 | V sobotu dne 19. 10. 2024 dojde k odstávce některých součástí informačního systému. Nedostupná bude zejména práce se soubory v modulech závěrečných prací. Svoje požadavky, prosím, odložte na pozdější dobu. |
|
|
|
||
|
V průběhu kurzu se frekventanti seznámí se základy krizové intervence a podmínkami jejího praktického využití. Poslední úprava: VIKTORO/PEDF.CUNI.CZ (11.05.2009)
|
|
||
|
Baštecká,B. ? Goldmann,P.: Základy klinické psychologie . Praha, Portál, 2001 Caplan,G.: Principles of Preventive Psychiatry. Basic Books, New York,1964 Dunovský,J.,Dytrych,Z.,Matějček,Z.: Týrané,zneužívané a zanedbávané dítě. Avicenum,Praha,1995 Eis,Z.:Krize všedního dne. Grada,Praha, 1994 Erikson,E.H.: Childhood and Society. W.W.Norton, New York,1963 Evans,K.,Sullivan,J.M.: Treating Addicted Survivors of Trauma. The Guilford Press,N.Y.,1995 Honzák,R.,Novotná,Vl.:Krize v životě, život v krizi. Road,edice Psyché,1994 Kastová,V.: Krize a tvořivý přístup k ní. Portál, Praha, 2000 Kopřiva,K.:Lidský vztah jako součást profese. Portál, Praha, 2000 Matějček,Z.,Dytrych,Z.: Krizové situace v rodině očima dítěte. Grada Publ., Praha , 2002 Násilí na dětech ? Sborník z 1.národní konference 2001. Humanitas Profes, Praha, 2001 Pothe,P.: Dítě v ohrožení. G plus G, Praha, 1999 Preiss,M.,Vizinová,D.: Psychické trauma a jeho terapie. Portál, Praha, 2000 Satirová,V.: Kniha o rodině. Práh, Praha,1994 Schmidbauer,W.: Psychická úskalí pomáhajících profesí. Praha, Portál,2000 Starr,R.H., Wolfe,D.A.-ed. :The Effects of Child Abuse and Neglect- Issues and Research The Guilford Press, N.Y.,1991 Špatenková, N. a kol.: Krizová intervence pro praxi. Praha,Grada, 2004 Špatenková,N.a kol.: Krize. Psychologický a sociologický fenomén. Praha, Grada, 2004 Vágnerová,M.: Psychopatologie pro pomáhající profese. Portál, Praha,1999 Vodáčková,D. a kol.: Krizová intervence. Portál, Praha, 2002 Vymětal,J.: Duševní krize a psychoterapie. Konfrontace,Hradec Králové,1995 Poslední úprava: VIKTORO/PEDF.CUNI.CZ (11.05.2009)
|
|
||
|
Problematika krizových situací a přiměřených reakcí na ně je vysoce aktuální. S krizemi dětí školního věku se nejen pedagog, ale psycholog v praxi setkává takřka permanentně a jeho zásah leckdy výrazně ovlivní i další vývoj dítěte i celé třídy a školy ( např. široká problematika násilí, včetně šikany). Profesionální zvládání náročných situací, které krizové intervence vyžadují je podmíněno specifickými znalostmi i zkušenostmi,včetně sebezkušeností. Podstatnou složkou profesionální krizové intervence je orientace ve vlastních, především emocionálních procesech a jejich zpracování s cílem minimalizace jejich negativních dopadů na jednotlivé dítě, jeho rodinu i např. třídu, kterou dítě navštěvuje. Tyto dovednosti pak mají přímou souvislost i s psychohygienickou složkou a prevencí syndromu vyhoření u pomáhajících profesí.
Kurz Krizová intervence má pomoci posluchačům orientovat se v této problematice a stanovit základní kroky v praktické dovednosti krizové intervence. Proto jsou zařazeny i okruhy týkající se širších souvislostí a návazných možností krizové intervence.
Výukový program je interaktivní formou zaměřen především na zmapování druhu krize, zvážení její urgence a emergence, a také na interdisciplinární a mezirezortní spolupráci
Krizová intervence úzce souvisí se sociálně psychologickými dovednostmi ? především zákonitostmi komunikace včetně neverbality, zvládnutí technik aktivního naslouchání, formami optimální komunikace ve vztahu k řešení konfliktu, ale i se specifickými formami komunikace ? asertivitou, a také znalostmi, které strategie jsou komunikaci podněcující , a které potlačující. .
POJMU KRIZE se užívá v mnoha významech a v nejrůznějších oblastech / např. krize vztahů od partnerských, rodinných až po mezinárodní, krize hospodářská, krize hodnot.../. Termín vyjadřuje období zmatků a hledání řešení, ale také nebezpečné stavy. Spojuje se pak s takovými obsahy jako je neštěstí, stres, panika, katastrofa.
Často je krize pojímána pouze negativně - jako ohrožení s negativními důsledky Řecké slovo CRISIS znamená ale vedle krize také rozhodnutí, rozloučení, rozpolcení, odloučení, rozsudek, volbu a zkoušku.
Vývoj člověka od útlého věku po stáří prochází řadou krizí, které jsou pro jeho vývoj nezbytné a vlastně podmiňují další vývojové stadium. Takovou je například známá krize období vzdoru kolem tří let dítěte, krize vstupu do školy, ale i krize středního věku a obdobně. E.H.Erikson / 1963/ zdůrazňuje ve své teorii osmi etap života to, že na každém stupni vývoje je nutno řešit psychosociální konflikt / nastává tedy krize /, bez jehož vyřešení nelze postoupit ve vývoji dále. Tyto krize jsou krize vývojově zákonité. Také V.Satirová / 1994 / uvádí přirozená stadia, kterými musí projít rodina během vývoje svých členů. Všechna znamenají krizi, dočasný neklid a vyžadují čas k přizpůsobení a nové integraci.
V lékařském smyslu prošel vývoj pojmu krize dlouhou cestou - od Hippokrata, Galéna až po současnost, kdy se krizí zpravidla rozumí okamžik v průběhu nemoci charakterizovaný náhlou a zpravidla rozhodnou změnou k lepšímu nebo horšímu. Krize je tedy možno chápat i pozitivně - mohou vést ve svém důsledku k nějakému posunu, lepšímu vývoji, nalezení nových, účelnějších, lepších variant řešení. Při krizi dochází k bodu obratu, možno ji nahlížet jako čas rozhodnutí, příležitostí, jako možnost volby. V psychosociální oblasti je krize důsledkem střetu s překážkou, kterou nejsme schopni vlastními silami, vlastními vyrovnávacími strategiemi, eventuálně za pomoci nám blízkých lidí, zvládnout v přijatelném čase a navyklým způsobem / Vymětal, 1995 /.
Krize znamená pro každého něco jiného - má subjektivní charakter, stanovuje ji jedinec, i když se často týká celého rodinného systému.
PŘÍČINY KRIZE se obvykle dělí do hlavních skupin na krize ze životních změn / ať již v rámci rodiny, nebo v širším kontextu života jedince / a krize traumatické.
Krize životních změn nastávají vždy při změně konstelace v okruhu blízkých osob - narození, změna skupiny - vstup do školy, nového zaměstnání, stěhování, sňatek apod. Patří sem také krize vyplývající ze změny situací - začátek či konec studia, jiné nároky na výkon v zaměstnání atd. Patří sem i zmiňované krize vývojové.
Krize traumatické - situace obecně bolestné a obtížně předvídatelné - jsou například situace rozvodu, těžká dlouhodobá nemoc v rodině, fyzické a psychické týrání, sexuální zneužívání, šikana, neúměrné nároky, smrt blízké osoby...
Krize a jejich příčiny podle jejich původu rozlišujeme především na
Krize situační - jsou podmíněny vnějšími precipitory a patří sem situace : ztráty či její hrozby - např. ztráta zdraví, hrozba smrti, ale i neúspěch... změny a její anticipace - např. rozvod, změna postavení, změna životního rytmu, času... volby - např. rozhodování o studiu, volba partnera...
Krize z očekávaných životních změn - objevují se pod tlaky vývojových nárazů / zrání - puberta, adolescence, klimakterium / , ale patří sem i rodinné cykly, výběr partnera, sňatek, narození dítěte ...
Vlastní krize zrání - krize vývojové - jsou podmíněny i psychodynamikou jedince
Náhlý traumatizující stres - jako je násilí, náhlé nečekané úmrtí blízké osoby či nejrůznější katastrofy
Krize pramenící z psychopatologie, které mají často podklad v neřešených či pouze provizorně řešených vývojových problémech. Psychopatologie bývá u osob s poruchou osobnosti, nebo se závažnou psychickou nemocí, včetně závislostí.
Často se jednotlivé krizové situace prolínají a někdy i sčítají / např. stěhování jako krize životních změn společně s katastrofou, a traumatem úmrtí blízké osoby /.
Psychickou krizi v širším pojetí můžeme chápat jako stav duševní nepohody. V užším se jedná o stav úzkosti, napětí a strachu, který je nespecifický a často provázený pocity beznaděje a bezvýchodnosti a ohrožení.
Velikost krize je vždy subjektivní zážitek, proto velikost reakce přímo nesouvisí s intenzitou podnětu - tedy vnějšími precipitory, ale je závislá na míře interního prožitku.
Typické REAKCE NA KRIZI zahrnují především : Úzkost, včetně anticipační úzkosti - úzkosti z očekávání Při vyšší hladině úzkosti obvykle bývá porušena schopnost koncentrace pozornosti, v projevech je znát zmatek a nekoordinovanost. Úzkost se někdy zvyšuje v návalech, vně se projevuje panikou.
Strach bývá spojen s určitou situací, prostředím nebo objektem.
Smutek a depresivní reakce - včetně zpomalení reakcí a stížností na déletrvající únavu bývají nápadné.
Agresivní projevy - jak verbální - nadávání, osočování, odsekávání a odmlouvání, tak fyzické - především u dětí rozbíjení a ničení hraček, školních pomůcek, oblečení... i brachiální násilí k druhým - vůči dětem i vůči dospělým, či zvířatům. Zvláštním problémem pak je autoagrese - sebepoškozování či rozhodnutí suicidia. Smyslem bývá potlačit šokovou fázi krize - náhlou úzkost, osamělost, smutek, beznaděj, pocit bezmocnosti...
Jinou typickou reakcí bývá útěk ? opět v nejrůznějších formách ? toulání, útěky vně dobře pozorovatelné / z domova, ze školy?/, i obtížněji rozpoznatelné útěky do vnitřního světa.
Regres ? chování a projevy nižšího vývojového stadia bývají u dětí velmi častou reakcí a vnímavému pozorovateli byl měl jasně signalizovat, že je dítě v nepohodě. Časté bývají problémy s pomočováním a vyměšováním vůbec. Projevují se nápadnosti ve verbálním projevu / patlavost, užívání zdrobnělin, chudší slovník?/. Panické reakce ? extrémní úzkost, těkání, volání o pomoc
Derealizace ? porucha vnímání světa, jehož dění se dotyčného jakoby netýká
Tělesné selhávání ? tělesné reakce jsou téměř vždy přítomné a mají nejrůznější podoby
Typický PRŮBĚH KRIZE začíná bezprostřední reakcí na příčinu krize ? většinou šokem, ve kterém Jedinec není schopen adekvátně řešit vzniklou situaci. Po kratší či delší době šok odeznívá a jedinec reaguje na traumatickou příčinu obvykle podle své osobnostní výbavy, schopností, ale i podle charakteristik příčiny. Např. podle délky její expozice, podle frekvence výskytu, také v souvislosti se sociokulturními normami apod. Člověk v krizi cítí ohrožení ? ohrožení svých možností situaci zvládat, ohrožení svých schopností, ohrožení své identity. Tento stav se projevuje zvýšenou úzkostí, strachem i panikou. Často je provázen somatickými obtížemi. Jedinec se traumatem zabývá, vrací se k němu, hledá vysvětlení. Řada lidí toto obtížné období bez pomoci nezvládá a pomoc někdy hledá v nekonstruktivních, únikových řešeních jako je např. alkohol i jiné drogy, nebo agresivní, někdy autoagresivní sebedestruktivní chování / suicidia/. Zpracování traumatické události vede k vytvoření nové rovnováhy, ke změně orientace, zhodnocení situace i novým aktivitám, zájmům a vztahům. Podle Geralda Caplana /1964 / má krize čtyři stadia - v prvém se při hrozbě, stresu zvýší napětí jedince jen mírně a krátkodobě a k řešení problému dochází spontánně, automaticky zaktivizováním vyrovnávacích strategií. Jestliže se problém nepodaří vyřešit, nastupuje druhé stadium ? kdy si jedinec již napětí plně uvědomuje, mívá pocit zranitelnosti a nedostatečné kontroly situace a snaží se řešit problém vědomě ? metodou pokus x omyl. Nedojde-li k uspokojivému řešení, vede situace ke třetímu stupni - dalšímu zvýšení napětí, roste úzkost a nepohoda jedinec se snaží o hledání nových řešení. V této fázi je jedinec nejpřístupnější pomoci. Při neúspěchu nastává čtvrté stadium , ve kterém při dalším zvýšení napětí dochází ke stavu krize, tvorbě příznaků a dezorganizaci. Obvykle je pak nutná rozsáhlejší terapie.
Intenzita subjektivně zažívané krize je nejčastěji charakterizována od nejslabší po nejsilnější : zachování řešení běžných problémů ? neefektivnost běžných postupů ? mobilizace vnitřních a vnějších rezerv ? psychické zhroucení až dezorganizovanost osobnosti. Příznivý či nepříznivý průběh krize závisí také na sociální konstelaci jedince ? u dětí výrazně i na tom, zda je jejich rodina funkční či dysfunkční, popřípadě afunkční.
KRIZOVÁ INTERVENCE / KI / znamená pomoc při psychické krizi a obsahuje komplexní přístup / nejlépe zohledňující všechny aspekty ? tedy biologickou, psychickou i sociální oblast jedince/. Charakteristický a nutný je tedy individuální přístup s ohledem na jedince v krizi.
Krizová intervence je charakterizována především tím, že je to na minimum omezený zásah. KI tedy není psychoterapií ! Cíle KI jsou oproti psychoterapii bezprostřednější, dosažitelnější i když ne méně náročné. U krizové intervence rozlišujeme především 2 základní cíle ? Aktuální cíl ? znamená jednice uklidnit a snížit nebezpečí, že se krize bude dále prohlubovat. Perspektivní cíl ? má být zaměřen na propracování blízké budoucnosti a nasměrování k dalším možnostem řešení / včetně nabídky další péče ? i event. psychoterapie/.
To první, co je potřebí při krizové intervenci udělat, je navázat kontakt. Dále pak usnadnit komunikaci, případně pomoci s vyjadřováním emocí. V této fázi je důležité zmapovat aktuální stav a situaci jedince v krizi. K tomu je nutno být nejen empatický, ale mít i respekt k jedinci/ na což se často zapomíná, je-li jedincem v krizi dítě !/.
Při KI je nutno citlivě vnímat a variabilně poskytovat prostor komunikace ? verbální projev - má být jasně srozumitelný ve formě i obsahu, - neverbální projevy ? navázání a udržování očního kontaktu, modulace a intonace hlasu, používání pauz a odmlk, gestika, mimika, postoj těla, event. dotyky. Nutno je pečlivě zvažovat a volit i podmínky vnější . Jistě je srozumitelné, že je značný rozdíl mezi např. školním kabinetem, třídou, ředitelnou, jídelnou?. Záleží i na počtu přítomných osob / spolužáci, ? přesilovky? učitelského sboru či jiných pracovníků?/. Vždy by měl mít poskytovatel KI na zřeteli i časovou dimenzi ? KI neodbýt, ale také zbytečně nenatahovat a neprodlužovat. Základní podmínkou KI je na první pohled jednoduchá, v praxi však často nerespektovaná zásada : Aby člověk slyšel, musí sám mlčet !
Po zmapování situace a zklidnění jedince /často ke zklidnění dojde má-li možnost sdělit svou situaci, a především své pocity někomu empaticky naslouchajícímu / by měl poskytovatel KI zvážit naléhavost / urgenci / a neodkladnost / emergenci / dalších řešení. Naléhavá krize a urgence jejího řešení neznamená vždy nezbytnost neodkladného řešení. V praxi se často tato dvě hlediska směšují, což vede leckdy ke ztížení situace jedince, který se stává někdy až obětí pomáhajícího a dochází tak k jeho sekundární viktimizaci !
V dalších blocích kurzu se studenti seznamují s nejčastějšími chybami v krizové intervenci, dále pak s varovnými známkami, které svědčí pro to, že jedinec je v krizi a fázemi zpracování traumat.
Kurz je zaměřen především na interaktivní přístup ? kdy se frekventanti spolupodílejí na zpracování jednotlivých subkapitol a formou diskuze si vyjasňují možné přístupy a postupy včetně zvažování jejich důsledků. Aktivně si tak osvojují praktické postupy, seznamují se s variabilitou možných řešení krizí. V krizové intervenci nelze používat rigidní postupy, je nutno vždy individuálně zvažovat možné kroky, což je ovšem podmíněno širokou znalostí možných intervencí.
Interdisciplinární kooperace je pro krizovou intervenci též nezbytná a dosud je v našem systému ( jak sociálním, tak školském i zdravotnickém) užívána minimálně ? proto je zařazeno přiblížení vytváření regionálních map pomoci.
Právní minimum se ukazuje jako nutná součást ? vzhledem k současné hrubé neinformovanosti řady pracovníků v pomáhajících profesích i s ohledem na právní rámec krizové intervence.. Jednotlivé typy uváděných krizí, postupy a možnosti řešení jsou v rámci kurzu stručně ilustrovány případovou prací. Poslední úprava: VIKTORO/PEDF.CUNI.CZ (11.05.2009)
|