Dějiny filosofie I - MS720P49

• Anglický název: History of philosophy I
• Zajišťuje: Katedra filosofie a dějin přírodních věd (31-107)
• Fakulta: Přírodovědecká fakulta
• Platnost: od 2012 do 2016
• Semestr: zimní
• E-Kredity: 3
• Způsob provedení zkoušky: zimní s.:
• Rozsah, examinace: zimní s.:2/0, Zk [HT]
• Počet míst: neomezen
• Minimální obsazenost: neomezen
• 4EU+: ne
• Virtuální mobilita / počet míst pro virtuální mobilitu: ne
• Stav předmětu: vyučován
• Jazyk výuky: čeština
• Poznámka: povolen pro zápis po webu
• Garant: doc. Mgr. Zdeněk Kratochvíl, Dr.
• Vyučující: doc. Mgr. Zdeněk Kratochvíl, Dr.
• Atributy: Modul Ostatní předměty

Anotace

Poslední úprava: KRATOCHV/NATUR.CUNI.CZ (30.09.2020)

Úvodní kurz dějin filosofie v kontextu vývoje přírodních věd od nejstarší doby do konce renesance. Přehled tradiční terminologie a představových rámců základních teoretických přístupů ke světu.
Cílem není naučit se zpaměti životopisy, díla a data filosofů, nýbrž pochopit několik základních konceptů toho, co může být považováno za "racionální", - a při té příležitosti zvládnout minimum z té části z historického pojmosloví, kterou stále používáme.

Viz také http://www.fysis.cz/

Doporučená návaznost (nepovinná):
Novověká filosofie a věda (Vojtěch Hladký, Tomáš Herrmann),
Filosofie a metodologie vědy (Vojtěch Hladký, Zdeněk Kratochvíl).

Literatura

Poslední úprava: KRATOCHV/NATUR.CUNI.CZ (04.10.2020)

Zdeněk Kratochvíl: Filosofie mezi mýtem a vědou (od Homéra po Descarta), Academia : Praha 2009.

Sylabus

Poslední úprava: KRATOCHV/NATUR.CUNI.CZ (04.10.2020)

1. Co je filosofie

Čím se liší od vědy, náboženství, mýtu, umění. Vznik filosofie, vznik vědy. Podobnosti a rozdíly v Řecku, Indii a Číně. Nástupci řecké filosofie: Řečtí křesťané, Latiníci (pak latinští křesťané a evropská školní filosofie), Arabové, Židé... Vzájemné vlivy Řecko / Indie.

Jednotlivé filosofické školy = příklady různých přístupů ke skutečnosti i různých určení filosofie.

Periodizace dějin filosofie, zvláštnosti jednotlivých epoch.

Problémy nejstarší filosofie a její vztah ke vznikající vědě. Problémy kontinuity pojetí vědy a vědění v dějinách.

2. Poklidná racionalita řeckého Východu a zásvětní racionalita Západu

Východ (Iónie): Milétské zkoumání světa

Thalés - geometrie, astronomie, "hylozoismus".

Anaximandros - mapy, sluneční hodiny, ekliptika; rovnováha koloběhu světa "odvíjením" a zanořováním protikladů "věčným pohybem", "apeiron".

Anaximenés - metafora dýchání světa, její tradice u lékařů i mystiků, racionální meteorologie.

Západ (řecká Itálie): Pýthagorejské sepjetí racionalismu a zásvětní mystiky.

Teorie protikladů. Kosmos, teorie, harmonie. Matematizace přírody, souvztažnost aritmetiky a geometrie. Duše jako harmonie, jako myslící, jako věčná a cyklující - "metempsychósis". Pýthagorejská společnost: posluchači (akúsmatici, exoterní) a zasvěcenci (matematici, esoterní). Vliv v lékařských a matematických školách, Platón. Zvláštnosti pýthagorejské vědy: akustika, heliocentrismus, geometricky pojaté atomy, spekulace, podivínství.

3. Hérakleitos a jeho opak - eleatské ztotožnění skutečnosti, myšlení a řeči

Hérakleitos z Efesu: "Vše plyne." Proti domněnkám slavných a slávě mocných. Proti geometrizaci světa. Proti pouze formálním postupům myšlení. Paradoxy části a celku. Ustavičná proměna (metabolé) uvnitř kosmu, včetně proměn druhů. Protiklady a diference, přirozenost (fysis), skrytá harmonie. Metafora spánku a probuzení. Osudová řeč (logos). Duše ve světě, osud, individuální úroveň osudu. Vliv: Hippokratés (přirozenost si vystačí ve všem).

Xenofanův sarkastický racionalismus.

Parmenidés z Eleje: jedno, jsoucno, bytí, myšlení. Jedno jest; nejistota všeho vnímaného, upozadění fysis i přírodovědy. Předpoklady logiky a metafyziky, "zastavovatel jsoucna".

Dědicové: Zénón - aporie proti možnosti pohybu, prostoru... Vliv: sofisté, atomisté, Platón.

4. Myšlení o přírodě po eleatském šoku

Metafora mísení (nic nevzniká a nezaniká, pouze se mísí) a její různá užití:

Empedoklés: 4 živly, "kořeny přirozenosti"; pojetí látky (hylé); láska a svár; koloběh: chaos, kosmos, sfairos; vnímání božství; reinkarnace.

Anaxagorás: teoretik, demytologizace kosmu. Infinitesimální "zárodky", vlastnosti. Redukce na kvality. Mysl (nús) jako pořádající princip. Metabolismus. Intelektuální etika.

Démokritos: poznání pouze logickým myšlením; jsoucí atomy ve jsoucím nejsoucnu (prostoru); principy poznávací redukce, princip kompozicionality.

5. Problémy klasické filosofie

Sebevědomí intelektu, proměny umění (perspektiva), diferenciace věd.

Hnutí sofistů: učitelé, mobilita, věhlas, právní a politické aplikace rétoriky a logiky; logika (dialektika) a eristika, lidská práva.

Sókratés: neúspěšný sofista nebo zakladatel platónské filosofie? Role otázky a dialogu.

Instituce filosofických a vědeckých škol: Akadémie (Platón), Lykeion (Aristotelés).

Vliv pýthagorejců: Zásvětní racionalita, moralizace.

Vliv Eleatů: Metafyzika, logika.

Vliv iónského (východního) myšlení přirozenosti: lékařské školy.

6. Platón - racionalista nebo mystik?

Vědění a mínění. Pojmy a dojmy. Dialog. Podobenství o jeskyni, o Slunci (světelná metaforika poznání), o úsečce (ideje, matematické objekty, zkušenostní věci, jejich nápodoby).

Idea a druh (eidos). Statut existence druhů.

Logika (dialektika): pojmový rozbor (diairésis), souhrn; důkaz (elenchos).

Podobenství o duši (metempsychósis). Role Eróta. Role krásy. Anamnésis.

Intelektuální etika (sublimace) a politika (totalitní, vyhnání umělců z obce).

Akadémie. Vliv: Aristotelés; neoplatonici: antičtí, středověcí, renesanční.

7. Aristotelés

Dialektika (logika): pojem v řeči, práce s pojmy, třídění podle obecnosti, definice, výrok (soud), důkaz (syllogismus).

Vědění cestou zobecňování (indukce) z empirie (a posteriori). Problémy úplnosti indukce. Dedukce (a priori).

Substamce a akcedenty. Látka (hylé) a tvar (morfé). Příčiny: účinná (efficiens), účelová (finalis), látková (materialis), tvarová (formalis). Důkazy boží existence.

Rozdělení filosofie, jednota vědy. Věda jako logický model empirie. Zoologie. Paradoxy aristotelské fyziky. Umírněná etika.

Lykaion. Vliv: v antice přírodověda; ve středověku od 13. st. také filosofie a theologie; v novověku sice kritizován, ale určuje většinu školní terminologie.

8. Helénistické školy: Stoici, epikúrejci a skeptici

Stoici: Zénón z Kitia, Kleanthés z Assu, Chrýsippos.

Kanón: Logika a rétorika, fyzika a theologie, etika a politika.

Kritérion: Skutečné je to, co zkušenostně působí, nebo na co může být působeno.

Triáda aktivity: pneuma (vanutí), tonos (nepětí), logos (rozum).

Stoická fyzika: experimenty - zvuk, teplo, proměny energie. Paradoxy "zákona" zachování.

Stoická etika, její římská popularizace.

Epikúros: atomismus; životní slast (hédoné); daleko od bohů, smrti a všech tužeb.

Skeptici: životní (Pyrrhón, vliv Indie) a akademičtí (Arkesilaos - nezaujaté zkoumání).

Skepse (zdržení se úsudku) oproti dogmatu (tvrzení). Argumenty proti jistotě poznání - sen, divadlo. Skeptická věda: Eratosthenés, Hipparchos. Vliv: "empirismus".

9. Na přelomu věků

Římská okupace. Rozvoj věd a úpadek filosofie v pozdní antice. Import babylónských tradic (astrologie).

Úpadek tradičního náboženství, revitalizace starých kultů, importy kultů z Orientu (vliv judaismu a možná i Indie), nová náboženství - zvítězí křesťanství.

Latinská filosofie v Římě - řečník Cicero - a latinský odpor k filosofii.

Řečtí "milovníci krásy a starobylostí" - Plútarchos.

Řecká filosofie u Židů - Filón Alexandrijský - interpretace "stvoření".

Řecká filosofie u křesťanů - Kléméns Alexandrijský - filosofie a víra.

Řečtí novoplatonici a jejich možné indické korespondence - myšlení analogií.

Převzetí novoplatónských schémat řeckými křesťany.

Aurelius Augustinus - první latinský křesťanský novoplatonik, teorie iluminace, problém vůle, filosofie dějin, latinský i křesťanský odvrat od přírody k "nadpřirozenému".

Byzanc a Arabové.

10. Problémy středověké filosofie

Pokus o obnovu vzdělanosti. Autorita Augustina.

Jednotlivé "renesance" v rámci středověku: karolinská, otónská, dvanáctého století. Čerpají postupně z hlubších vrstev antiky a výsledky jsou stále samostatnější.

Scholastika (školní nauky) a mystika; autoritativní a textové pojetí vzdělanosti.

Spor o roli logiky: dialektici a antidialektici; racionalismus a fundamentalismus.

Spor o statut obecných pojmů (o univerzália): realisté (obecné pojmy, druhy, existují věčně, nezávisle na nás) a nominalisté (obecné pojmy, druhy, jsou námi vytvářené pomůcky při poznávání).

Tomáš Akvinský - Metodologická role důkazů boží existence a spory o ně. Předpoklady těchto důkazů a následky opuštění těchto předpokladů - koncepce potenciálního nebo aktuálního nekonečna.

11. Problémy renesanční filosofie a vědy

Renesance 15. a 16. století jako další z řady středověkých renesancí, tentokrát s neobvykle kritickými následky, vznikem novověkého stylu myšlení.

Mikuláš Kusánský - negativní theologie, fyzika.

Mikuláš Koperník - obnova heliocentrismu, otevřená otázka fyzikální reality nebeských objektů.

Marsilio Ficino - revitalizace novoplatonismu a antického hermetismu.

Hnutí humanistů - proti autoritativnímu pojetí poznání, ale textové pojetí trvá. Metafora "otevřené knihy přírody" však umožňuje i pozorování. Vyvýšení role člověka.

Alchymie a chemie, astrologie a astronomie.

12. Převrat pojetí poznání v 17. století

Kepler, Galilei, Newton - matemazace vědy, fyzikalizace nebe, metafora "nebeské mechaniky".

Jezuitská metafyzika - koncepce hmoty jako reálně existující.

René Destaretes - geometrická metoda poznání, redukce na délky, dualismus duše a těla = rozlišení na "věc myslící" (res cogitans) a "věc rozsažnou" (res extensa). Proměna pojetí subjektu jako subjektu myšlení - ego cogito, ego sum; pojem "přírodní zákon".

Role lidského subjektu, převrat ve filosofickém pojmosloví.

Vstupní požadavky

Poslední úprava: KRATOCHV/NATUR.CUNI.CZ (04.10.2020)

Vstupní požadavky nejsou žádné, resp. jimi je bazální inteligence a nějaký zájem o téma (v ideálním případě zájem skutečný, minimálně však absence ostentativního nezájmu).

Zkušenost učí, že nejhorší nudou bývají úvody do čehokoliv, zvláště pak do "společenských věd". Vyznávám, že filosofie není "společenskou vědou", nýbrž něčím mezi uměním a vědou, nebo někdy mezi náboženstvím (mýtem) a vědou, jindy zase mezi vědami formálními (matematika, logika) a empirickými (třeba přírodními). Je jenom na nás, jestli si z toho uděláme něco zajímavého. Aby to mohlo být zajímavé, musí se začít myslet, takže úplně jednoduché to není - a 3 kredity se na naší fakultě většinou nedávají jen za dobré chování. Nicméně vím, že vaším oborem je něco jiného, s čím by to ovšem mělo souviset, někdy viditelně, jindy nenápadně.