží, který je otevřený pro pohany (církev jako „parta“, jež fandí přicházejícímu eschatonu) - už předvelikonoční Ježíš jeho učedníci chtěli církev jako nový eschatologický Izrael - smrt a vzkříšení JK – faktický začátek eschatologického společenství - Letnice: eschatologické dary Ducha svatého - 12 apoštolů – obnovení eschatologického Božího lidu – nového Izraele – otevřeného pro pohany
c) Käsemann (1963) – Frühkatholizismus - pavlovská ekleziologie (charismata) VERSUS katolická ekleziologie (deuteropavlovská literatura a Lukáš s důrazem na úřad a autoritu) - „kánon uvnitř kánonu“ - „Urgemus Christum contra Scripturam“ - d) pozice katolických teologů (Schnackenburg, Vögtle,…) - církev zrozená ve velikonoční perspektivě - o církvi můžeme hovořit až po Velikonocích, nicméně ve světle Velikonoc můžeme interpretovat jeho život a učení a najít i u předvelikonočního „kirchenstiftende Akte Jesu“ – církev zakládající jednání. - H. Fries: Ježíš se dá velmi dobře vyložit i církevně a povelikonoční komunita to udělala - Küng, Boff: Ježíše úplně neznásilníme, pokud budeme vidět v církvi prodloužení jeho mise - e) nová syntéza exegeticko teologická - u předvelikonočního Ježíše je třeba hledat církev „pod povrchem“ jeho slov a činů - dokument MTK z roku 1986 hovoří o implicitní ekleziologii - církev je nový Boží projekt, jenž zůstává v kontinuitě s Izraelem - JK působení Boha v Izraeli naplňuje a „posouvá“ dál - JK aktualizuje království Boží na zemi
f) církev jako obnovený Boží lid - JK je nejen zakladatel církve, ale především obnovitel Izraele - to první, o co mu jde, je církev - to, co označujeme slovem církev je tedy nový Izrael – hlavní téma předvelikonočního Ježíše - už předvelikonoční komunita to pochopila a povelikonoční komunita v tom pokračovala - po velikonočních událostech dochází k transformaci (Ježíš je v nebi), ALE je církev je s ním v existenciální a strukturální kontinuitě.
Závěr I.
Církev je svátostí (LG 2-5): a) je založená Kristem, b) je vnějším znamením c) vnitřní milosti ad a) JK je zakladatelem církve (LG 5, MTK 1985, MTK 1986)
- implicitní ekleziologie evangelií - zakládání církve jako proces - po Velikonocích: společenstvím BK je církev - po Velikonocích BK svěřeno církvi
Téma církve závisí na pochopení Ježíše Krista. Kvalita teologie kolem otázky Co je církev? závisí na kvalitě teologické odpovědi na otázku Kdo je Ježíš? Jinými slovy: odpovědi na otázky Kdo je Ježíš?a Jaké vědomí o sobě měl? otevírají přístup k tajemství církve. Ekleziologie je závislá na christologii (chceme-li pochopit tu kterou ekleziologii, musíme se ptát, z jaké – třeba nereflektované – christologie vychází).
ad b) Církev je historický fenomén: spása se uskutečňuje skrze konkrétní lidi v dějinách
- za spásnou akci JK zvláštním způsobem odpovídají apoštolové a jejich nástupci – oni mají na starosti „depositum fidei“ (DV 10) - církev zpřítomňuje v dějinách to co je a v co věří: a) svou naukou, b) životem a c) kultem (DV 8) o universale sacramentum salutis (LG 1; 9; 48; 59; GS 42; 45) o sancta simul et semper purificanda (LG 8) o tajemství + historický subjekt → má plnost + je též relativní o „in via“, ALE též „Kristovo království již tajemně přítomné“ (LG 3)
- je svátostí Božího království
ad c) hlubinou církve jsou spásná Kristova tajemství
- C je připravovaná od pradávna (LG 2: Ecclesia ab Abel) - C je vyslovena ve vtělení, velikonočním tajemstvím a posláním Ducha o vtělením se Boží Syn stává novým Adamem → jeho děti nový lid (Řím 5,12n) o vtělením se stává také bodem Ω dějin, cílem církve a celé historie (Ef 1,10) o církev je „creatura Verbi“: vtělené Slovo vytváří společenství víry, naděje a lásky (DV 1)
o toto společenství žije z velikonočního tajemství o vel. tajemství, jež uskutečnil Kristus, je jeho největší službou lidem (Mk 10,45; 14,24) „přišel sloužit“, „krev se vylévá za mnohé“ o vel. tajemstvím se stává „Pánem živých a mrtvých“ (Řím 14,9) a toto kralování se v dějinách uskutečňuje prostřednictvím svátostí (SC 61) → odtud obraz „církev z boku Kristova“ (LG 3, SC 5)
o v síle Ducha o který je „duší církve“ (LG 7)
CÍRKEV JE SACRAMENTUM JEŽÍŠE KRISTA: je jím založená, je na něm založená, z něho žije.
II. Prvotní církev: norma a základ církve všech časů
Periodizace: a) doba apoštolská ve vlastním smyslu (30-65): Jakub, Petr, Pavel b) po-apoštolské období: - 66-110 – odvolává se na již zemřelé apoštoly, resp. vystupuje s autoritou apoštolů -subapoštolské období (Ignác z Antiochie v dopise do Tralles poprvé užívá adjektivum „apoštolská“) - 110 až k ukončení kánonu (tj. 2. list Petrův 130-150) – postapoštolské období c) následuje patristická epocha (symbolicky od 177, kdy se Irenej z Lyonu stává biskupem), období tzv. staré církve
Apoštolští otcové: Klement Řím. († 101), Ignác z Ant. († 106), Polykarp ze Smyrny († 155-167); Apologeté: Athenagoras, Justin Mučedník († 165), Tertulián († 220), Klement Alexandrijský († 216), Origenes († 253)
Užívání a porozumění termínu církev v pohybu: - v evangeliích 2krát slovo církev: Mt 18,17 (o místní církvi v souvislosti s correctio fraterna), Mt 16,18 („Ty jsi Petr…“) - v pavlovské literatuře (2.pol 1. stol.) již ekleziologické prvky, např. Ef 5,25: „Jako Kristus miloval církev a vydal sám sebe za ni.“ - Ignác z Antiochie (zač. 2. stol.) – „církev katolická“ (Smyrn 8,2) - Origenes (konec 2. stol.) rozlišuje mezi gnostickými konvertity a „velkou církví“ (Contra Celsum 5,59)
ad a) ekleziologie pavlovských listů a Skt skrze křest → koinonia (13krát v pavlovské literatuře) via (6krát ve Skt) učedníci (27krát Skt) svatí (13krát) křesťané (Skt 11,26; 26,28) církev (28krát Skt)
Termín církev - převáží a bude označovat jak místní komunity, tak širší kontexty - hebr. qahal, česky shromáždění: Dt 4,10; 9,10; 18,16; 23,1n; 31,30 (souvisí se smlouvou) - termín naznačuje kontinuitu se SZ (stejně jako např. počet apoštolů) - LXX překládá ekklésia
Co charakterizuje církev? Je to koinonia – komunita – společenství, jež charakterizuje (Skt 2,42) - učení apoštolů, které se „vtělí“ do textů NZ „doplňku SZ (analogické k Mišně) - lámání chleba v předvečer prvního dne týdne, „dne Páně“, (Event. Petrovo 9,35;12,50; Didaché 14,1); trvá vztah k chrámu (Skt 2,46; 3,1; 5,12.21) → eucharistie jako připomínka židovských velikonoc v christologické perspektivě - modlitba: Šema (Mk 12,29), Magnificat, Benedictus, christologické hymny (Flp 2,5-11; Kol 1, 15-20); Jan 1,1-18, Otčenáš - společenství majetku: prožívají se jako „bratři a sestry“, sbírka pro chudé (Pavel), etika evangelií i Pavlových listů; eschatologické znamení (Kumrán) Subapoštolské období (poslední třetina 1. století – viz periodizace výše)
- Petr, Jakub, Pavel už † - generace nástupců vystupuje však v jejich „plášti“:
- nikoliv již tolik mobilní a misijní fáze, ale spíše pastorační a stabilizující již založené obce - šíří se církev pohanů: o pro Pavlovu misi je Jeruzalém referenčním bodem (viz Gal 1-2) § Skt 15: v Jeruzalémě se rozhodují problémy antiochijské komunity (obřízka a závaznost Mojžíšova zákona pro pohany) § Řím 15, 24.28: sbírka pro Jeruzalém (Pavel ji chce odevzdat a pak do Španělska) o po roce 60-tých letech výsadní postavení jeruzalémské církve končí o těžiště křesťanství mimo Palestinu: § 1 Petr 1,1: psán z Říma do Malé Asie § 1 Klem: psán z Říma do Korinta § List Ignáce Římanům: „předsedkyně sboru lásky“ = římská církev
- církev židokřesťanů (s nadějí na úspěch u židů; s centrem v Jeru) → církev pohanokřesťanů (polemizující s židy; s centrem v Římě) - na konci 50-tých let chce Pavel židy vést ke spasení (Řím 11, 11-16) → v polovině 60-tých let Pavel v Římě – jeho poslední slova: židé nechápou, pohané pochopí (Skt 28, 25-28) - právem se tvrdí, že byla zbořena zeď mezi židy a pohany (Ef 2, 13-16), narůstá však zároveň křesťanská polemika proti „synagoze Satanově“ (Zjev 2,9; 3,9 – tj. 94-96 AC) - židovská vzpoura (66 – 70) rozděluje židovství (aristokracie byla proti) - křesťané vnímáni jako židovská sekta (Skt 28,28) a jsou vyhazováni ze synagog (Jan 9,22.34; 12,42) a zabíjeni (Jan 16,2) - Plinius Mladší – guvernér Bytínie (112): vyhození křesťané nahlíženi jako ateisti
- křesťanství opouští židovství a konstituuje se jako nové náboženství - křesťanské sebeporozumění: jsme „nový Izrael“ a „Boží lid“ (1 Petr 2,9n) o Markion – rozchod se židovství ad extrémům – odmítá SZ (2. st) o Přesto židokřesťanská komunita zachována, jelikož rochádo města Pella v Perei (podle Eusebia z Cesareje) viz Lk 21,20 „Až uvidíte Jeruzalém obležený vojskem…“ o tento posun u Mt?? Mt 15, 21-24 („jen ovce národa izraelského“) → Mt 28, 19 („jděte ke všem národům“) o související konflikty?? Řím 3,28 (ospravedlnění jen vírou) x Jak 2,24 (víra a skutky; Pavel versus Jakub? Petr, zdá se, tmelí…
Strukturování ekleziologie pozdních spisů NZ:
- institucionalizace, jež buduje komunitu (začátky již ve velkých Pavlových epištolách) - institucionalizace, jež stabilizuje komunitu (Kol, Ef, zejm. Ef 4,4-6) - institucionalizace, jež ochraňuje komunitu (past. epištoly: presbyteři-starší + episkopovi-dozorci) - „tradice skrze posloupnost“: Irenek Adv. Haer. III, 3,1 - zmizelé apoštoly církev postupně nahrazuje jejich nástupci - od misionářského apoštolátu k místnímu episkopátu - od episkopé apoštolů k episkopům místních církví - biskupové v místních církvích: Tit 1, 7-11; 1 Tim 3, 1-7; 1 Klem - Ignác Ant. (110 AC): biskupové – presbyteři – jáhni (Ign Ef 3,2)
Závěr:
- 2 Petr zakončuje apoštolskou dobu - NZ je odrazem této doby - NZ je doplněním SZ (LXX) - institucionalizace koinonie zejména skrze „úřad“ nástupců apoštolů: biskupové – kněží – jáhni - 2 Petr: harmonie a jednota jako úkol pro další čas církve
III. Petrínská služba
- via primatus: viz vyjádření koncilu v Lyonu r. 1274 (DH 861) a Florencii r. 1439 (DH 1307n)
- shoda katolických a protestantských exegetů: o jeden z prvních povolaných o prominentní místo ve „12“ o autor vyznání Mk 8,29 (jistě autentické kvůli následnému nedorozumění) o Ježíš mu dal jméno Kéfas (ve 3 různých kontextech: Mk 3,16; Mt 16,18; Jan 1,42) o jako první viděl Vzkříšeného (1 Kor 15,5; Lk 24,34; Gal 1,18) o misie hlavně mezi židy, ale též pohany (Skt 10; 1 Kor 1,12; 1 Petr 1,1) o teologická pozice mezi Jakubem a Pavlem (Skt 15,25; Gal 2,11, 2 Petr) - suma: první svědek Vzkříšeného, mluvčí apoštolů, misionář - PLUS: Lk 5 (Petr velký rybář –misionář) + Lk 22,32 („povzbuzuj bratry“) + 1 Petr 5 („vybízím představené, já sám představený jako oni…“, okolo 60AC jako „svědek utrpení JK“) - VÝZNAMNÉ: 1 Kor 15,5; Proměnění (Mk 9, 2-10; 2 Petr 1, 16-18); autorita v jeruzalémské komunitě (Skt 5, 1-11: Ananiáš a Safira; Skt 12, 7-9: ve vězení) - DůLEŽITÉ: Mt 16,16n: Petr vyznavač víry v Ježíše jako Mesiáše a Syna Božího; on je ta skála, na které stojí církev (proti špatným interpretacím 2 Petr 1,20n a vzhledem k ostatním apoštolům 2 Petr 3,15) - ALE! Je též slabý a hříšník: „satan“ (Mk 8,33; 9,5n; Mt 16,23; Jan 13,6-11; Jan 18,10n), kritizován Pavlem (Gal 2,11nn), zapírá Ježíše (Mk 14,66-72), kaje se a je přijat (Jan 21,15-17), malověrný tonoucí (Mt 14,28-31), až se obrátí, bude oporou (Lk 22,32)
Ve všem výše řečeném existuje konsensus odborníků různých konfesí. Co to ale znamená pro církev???
- 1VK koncil se na tato místa odvolává (DH 3054) - U. Betti: ta místa však nespadají pod dogmatickou definici - podstatná otázka: nedají se obě místa lépe pochopit, pokud začneme uvažovat o službě (funkci), která má v církvi pokračovat??? - Mt 16, 16-19 o je o komunikaci neviditelných Božích darů viditelné církvi o pravděpodobně povelikonoční text (i pro katolíky) vázaný na protofanii dosvědčenou v 1 Kor 15,5 + Lk 24,34 o možná se jedná i o předvelikonoční text (Matouš zachoval aramejsky konstruovanou větu) = anticipace velikonoční víry
- texty zaměřené na budoucnost - struktura: přislíbení – naplnění - Lev Veliký (†461) – první reflexe Mt 16,16nn (Sermo3,3 a3,4) o připomíná papeže Štěpána I. (†257), který se odvolává na Mt 16,16nn jako na základ papežské autority o primát = moc od JK Petrovi, od JK má sacra potestas o právní sukcese, mystická sukcese (Petr se modlí v nebi za papeže a církev) o „Papa – Petrus ipse“ (Sermo 3,2) - koncil Chalcedonský (451): o biskup římský je nástupce ve službě Petrově pro církev o z vůle Kristovy, ne církve (DH 306) - středověké koncily: o se v tomto smyslu odvolávají na Mt 16,16nn § Lyon (1274) proti Michaelovi Paleologovi (DH 861) § Florencie (1439): hlava apoštolů a vikář Krista (DH 1307n) - reformace XVI. st.: o proti kard. Kajetán: k pravé víře patří § Petrův primát § sukcese petrovské služby § římská církev jako místo vykonávání tohoto úřadu - 1. vatikánský koncil: o biskup Říma je nástupce apoštola Petra
|
|
||
|
Poslední úprava: doc. Mgr. David Bouma, Ph.D. (24.10.2022)
Prerekvizitou je absovovaný předmět Fundamentální teologie 1 |
|
||
|
Poslední úprava: doc. Mgr. David Bouma, Ph.D. (24.10.2022)
Odevzdání písemného elaborátu na dohodnuté fundamentálně-ekleziologické téma (5 až 10 NS) a prezentace tohoto elaborátu v rámci předmětu. |