|
|
|
||
|
· Charakterizování základních přístupů ke studiu osobnosti; · Hlubší orientace ve vybraných psychologických koncepcích a teoriích osobnosti v rámci jednotlivých přístupů; · Seznámení se s myšlenkami a používanými termíny autorů teorií, např. ve vztahu ke struktuře, dynamice a vývoji osobnosti, vztah biografie autora a jeho díla; · Integrování dílčích poznatků o jednotlivých teoríí získaných během bakalářskéh studia do uceleného systému teoria příslušného autora; · Posouzení přínosu teorie pro studium osobnosti; · Posouzení teorie v širším kontextu psychologického myšlení a bádání;
Poslední úprava: HRIBKO/PEDF.CUNI.CZ (15.11.2011)
|
|
||
|
Přehledové publikace k teoriím osobnosti:
Poslední úprava: HRIBKO/PEDF.CUNI.CZ (15.11.2011)
|
|
||
|
I. Obsah kurzu Podrobný obsah kurzu, který následuje, je vyjádřen pouze bodově, formou heslovitého přehledu nebo kondenzované prezentace základních přístupů, poslulátů a myšlenek o osobnosti, témat, kterými se jednotliví autoři teorií zabývali. Představuje tedy pouhou "kostru" obsahu kurzu Teorie osobnosti, která je doplněna seznamem vybraných publikací autorů (v češtině nebo angličtině), u většiny autorů je také uveden internetový zdroj pro získání dalších informací o teorii. Koncepce výkladu jednotlivých teorií je následující: stručná biografie autora, základní myšlenky, používané pojmy, přínos teorie pro strukturu, dynamiku a vývoj osobnosti, specifika teorie (s odkazy na díla autora), přehled základních děl, vztah biografie a díla autora. Tato struktura je pouze rámcová, nejedná se o rigidně dodržované schéma, u některých teorií to ani není možné. Studentům je předán seznam prací vybraných autorů, které si prostudují do začátku LS, 2. ročníku NMgr srudia oboru psychologie, ve kterém probíhá Seminář k teoriím osobnosti. (Seznam se může pro jednotlivé školní roky měnit). Četba literatury na seminář k teoriím osobnosti - pro 5. ročník Adler, A.: Člověk jaký jest. Praha, Orbis 1935 Bandura, A.: Social learning theory. Englewood Cliffs N.J., Prentice-Hall 1977 Erikson, E.H.: Dětství a společnost. Praha, Argo 2002 Frankl, V.E.: Vůle ke smyslu. Brno, Cesta 1994 Freud, S.: 1. Přednášky k úvodu do psychoanalysy. 2. Nová řada přednášek k úvodu do psychoanalysy. Praha, SZN 1969 Freud, S.: Výklad snů. Pelhřimov, Nová tiskárna Pelhřimov 1994 Fromm, E.: Umění milovat. Nakladatelství J. Šimona, Praha 2008 Horneyová, K.: Neuróza a lidský růst. Zápas o seberealizaci. Praha, Triton-Pragma 2000 Jung, C.G.: Analytická psychologie. Její teorie a praxe. Praha, Academia 1992 Jung, C.G.: Duše moderního člověka. Atlantis. Brno 1994 Kelly, G.A.: The psychology of personal constructs. (2 vols.). New York. W.W. Norton 1955 ( jen 1. díl) Maslow, A.H.: Motivation and Personality. New York, Harper 1957 (2.ed. 1970) Rogers, C.R.: Způsob bytí. Praha, Portál 1998
Uvedení do problematiky teorií osobnosti. Teorie: Vymezení teorie, co je a není teorie. Hodnota teorie (užitečnost a pravdivost teorie), kriteria (např. vnitřní konzistence, jednoduchost aj.) přehled různých užívaných kriterií. Důvody existence odlišných teorií. Osobnost: Definování osobnosti - populární, politické a psychologické definice. Allportova a jiné psychologické definice. Teorie osobnosti: Existence mnohosti teorií osobnosti, důvody. Základní dimenze, v nichž lze posuzovat východiska a předpoklady autora teorie určující a osvětlující jeho přístup k humanitě a podstatě "lidství". Např. dimenze (determinismus x svobodná volba, pesimismus x optimismus, kauzalita x teleologie, postoj k vědomí x postoj k nevědomí, sociální faktory x biologické faktory, jedinečnost x stejnost, řízení malým počtem motivů x velkým množstvím motivů apod.). Příklady konkrétních teorií, které reprezentují jednotlivé póly dimenzí. Klasifikace teorií osobnosti: Stručné přehledové schema teorií osobnosti, tak jak se jimi nadále budeme zabývat: klasická psychoanalýza; individuální a analytická psychologie; ego-psychologie; interpersonální teorie; neopsychoanalýza; humanisticky a fenomenologicky orientované koncepce a jejich modifikace; přístupy založené na vyčleňování vlastností a rysů; behavioristické a neobehavioristiké přístupy - tzn. přístupy rozvíjené na základě teorií učení; kognitivisticky orientované přístupy a jejich modifikace.
Teorie osobnosti v rámci psychoanalytického hnutí Vznik psychoanalýzy - klasická psychoanalýza, zakladatelé Sigmund Freud (1856 - 1939) 1. Úrovně duševního života a) Vědomí (konečný cenzor) b) Nevědomí - předvědomí (primární cenzor) vlastní nevědomí 2. Strukturální teorie osobnosti a) Id - princip slasti primární procesy b) Ego - princip reality sekundární procesy obranné mechanismy Ega c) Superego - princip ideálu subsystém svědomí subsystém Ideálního ego 3. Dynamika osobnosti a) Sexuální pudy, pud života, Éros - energie pudu libido Projevy: Narcizmus, láska, sadismus, masochismus b) Destruktivní pudy, pud smrti - agrese, Thanatos c) Úzkost: realistická, neurotická, morální d) Katexe a antikatexe 4. Stádia vývoje a) Orální fáze b) Anální fáze - Raná análně - sadistická fáze - Pozdní análně - sadistická fáze c) Falická fáze - Mužský Oidipský komplex - Ženský Oidipský komplex d) Latentní období e) Genitální fáze klíčový význam pojmu vytěsnění; sublimace; problematika snu, chybného výkonu, význam psychoanalýzy, důsledky pro psychologické myšlení a jednání, přínos pro společenské aj. vědy. Z obrovského množství internetových zdrojů vybíráme např.: http://webspace.ship.edu/cgboer/freud.html Knižní zdroje v češtině: Freud, S.: Vybrané spisy, 1-3. Praha: Avicenum, 1991-1993. Freud, S.: Sebrané spisy Sigmunda Freuda. Praha: Psychoanalytické nakladatelství J. Kocourek (vydává se průběžně, každý díl je věnován pracem S. Freuda za určité období, Freudovy spisy jsou v češtině dostupné v mnoha vydání, v souborech i jako jednotlivá díla) Freud, S.: 1. Přednášky k úvodu do psychoanalysy. 2. Nová řada přednášek k úvodu do psychoanalysy. Praha, SZN 1969 Freud, S.: Výklad snů. Pelhřimov, Nová tiskárna Pelhřimov 1994 Freud, S.: O člověku a kultuře. Praha, Odeon 1989
Carl Gustav Jung (1875 - 1961) - analytická psychologie 1. Struktura Duše - Psyché a) Vědomí - Ego (centrum vědomí) b) Nevědomí - osobní nevědomí x kolektivní nevědomí osobní nevědomí - (obsahuje zapomenuté a potlačené zkušenosti individua vlastní pouze jemu, obsahy se sdružují v komplexy - emočně zabarvené trsy asociovaných myšlenek) kolektivní nevědomí - (vrozené obsahy s kořeny v dávné minulosti, vzory pro člověka - archetypy - persona, stín, anima, animus, velká matka, moudrý stařec, self) Self - je archetypem a také označuje celou osobnost včetně vědomého ega, znázorňováno motivem mandaly. Strukturu duše doplňují: 2 základní postoje: extraverze x introverze (predispozicí k jednání a reagování určitým způsobem) 4 psychické funkce: myšlení, cítění, vnímání, intuice Kombinací postojů a funkcí zformováno 8 orientací (typů). Funkce ektopsychické a endopsychické. 2. Dynamika Duše Člověk jako soustava energie: Princip ekvivalence - (hypotéza: energie nemůže být zničena, pouze vytěsněna) Princip entropie - ( hypotéza: energie vyplývá z napětí mezi protiklady) Jung nahlíží na člověka jako bytost zkomponovanou z protikladů, např. : kauzalita x teleologie, progrese a regrese Pohyb libida směrem vpřed = progrese (vědomá, adaptace na vnější svět) Pohyb libida směrem vzad = regrese (nevědomá, uspokojuje vnitřní požadavky) Pokud pohyb není jednostranný a pokud působí společně, aktivuje proces vývoje osobnosti. 3. Vývoj osobnosti Osobnost prochází stadii vrcholící individuací. 4 Stadia vývoje: a) Dětství Anarchické substadium (chaotické vědomí, žádná souvislost mezi zkušenostmi) Monarchistické substadium (rozvoj Ega, dítě o sobě hovoří ve 3. osobě) Dualistické substadium (Ego již vnímáno jako objekt i subjekt, dítě hovoří v 1. osobě, vědomí existence jako samostatného individua). b) Mládí (puberta) Nezávislost, hledání místa ve světě, založení rodiny, zvýšená aktivita. Problém: lpění na dětství a vyhýbání se řešení současných problémů = tzv. konzervativní princip c) Střední věk Sestup, zvýšená úzkost, nepřipravenost k "odpoledni života", nelze žít podle programu z rána života. Introvertní směr. d) Stáří Zúžení vědomí, strach ze smrti, lpíme na naši minulosti, hledání významu života. Individuace - vyšší úroveň psychického vývoje (proces stávání se celou osobností), v jehož průběhu dochází k integrování protikladných aspektů a osoba dospívá k jednotě. 4. Metody výzkumu a) Slovní asociační test b) Analýza snů c) Aktivní imaginace d) Psychoterapie
Internetový zdroj o životě, teorii a díle: http://webspace.ship.edu/cgboer/jung.html Knižní zdroje v češtině: Jaffé, A. - Jung. C.G.: Vzpomínky, sny, myšlenky. Brno: Atlantis 1998. Jung, C.G.: Výbor z díla., sv. I - VI. Brno: Nakladatelství T. Janečka 1996 - 2000. Jung, C.G.: Analytická psychologie. Její teorie a praxe. Praha: Academia 1992 Jung, C.G.: Duše moderního člověka. Brno: Atlantis 1994 (zde student najde úplnou bibliografii autora v češtině, angličtině a němčině). Richebächer, S.: Život mezi Jungem a Freudem. Životopis S. Spielreinové. Praha: Portál 2011
Alfred Adler (1870 - 1937) individuální psychologie
Předpoklady individuální psychologie: 1. Jednota osobnosti Veškeré jednání jedince usměrňováno nejvyšším cílem: DOSAŽENÍ NADŘAZENOSTI A ÚSPĚCHU. a) jednota duše a těla - psychické a fyzické nemoci nejsou oddělené, celý organismus ovlivňuje celou osobnost b) jednota vědomí a nevědomí - nevědomí je ta část cíle, který není pochopen. Jakmile porozumíme nevědomým tendencím stanou se vědomými. c) jednota rozumu a emocí - cíl spojuje rozum i emoce, emoce se pojí s kognicí. 2. Subjektivita vnímání Člověk je formován svými představami, vjemy a tím, jak je chápe. Motivují více představy a to, co vnímáme nyní. a) Fikcionalismus b) Konečný cíl Cílem je nadřazenost a úspěch, nedokonalost dítě kompenzuje snahou být silný, to určuje směr vývoje dítěte k dokonalosti. c) Teleologie Motivaci třeba chápat především podle účelu a záměru, lidé jsou motivováni vnímaným pohledem do budoucna. d) Orgánová méněcennost Je popudem k perfekcionismu, kompenzace pocitů méněcennosti zvýšeným úsilím. e) Pořadí narození Má vliv na vývoj osobnosti Prvorozené - tendence k pocitu nadřazenosti, "sesazení z trůnu", dítě starší více jak 3 roky - začlení událost narození sourozence do životního stylu, dítě mladší jak 3 roky - nepřátelství přetrvává do dospělosti. Druhorozené - soutěživost, snaha překonat staršího, to jak dítě vnímá svoji situaci je nejpodstatnější. Nejmladší - rozmazlené, problémové, pocity podřízenosti - touha překonat starší. Jedináček - v soutěživé pozici vůči rodičům, přehnaný smysl pro nadřazenost, zájem o sebe sama, není vyvinutý smysl pro spolupráci. Rodinné konstalace jsou různé, podstatné je jak je dítě vnímá. Osobnost není formována realitou, ale tím jak realitu vnímá. 3. Usilování o úspěch nebo nadřazenost (vůle po moci) Cesta k úspěchu má dva obecné směry: a) cesta přehnané nadvlády a moci (neuroticismus) b) cesta sociálního citu (mentální zdraví) Úspěch je velmi individuální a každý si ho specifikuje jinak. Touha - usilování o úspěch, získává hodnotu jen ve vztahu k sociálnímu citu. 4. Sociální cit Sociální cit a usilování o úspěch jsou rovnocenné. Sociální cit = pocit přináležitosti ke skupině, vztah k humanitě, projevuje se spoluprací s ostatními a je součástí lidské podstaty, která musí být rozvíjena: a) v sociálním prostředí raný vztah dítě-matka, nutnost vzájemné spolupráce, učení tvaruje téměř všechny aspekty osobnosti dítěte. b) v sociálních zájmech pocit méněcennosti nutí ke sdružování se, nelze ho pojímat odděleně od usilování o úspěch, stylu života a kreativního já. 5. Životní styl Termín k popisu podstaty života, zahrnuje osobní cíle, sebeporozumění, pocity k druhým a postoj ke světu. Produktem vlivu dědičnosti, okolí, úsilí o úspěch, sociálního citu a kreativního já. Vyvinut je již v 5 letech, a) Individualizovaný Usilování o nadřazenost a sociální cit jsou vlastní všem, nejsou individuální. Individualita dána rozpoznáním a pochopením individuálního životního stylu jedince. b) 4 obecné postoje k vnějšímu světu - životní styly (sociální cit x stupeň aktivity) Typ: vůdčí, přijímající, vyhýbavý, sociálně užitečný. typologie napomáhá porozumění životním stylům. c) Pochopení životního stylu důležité subjektivní vnímání události, pozorování chování člověka v nepříjemných situacích. 6. Kreativní Já nejproblematičtější pojem teorie, lidé ovlivňuje dědičnost a prostředí, jsou ale kreativními bytostmi, které se na prostředí adaptují a kreativně v něm působí. Člověk je v tomto působení plně svobodný, ale také za toto působení odpovědný. Abnormální vývoj 3 charakteristiky nerozvinutého sociálního citu: a) vysoké cíle - překompenzování přehnaného pocitu méněcennosti b) rigidní chování c) žití ve vlastních světech Faktory nepřizpůsobení: a) vážné orgánové poškození b) rozmazlující způsob života c) zanedbávání dítěte Ochrana před požadavky okolí - Ochraňující tendence: OT mají chránit sebepojetí, obdobný koncept jako Freudovy obranné mechanismy, původ v přehnaném pocitu méněcennosti. OT mohou být i vědomé, chrání neurotický styl života, který udržuje fiktivní a nadnesený pocit vlastní důležitosti. Základní OT: a) výmluvy - pokus vyhnout se problémům života b) agrese - chrání přehnaný pocit nadřazenosti - znehodnocování - podhodnocování úspěchů druhých a přeceňování významu svých úspěchů, záměr znevážit druhé. Idealizace a ochraňování. - obviňování - tendence obviňovat druhé za své neúspěchy - sebeobviňování - útočení na druhé tím, že dávám najevo svoji vinu c) ústup - ochrana oddálením. 4 formy ústupu: pohyb zpět, setrvání na místě, váhání, vytváření překážek
Internetový zdroj o životě, teorii a díle: http://webspace.ship.edu/cgboer/adler.html Knižní zdroje v češtině: Adler, A. Člověk jaký jest. Základy individuální psychologie. Praha: Orbis 1935 Adler, A.: Umění rozumět. Praha: Práh 1993 Adler, A.: Smysl života. Praha: Práh 1995 Adler, A.: Porozumění životu.Úvod do individuální psychologie. Praha: Aurora 1999
Ego - psychologie H. Hartman, A. Freudová, E.H. Erikson aj. · studium zaměřené na funkci Ega - předpoklad o slabším vlivu Id na Ego, · počátek přiznáván H. Hartmanovi (1937), · současně zájem o vlivy vnějšího prostředí na Ego, především o rané interpersonální vztahy, tzv. objektové vztahy. studium podněcujících a uspokujících raných interakcí, tyto interakce mají vliv na vztahy v dospělosti (nikoliv tedy pouze interakce frustrující a zraňující).
Heinz Hartman (1894 -1970) Ego je nezávislé (autonomní) a reaguje aktivně na změny v prostředí, Ego není v permanentním konfliktu s Id a Superegem, Ego se podílí na realizaci řady poznávacích procesů i na nepatologické adaptaci na prostředí, Rozšiřuje se možnost vysvětlovat na psychoanalytické bázi i nepatologické chování zdravých lidí.
Anna Freudová (1895 - 1982)
· Ego má stejně významnou funkci v psychickém fungování jako instance Id a Superego. · Poznatky psychologické teorie třeba využít při psychoanalytické léčbě dětí. · Vývoj dítěte lze sledovat v několika liniích, které obsahují několik kvalitativně odlišných sekvencí (např. egocentrizmus - alocentrizmus, sání - jezení, zašpinění - čistota, monologičnost - dialogičnost aj.) · Dítě a obranné mechanismy (regrese, potlačení, reaktivní výtvor, izolace, projekce, introjekce, sublimace, přesunutí, odčinění aj.) · Pozitivní funkce obran pro přizpůsobování se dítěte k prostředí · Vztah mezi vývojovou úrovní dítěte a volbou obran Jedna ze zakladatelek psychoanalytické vývojové psychologie, obohacení a rozšíření psychoanalýzy o mechanizmy obrany ega .
Internetový zdroj o životě, teorii a díle http://webspace.ship.edu/cgboer/annafreud.html Knižní zdroje: Freud, A.: Já a obranné mechanismy. Praha: Portál 2006. Freud, A.: Einfűhrung in die Technik der Kinderanalyse. Leipzig, Wien, Zűrich, Int. Psychoanal. Verlag 1927.
Erik Erikson (1902 - 1982) Instinktivní a pudové požadavky jsou vyvažovány kulturními a společenskými požadavky, což je zabezpečováno Egem. Ego je potenciálem člověka k adaptaci, která je syntézou jeho zkušeností a způsobů chování. Ego má tvořivé kvality, aktivně se adaptuje na sociální prostředí, ale především tvořivě řeší nové problémy a situace. Teorie psychosociálního vývoje Princip epigeneze - růst navazuje na kvalitu předcházející úrovně a je touto kvalitou ovlivněn. Psychické charakteristiky jedince "vyrůstají" ze základní "formy" dané při narození, ale utvářené sociálním prostředím. Kvality Ega jedné úrovně jsou ovlivněné kvalitami předcházejících úrovní. Tyto změny mají psychosexuální i psychosociální aspekty. Na každé vývojové úrovni možný pohyb mezi krajními póly (pozitivní a negativní). Psychosociální krize - zlom, obrat, ve kterém se zvyšuje potenciál jedince, ale i jeho vulnerabilita. Teorie psychosociálního vývoje: vývojové úrovně a získaná kvalita Ega důvěra x nedůvěra naděje autonomie x pochyby vůle iniciativa x vina rozhodnost pracovní snaživost x pocity méněcennosti kompetence identita x splynutí rolí věrnost intimita x izolace láska produktivita x stagnace zájem a starost o druhé integrita x zoufalství moudrost
Sociálně kulturní vlivy ve vývoji jedince v jednotlivých úrovních: Ritualizace - kulturně daný způsob interakce s druhými Rituál - aktivita v dospělosti, "označení" důležité události, která se opakuje nebo významné události životního cyklu Ritualizmus - zvýšený, přehnaný zájem o sebe a své konání, často kompulzivního, abnormálního nebo deviantního charakteru Ritualizace Rituál Ritualizmus 1. Tajemnost kontakt s druhou osobou idolizmus 2. Nestrannost soudní proces legalizmus 3. Dramatičnost divadlo, dramatické formy napodobování 4. Formálnost práce formalizmus 5. Ideologie potvrzování životních voleb totalizmus 6. Afiliace bytí s druhými elitarizmus 7. Generačnost zájem o druhé autoritářství 8. Integrace potvrzování moudrosti sapientizmus Metoda pozorování, zavedení dětské hry do terapie, používání hraček jako prostředku k vyjádření, kombinuje studium života historických osobností a studium kazuistik klientů, zájem o proces utváření identity.
Internetový zdroj o životě, teorii a díle: http://webspace.ship.edu/cgboer/erikson.html Knižní zdroje v češtině: Erikson, E.H.: Životní cyklus rozšířený a dokončený. Praha: Nakladatelství LN, 1999 Erikson, E.H.: Dětství a společnost. Praha: Argo 2002 (v publikaci jsou uvedeny práce autora vydané v angličtině od prvního vydání díla Dětství a společnost)
Pojetí osobnosti ve vybraných neopsychoanalytických koncepcích Interpersonální teorie osobnosti Spadají k hlubinným teoriím, ale nejsou široce ovlivněny myšlenkami zakladatelů psychoanalýzy. Kladou důraz na interpersonální vztahy jako základní sílu utvářející osobnost a na interpersonální situace.
Harry Stack Sullivan (1892 - 1949)
Mody kognice Prototaxická úroveň - primitivní zkušenosti dítěte, nediferencované a presymbolické, nekomunikovatelné "pocity nebo zakoušení" světa. Parataxická úroveň - prvotní zkušenosti života, prelogické, prožívání usouvztažnění dvou jevů (předmětů) současně se vyskytujících (matka - láhev = slastný vjem krmení), nebo (lékař - injekce = bolestivý , negativní vjem), obtížně komunikovatelné. Syntaxická úroveň - zkušenosti jsou konsensuálně platné a jsou symbolicky komunikovatelné (slova, gesta). Tato úroveń se objevuje od 1 roku života, ale nikdy nenahrazuje úrovně předcházející. Zkušenost člověk získává na všech 3 úrovních a rozlišuje její 2 druhy: I. NAPĚTÍ (tenze) Je potencialitou pro činnost a jednání, má póly euforie (absence napětí) - strach (absolutní napětí) V napětí lze odlišit potřeby od anxiety A. Potřeby (jsou integrující, spojují s druhými) Napětí vzniklé nerovnováhou osoba x prostředí, nejzákladnější interpersonální potřeba je láskyplnost (původně vztah matka - dítě uspokojuje biologické potřeby, brzy vyvolává u dítěte potřebu láskyplného vztahu) 1. Obecné potřeby - týkají se celkového dobrého fungování osoby a. interpersonální (láskyplnost, intimita) b. fyziologické (potrava, kyslík, voda) 2. Zonální potřeby (mohou také vést k uspokojení obecných potřeb) a. orální b. anální c. genitální d. manuální B. Anxieta (neintegrativní, nespojuje s druhými) Vzniká procesem empatie mezi rodiči a dítětem v interpersonálních vztazích, vytváří pocity nejistoty, strachu, nepředvídatelnosti, nejasnosti.
II. TRANSFORMACE ENERGIE činnosti a jednání vyplývající z uspokojení potřeb a z redukce anxiety, vystupuje v charakteristických behaviorálních vzorech, Dynamismech, zájem o ty, které se vztahují k napětí: a. rozdělující (rozpojující) b. izolující c. spojující zahrnují i destruktivní vzorce chování škodolibost (rozdělující), žádostivost (izolující), intimita (spojující), Self - systém (spojující) Personifikace - obrazy, které má osoba o sobě a druhých (špatná matka - dobrá matka, špatné já, dobré já, ne já).
Vývojové stupně: 7 epoch formování osobnosti, ve kterých se mění interpersonální vztahy. Počátek dětství - max. do 2 let, nezbytný těsný vztah matka - dítě uspokojuje potřeby dítěte - dobrá matka, neuspokojuje potřeby - špatná matka, vyvolává úzkost Dětství - 2 - 6 let, význam matky, ale i dalších blízkých osob, diferencuje se obraz matky, význam dramatizace a napodobování pro redukci tenze, zážitky restrikce Juvenilní období - 6 - 9 let, význam vrstevníků, charakteristikami období jsou soutěživost, kompromis, spolupráce, nová autorita - učitel, svět se začíná jevit komplexnějším a složitějším, orientace k životu Preadolescence - 9 - puberta, vyznačuje se potřebou intimity -přátelství s osobou stejného pohlaví, zájem o druhé a vznik schopnosti milovat Raná adolescence - puberta - začátek lásky k druhému pohlaví, potřeba intimity již doprovázena žádostivostí Pozdní adolescence - 16 - 19 let, splynutí lásky a žádostivosti, nárůst syntaxického modu Dospělost - ustanovení láskyplného vztahu alespoň s jednou osobou.
Knižní zdroj v angličtině: Sullivan, H.S.: Conceptions of modern psychiatry. Washington, D.C.: W. Alanson White Psychiatric Foundation 1947
Karen Horneyová (1885 - 1952) Základní pojmy a principy: Směřování člověka od dětství ovlivněno 2 nevědomými pohnutkami: bezpečnost a spokojenost, které způsobují konflikty, které zesiluje kultura (stimuluje potřeby a současně je omezuje). Rozhodující pro vývoj je vztah matka - dítě. Bezpečí ohroženo lhostejností, nedodržování slibů rodičů apod., vzniká základní (bazální) úzkost. K překonání nejistoty dítě užívá 10 strategií, které K.H. nazývá neurotickými potřebami. Ústředním bodem neurózy je přehnaná soutěživost (neustálá potřeba vítězit), jejíž zdroj je v rodině. Neurotické potřeby: Přehnaná potřeba Chování 1. Lásky a souhlasu snaha být milován, citlivost na kritiku 2. Mít partnera (kontrolu) přehnaná závislost na jiných, strach z opuštěnosti 3. Úzké hranice života pořádek, spokojenost s málem, submise 4. Moci dominance, řídit druhé, nesnese slabost 5. Využívání druhých hrůza z využívání sebe 6. Sociálního uznání přání být obdivován a uznáván 7. Osobního obdivu přehnaná představa o sobě a své pozici 8. Osobní ambice hrůza z nezdaru, snaha být nejlepší 9. Soběstačnosti a nezávislosti vztahy bez závazku a povinnosti 10. Dokonalosti snaha být morální a bez chyb
Tyto potřeby mají všichni, ale neurotici reagují neflexibilně. Uvedené potřeby formují 3 typy neurotického překonávání úzkosti: 1) podajný (měkký) typ - pohyb směrem k lidem 2) agresivní typ - pohyb proti lidem 3) izolovaný typ - pohyb směrem od lidí Neurotik využívá pouze jeden pohyb, lidé bez neurózy využívají všechny, a to podle situace.
Internetový zdroj o životě, teorii a díle: http://webspace.ship.edu/cgboer/horney.html Knižní zdroje v češtině: Horneyová, K.: Neuróza a lidský růst. Zápas o seberealizaci. Praha: Triton Pragma 2000 Horneyová, K.: Ženská psychologie. Praha: Triton 2004. Horneyová, K.: Neurotická osobnost naší doby. Praha: Portál 2007.
Knižní zdroj v angličtině: Horney, K.: Our inner conflict. New York: W. W. Norton 1945
Erik Fromm (1900 - 1980) Rozšíření psychoanalýzy o společensko-kulturní podmíněnost vývoje psychiky (vlivy ekonomické, politické, náboženské aj. formují osobnost). Úsilí propojit učení K. Marxe s psychoanalýzou. Člověk oddělen od instinktivního chování a od přírody: - vybaven myšlením - aktivně se adaptuje - je tvořivý - vydělení z přírody si uvědomuje - uvědomuje si konečnost života Důsledek: osamocení a bezmocnost, existenciální dilema. Vnitřní konflikty a osamocení lze řešit: a) Produktivně - aktivní činností, vede k rozvoji pozitivní svobody. Součástí je láska a práce, kterou se lidé spojují a integrují s ostatními aniž se zřeknou individuality. b) Neproduktivně - spojení se světem dosahováno mechanismem úniku. - Autoritatismem (spojení se silnějším) 1. forma masochistická (submisivnost, závislost) 2. forma sadistická (vykořisťování, dominance) - Destruktivismem (ničení, vyžívání se ve skáze) - Konformismem (konvence, spotřeba, ztráta individuality) Tyto zposoby neodstraňují úzkost, jsou to OM. Hlavní motivační síla: Je konflikt mezi svobodou a bezpečím, který odhaluje základní existenciální potřeby: 1. Potřeba vztahu 2. Potřeba úspěchu 3. Potřeba zakořeněnosti 4. Potřeba identity 5. Potřeba řádu Kvalita uspokojování těchto potřeb ovlivněna sociálními podmínkami. Mají vliv na strukturu osobnosti a orientaci charakteru, pět typů charakteru: I. Neproduktivní typy receptivní (závislost, pasivita, submisivita) vykořisťující (přivlastňování si výsledků jiných), egocentrismus hromadící (akumulace moci, majetku, neústupnost, rigidnost) tržní (já=zboží, netaktnost, žijí příležitostmi) II. Produktivní typ Opak k ostatním - (nezávislost, tvořivost, spjatý se sociálním dobrem). Produktivní orientace je ideálním stavem.
Internetový zdroj o životě, teorii a díle: http://webspace.ship.edu/cgboer/fromm.html Knižní zdroje v češtině: Fromm, E.: Člověk a psychoanalýza. Praha: Svoboda, 1967. Fromm, E.: Lidské srdce, jeho nadání k dobru a zlu. Praha: Mladá fronta, 1969. Fromm, E.: Umění milovat. Praha: Nakladatelství J. Šimona 2008 Fromm, E.: Strach ze svobody. Praha: Naše vojsko 1993 Fromm, E.: Budete jako bohové. Praha: NLN 1993. Fromm, E.: Mít nebo Být. Praha: Naše vojsko 1992 Fromm, E.: Umění Být. Praha: Naše vojsko 1994. Funk, R.: Erich Fromm.Praha: NLN 1994.
Teorie osobnost v behaviorizmu a neobehaviorizmu, respektive osobnost v rámci teorií učení. Obrat v základním paradigmatu nahlížení na osobnost; kritika psychoanalýzy. Problém behavioristického redukcionizmu v přístupu k osobnosti - je zde pojem osobnosti vůbec uplatnitelný? Osobnost jako soustava osvojených chování ve vazbě na vnější stimulující podmínky. Klíčový význam pojmu učení, respektive podmiňování na základě zpevňování, nebo styku podnětů. Přínos Pavlovův (klasické podmiňování), Thorndikův (instrumentální podmiňování) a Skinnera (operantní podmiňování, postupná aproximace; vzorce zpevnění a efekty naučení; programované učení). Neobehaviorizmus - korekce radikálního redukcionizmu klasického behaviorizmu zaváděním tzv. vmezeřených proměnných - činitelů uvnitř organizmu, ovlivňujících zásadním způsobem proces učení a charakteristiky naučených reakcí.
Teorie Johna Dollarda (1900 - 1980) a Niela Elgara Millera (1909-2002)
J. Dollard - spíše filozofický myslitel s velkým rozsahem znalostí z řady oborů (sociologie, antropologie, psychologie, aj.) se zájmem o kulturně-společenskou oblast a sociální vědy. N. E. Miller - spíše experimentátlní psycholog se zájmem o neurovědy. Základní myšlenky: V různých situacích jsou podstatné 4 faktory: a) Drive (pudová potřeba) Primární pudová potřeba - hlad, zima atd. není závislá na učení, naučená potřeba - sekundární pudová potřeba je determinovaná učením. b) Cue (signál) Zajišťuje realizaci reakce (její zaměření, výběrovost a načasování jejího spuštění). c) Response (odezva, reakce) Odezvy vznikají na základě motivační síly drivu a směrovým působením signálu. K učení dochází tehdy, je-li odezva zpevněna. d) Reinforcement (zpevnění) Určitá událost zesiluje tendenci k opakování určité odezvy. Když dojde ke zpevnění, redukuje se motivační síla pudové potřeby a motivační napětí. Cyklus signál - odezva (S-R cyklus) probíhá stále a zpevňováním dochází k vytváření návyků. Návyky umožňují zvýšit rychlost reakce a pohotovost jednat. Osobnost vzniká osvojováním (učením) si (se) návyků od dětství (osobnost není vrozená). Tyto návyky jsou pro danou osobnost charakteristické.
Autoři se pokusili propojit myšlenky behaviorismu, psychoanalýzy a sociálních věd při vysvětlování neuróz a nevědomí. Při výkladu nevědomí akcentují význam řeči a slovního označování signálů a odezev. Nevědomí tvořeno z pudových potřeb, signálů a odezev, které jedinec nechápe a nemůže slovně označit. Neurózy jsou nevědomé konflikty, které byly naučeny v dětství, především rodiči (málo citové opory, málo podnětů k rozvoji, příliš trestů při nácviku čistoty, krmení, sexuální výchově aj.). Vznik různých typů konfliktů. a) Přitahování-odpuzování (approach-avoidance) b) Odpuzování-odpuzování (avoidance-avoidance) c) Dvojité přitahování-odpuzování (double approach-avoidance) Protože jsou neurózy naučeny, mohou být také odnaučeny.
Knižní zdroje v angličtině: Miller, N. E., Dollard, J.: Social learning and imitation. New Haven, CT: Yale University Press 1941. Dollard, J., Miller, N. E.: Personality and psychotherapy: An analysis in terms of learning, thinking and culture. New York: McGraw-Hill 1950
Albert Bandura (1925 ) - sociálně kognitivní teorie osobnosti Reciproční determinismus Reciproční = oboustranná, vzájemná interakce nikoliv opozitní, opačné působení. Determinismus - chování není výlučně determinováno vnějšími silami, ale i stavem kognice, která částečně rovněž determinuje vnímání, hodnocení a jednání v prostředí. Osobnost se učí v sociálním kontextu. Existuje vzájemná interakce mezi 3 proměnnými: prostředí, chování a osoba. Self systém Termín především odkazuje ke kognitivní struktuře zajišťující řadu mechanismů a funkcí percepce, hodnocení a regulace chování. Seberegulace zahrnuje sebepozorování vlastních výkonů, jejich vyhodnocování - tím jsou aktivovány procesy usuzování a dospíváme k vlastnímu závěru (self-response). Self-efficacy (sebeúčinnost) Termín self-efficacy v jeho paradigmatu B - P - E poukazuje na osobní faktory (P). Míní tím: "očekávám, že vykonám (budu se chovat) tak, že dosáhnu žádoucího výsledku v dané situaci" Přesvědčení, že můžu danou činnost /chování úspěšně realizovat a dosáhnu dobrého výsledku. Osobní účinnost je získávána, zvyšována nebo snižována prostřednictvím některých zdrojů (nebo jejich kombinacemi): a) Úspěšný výkon - zvyšuje očekávání, že budu dále účinně působit (sebedůvěra) b) Pozorovaná zkušenost - ne zkušenost osobní c) Verbální sdělení - osoba musí mít důvěru k tomu, kdo sděluje, přesvědčuje d) Emocionální vybuzení - afekt, silný cit. Učení Lidí se mohou učit aniž konají. Můžeme se učit pozorováním chování jiných lidí. Učení má původ v přímém posílení odpovědi nebo v pozorované zkušenosti. Učení má dva hlavní zdroje: 1) Důsledky odpovědí - každá odpověď má nějaký následek, který může mít tři funkce: a) poskytuje informace (o účinnosti našeho jednání) b) motivuje budoucí chování c) posiluje současné chování 2) Modelování (utváření) odpovědí - mnoho naučeného vzniká pozorováním, modelování však není imitování pozorovaného chování. "Přidáváme" k němu vlastní zobecnění a zkušenosti, je širší než nápodoba. Pro modelování jsou důležité zejména: a. pozornost - kterou ovlivňuje atraktivita pozorovaného a to, co považujeme za důležité, b. paměť - paměťový materiál musí být symbolicky reprezentován (verbálně, ikonicky zakódován), c. pohybové produkce - monitorování a hodnocení vlastního pohybového výkonu, d. motivace - observační učení je efektivnější tehdy, když je jedinec pro toto učení motivován. Dysfunkční chování Naučené jako výsledek interakce osoby, chování a prostředí, nejčastěji vyplývá přímo z podmínek prostředí nebo z osobnostních faktorů. Agrese - je získána pozorováním jiných osob, přímými zkušenostmi s pozitivními a negativními posíleními, tréninkem a vyučováním. Pokračování v agresivním chování z důvodů (např.): a) jedince těší způsobená újma oběti (pozitivní posílení), b) jedinec se vyhýbá negativním následkům agrese druhých (negativní posílení), c) jedinec způsobuje zranění nebo škodu, aby nebyl potrestán, d) agresivní chování mu umožňuje žít na "vysoké noze", e) pozoruje, že za agresivní jednání jiní dostávají odměnu a za neagresivní trest.
Internetový zdroj o životě, teorii a díle: http://webspace.ship.edu/cgboer/bandura.html Knižní zdroje v angličtině a češtině: Bandura, A.: Social Learning and Personality Development. New York: Holt Rinehart and Winston 1963 Bandura, A.: Aggression: A Sosial Learning Analysis.Prentice Hall 1974 Bandura, A.: A Social Learning Theory. Englewood Cliffs: Prentice Hall 1977 Janoušek, J.: Sociálně kognitivní teorie Alberta Bandury. Československá psychologie. XXXVI, 1992, č. 5, str. 385-398
Teorie osobnosti založené na vyčleňování vlastností , rysů a faktorů.
Přínos Allportovy koncepce pro pojetí osobnosti jako soustavy vnitřně integrovaných, propojujících se vlastností / rysů člověka, zakládajících jeho individuální svéráz, umožňujících předvídat jeho jednání, rozumět mu a volit adekvátní přístupy v jednání s ním. Koncepce založené na vyčleňování temperamentu a koncepce založené na vyčleňování charakteru. Přesvědčení o existenci relativně trvalých osobnostních dimenzí (H.J. Eysenck, R. Cattell, J.P. Guilford) - koncepce faktorově analytické. Strukturu rysů jedince odhalíme statistickou technikou FA.
Gordon Allport (1897 - 1967) Akcent na vědomou motivaci člověka, u zdravých lidí jsou vědomé myšlenky důležitější než nevědomé potřeby, ovlivněn gestalt psychologií, člověk je jedinečný a vykazuje soudržné chování. Stálá (konstantní) složka osobnosti popsána rysy, variabilní složka osobnosti popsána funkční autonomií. Rys (jednotka) k popisu osobnosti, neuropsychická struktura, která zpracovává podněty a řídí adaptivní a expresivní chování, lexikální přístup ke stanovení rysů, na rys usuzujeme z opakovaného výskytu v chování, neexistují ostré hranice mezi jednotlivými rysy. Obecný rys x osobní dispozice (kardinální, centrální, sekundární) Proprium (obdoba Self, Ega) - jádro osobnosti, jednota osobnosti Vývoj osobnosti: Dětství (vývoj propria, sebeuvědomování, tělesné Self, extenze Self, obraz Self), Dospělost - organizované a kongruentní rysy (racionální fungování jedince, schopnost sebeuvědomování a sebepoznávání) Akcent na rovnováhu idiografických a nomotetických metodologických přístupů při studiu osobnosti.
Internetový zdroj o životě, teorii a díle: http://webspace.ship.edu/cgboer/allport.html Knižní zdroje: Allport, G.: Personality: A psychological interpretation. New York: Holt, Rinehart and Winston 1937. Allport, G.: Pattern and growth in personality. New York: Holt, Rinehart and Winston 1961. Allport, G.: The person in psychology: Selected essays. Boston: Beacon Press 1968.
Hans Jűrgen Eysenck (1916 - 1997)
Teorie, v níž je akcentován biologický (fyziologický a genetický) základ osobnosti. Osobnostní rozdíly se utvářejí především na základě genetického dědictví. Dominantou v jeho teorii je proto temperament. Ve výzkumech využívá statistických technik, zejména faktorovou analýzu. Hlavní dimenze temperamentu: Neuroticismus (instabilita) - stabilita (stupeň reagování nervového systému na stimuly) Extraverze - introverze (kontinuum excitace od nejnižšího k nejvyššímu) spánek - stav paniky Psychoticismus - síla superega, predispozice stát se psychotickým (shluk rysů: agresivita, chladnost, antisociálnost aj.)
Internetový zdroj o životě, teorii a díle: http://webspace.ship.edu/cgboer/eysenck.html Knižní zdroje: Eysenck, H.J.: Dimension of Personality. London, Kegan 1952 Eysenck, H.J.: The Structure of Human Personality. London, Menthuen 1965. Eysenck, H.J.: The Biological Basis of Personality. Springfield, IL: Thomas 1967. Eysenck, H.J.: Psychoticism as a Dimension of Personality. Amsterdam: Pergamon/Elsevier Science Inc. 1997.
Eysenck, H.J.: Otestujte schopnosti svého dítěte (Test your Child´s Abilities). Praha: Olympia 1998.
Mezi další významné faktorové analytiky patří R. B. Cattell (1905 - 1998). Osobnost jako komplexní struktura rysů, akcent na induktivní přístup - sběr velkého množství dat o jedincích z různých zdrojů, vyčlenil rysy: povrchové x pramenné, konstituční x formované prostředím, schopnostní - temperamentové - dynamické. Knižní zdroje: Cattell, R. B.: Personality: A systematic theoretical and factual study. New York: McGraw-Hill 1950. Cattell, R. B. Et al.: Handbook for the Sixteen Personality Factor Questionnaire (16 PF). Champaign: Institute for Personality and Ability Testing. 1970. Rovněž J. P. Guilford (1897 - 1988) je významným představitelem faktorového přístupu k osobnosti. Pro tohoto autora je charakteristický deduktivní sběr dat řízený stanovenou hypotézou. Vytvořil známý model struktury intelektu, temperamentu aj. Knižní zdroje: Guilford, J.P.: Personality. New York: McGraw-Hill 1959. Guilford, J.P.: The nature of human intelligence. New York : McGraw-Hill 1967.
Kognitivisticky orientované přístupy k osobnosti. Kognitivistický obrat v psychologii - jeho příčiny a důsledky pro přístup k osobnosti, význam L.Vygotského a J. Piageta.
George Alexander Kelly (1905 - 1967) Základní termíny: Východiskem teorie pozorování lidí: lidé mají spíše symptomy, o kterých četli nebo je viděli u druhých. Osobní konstrukt - prostředek, jímž si člověk konstruuje a interpretuje svět (kategorizuje jevy na podobné a odlišné podle své zkušenosti). Podstata konstruktů a konstruování - vytváříme si významy událostí na základě našich zkušeností. (Minimálně 3 elementy, které si jsou ve 2 aspektech podobné a v jednou se odlišují vedou k vytvoření konstruktu.) Kontrukty jsou osobní, proto se u lidí liší. Jádrové konstrukty - pro člověka velmi důležité, příliš se nemění Periferní konstrukty - málo důležité, podléhají změně, jádrové a periferní konstrukty jsou uspořádány hierarchicky a vytvářejí systém, Rámec (rozsah vhodnosti) - konstrukty jsou vhodné ke kategorizaci určitého počtu věcí a jevů, ke kategorizaci jiných jsou irelevantní, Permeabilita - propustnost, na kolik je konstrukt schopný pojímat nové události a jevy, Konstruktivní alternativizmus - stávající interpretace událostí se mění. Jedinec je odpovědný za výběr cíle, kterého chce dosáhnout, a za rozhodnutí jak interpretovat a reinterpretovat události. Samotné dosažení cíle je však determinováno realizací určitého chování. Všichni jsou vědci - lidé anticipují, predikují a kontrolují události. Každý je neustále hodnotí a přehodnocuje, interpretuje a vytváří si vlastní teorie o fungování světa, jedná se o vysoce osobní kategorizaci - pohled na svět. Základní důsledky teorie: "Procesy člověka se psychologicky kanalizují způsobem, kterým osoba anticipuje události". 1) Individuální důsledky: lidé anticipují události různým způsobem, a to je základna pro studium individuálních rozdílů. 2) Organizační důsledky: Lidé se liší ve způsobech, jakými si organizují konstrukty, často tato organizace slouží k redukování konfliktů s jinými lidmi. 3) Důsledky volby: výběr cíle může být realizován na základě efektivity minulé zkušenosti nebo můžeme riskovat novou volbu. Tím, že děláme výběr, elaborujeme a vymezujeme svůj systém konstruktů. 4) Důsledky fragmentace: využívání dílčích subsystémů konstruktů, systém konstruktů nemusí být konzistentní a jedinec se může chovat také v rozporu se svou zkušeností. 5) Obecné důsledky: lidé, kteří interpretují události podobně se budou také podobně chovat. 6) Společenské důsledky: můžeme porozumět konstrukčním systémům jiných lidí, můžeme predikovat co bude osoba dělat a přizpůsobit naše chování podle toho. Vývoj osobnosti: Cílem je maximalizovat porozumění světu a získat kontrolu nad prostředím. Kelly se domnívá, že tato tendence je vrozená, odmítá myšlenku o jejím naučení. C-P-C (circumspection-preemtion-control) cyklus a) Osoba zvažuje všechny možnosti konstruování situace, které se nabízejí. b) Fáze předběžného vymezení - redukování konstruktů jen na ty, které skutečně pomáhají řešit problém, pochopit událost apod. c) Kontrola - osoba se rozhoduje pro jedno řešení, jeden způsob, jeden konstrukt, protože je přesvědčena o jeho efektivitě. Kelly nahlíží na vývojový proces jako na tvořivou a dynamickou výměnu mezi individuem a prostředím, ke které dochází prostřednictvím konstruování a rekonstruování podle toho, jaké nové zkušenosti osoba má.
Internetový zdroj o životě, teorii a díle: http://webspace.ship.edu/cgboer/kelly.html Knižní zdroje v angličtině: Kelly, G.: The Psychology of Personal Constructs. W.W. Norton & Co., 1955 Kelly, G.: A Theory of Personality. W. W. Norton & Co., 1963
Teorie pole Kurt Lewin (1890-1947) Základy teorie osobnosti vycházejí z gestaltpsychologických postulátů: 1) Primát celku nad částmi, části jsou determinovány celkem. 2) Gestalt vzniká celkovým vhledem, zkušenost nehraje roli. 3) Chování určují potřeby a motivy. Osobnost motivována přítomností s cílem dosáhnout rovnováhy. Osobnost je dynamická, integruje silové působení vnějších a vnitřních činitelů. Situace je: Fyzikální situace: objektivně daná Psychologická situace: prožívaná jedincem, existující jen pro daného jedince Jedinec v psychologické situaci rozlišuje: prvky (objekty), které mají pro jedince kladné nebo záporné valence (přitažlivost, pohnutky). Síly (vektory), určují pohyb, směrové chování jedince. Cíle, bariéry, oblasti, které jsou přesně vymezeny.
Struktura osobnosti: Osoba je obklopena psychologickým okolím a tvoří životní prostor. Životní prostor obsahuje psychologické skutečnosti, které mají vliv na chování osobnosti. Co je za hranicí životního prostoru nemá na chování vliv. Psychologické okolí vyjadřuje přítomnost dostupnou osobě v daném momentě. Psychologické okolí obsahuje oblasti, ve kterých jsou určité psychologické skutečnosti, jejichž hranice mohou být pružné nebo pevné, blízké nebo vzdálené. Dynamika osobnosti: Vnitřní struktura osobnosti směřuje k rovnováze, rovnováha narušena tenzemi, uspokojení potřeby odstraňuje tenzi. Vývoj osobnosti: Realizuje se procesy diferenciace a integrace. Diferenciace - rozšiřování zájmů, "rozvíjení a růst" záměrů, plánů, životní prostor stále diferencovanější. Integrace - zvyšování organizovanosti diferencovaného životního prostoru.
Osobnost rozlišuje mezi "okolím a Já" podle stupně zrání a podle vrozených předpokladů. Nutno zkoumat kontext Osobnost - Situace.
Knižní zdroje v angličtině: Lewin, K.: A dynamic theory of personality. New York: McGraw-Hill 1935 Lewin, K.: Field theory in social science. Westport, CT: Greenwood Press 1951
Humanisticky a fenomenologicky orientované teorie osobnosti a jejich modifikace. Vznik humanistické teoretické pozice - příčiny, kontext. Impulzy společensko kritické, nespokojenost s chápáním člověka v hlavních proudech psychologie (behaviorizmu, psychoanalýze), podněty plynoucí z existencializmu apod.
Abraham Maslow (1908-1970) Základní myšlenky : Potřeby jsou základní motivační síly, které jsou uspořádány hierarchicky. Uspokojování potřeb ovlivněno kulturně a sociálním prostředím. Zájem o intrapersonální růst jedince. Hierarchická teorie potřeb Deficitní potřeby - fyziologické, bezpečí, lásky, úcty Růstové potřeby ( B úroveň) - sebeaktualizace, vrcholné zážitky, B - hodnoty (graficky znázorňováno pyramidovým modelem s vrcholem B - hodnoty)
Sebeaktualizace = stávání se sebou samým, plnější a rozvinutější osobností, potřeba s uspokojováním roste, stává se naléhavějsí (nedochází k její redukci ). Výzkumy sebeaktualizovaných osob na základě biografické analýzy, odhalování charakteristik sebeaktualizované osobnosti (např. nezávislost na okolí, tvořivost, smysl pro humor, orientace na produkování aj.) Vrcholné zážitky = prožitek hlubokého poznání a zaujetí činností, aktivitou vedoucí k zapomenutí času, prožitku naplnění a štěstí až k mystické zkušenosti. B - hodnoty = systém hodnot vyskytující se u osob s vrcholnými zážitky (např.hravost, poctivost, cílevědomost aj.)
Internetový zdroj o životě, teorii a díle: http://webspace.ship.edu/cgboer/maslow.html Knižní zdroje v angličtině: Maslow, A.H.: Motivation and Personality. New York: Harper and Row 1970. Maslow, A.H.: Toward a Psychology of Being. New York: D. Van Nostrand 1968.
Carl. R. Rogers (1902 - 1987) Východiskem humanistická teorie, existenciální a fenomenologická pozice, optimismus a víra v člověka a jeho svobodu. Vnitřní vztažný rámec = člověk pohlíží na věci a události z hlediska své osoby Tendence k sebeaktualizaci = vrozená tendence k uspokojování širokého rejstříku potřeb prostřednictvím "skutečných" interpersonálních vztahů. Vývoj člověka směřuje přirozeně k naplnění jeho možností. Chování je motivováno přítomností (nikoliv minulostí) a doprovází ho emocionální projevy. Tato tendence je také zdrojem energie. Organismus - psychofyzický základ prožívání a tendence k sebeaktualizaci Self - konzistentní celek percipující a) rysy Já, b) vztahy Já k druhým lidem, c) další aspekty života. (Vnímané, myšlené a prožívané obrazy sebe tvoří reálné Self. To, jaký člověk chce být, tvoří ideální Self. ). Self se vztahuje k prožitkům v Organismu. Prožitky Self může: a) symbolizovat a přijímat, b) popírat, c) symbolizovat a přijímat zkresleně. Kongruence - shoda mezi prožitky v Organismu a jejich symbolizací v Self Inkongruence - rozpor mezi prožitky symbolizovanými v Organismu a jejich vnímáním v Self Celková struktura a obsah Self vzniká díky interakci s prostředím. Proces socializace ovlivněn kvalitou uspokojování potřeby pozitivních vztahů a sebeúcty. Bezpodmínečné přijetí dítěte jedině umožňuje realizovat tendenci k aktualizaci potenciálu. Rysy psychicky zralých lidí: Otevřenost zkušenostem, existenciální život, organismická spolehlivost, nezávislost, kreativita aj.
Internetový zdroj o životě, teorii a díle: http://webspace.ship.edu/cgboer/rogers.html Knižní zdroje v češtině a slovenštině: Rogers, C.R.: Ako byť sám sebou. Bratislava: Iris 1995. Rogers, C.R.: Způsob bytí. Praha: Portál, 1998 Rogers, C.R.- Freiberg, H.J.: Sloboda učiť sa. Modra: Persona, 1998 Knižní zdroj v angličtině: Rogers, C.R.: Client-centered therapy.Boston: Houghton-Mifflin 1951.
Viktor Emil Frankl (1905 - 1997) Důraz na tzv. osobnostní přesah v teorii vede k jejímu začlenění k fenomenologickým koncepcím osobnosti. Přesah je realizován v práci, lásce, reflektovaném utrpení: zde všude nachází člověk smysl svého života, který jej přesahuje. Klíčový je tedy životní smysl - logos Člověk je bytostí hledající smysl. Lidská povaha má dimenzi fyziologickou, psychologickou a noologickou - vztahující se k vůli ke smyslu. Osobní hodnoty: tvořivé, zážitkové, postojové. Pokud má jedinec tzv. nepravé hodnoty, rozvine se existenciální frustrace , existenciální vakuum, pochyby o smyslu života, noogenní neuróza. Úkol logoterapie je znovunalezení smyslu života. Základní znaky osobnosti: jedinečnost, nedělitelnost, celistvost, integrovanost, duchovnost, dynamičnost. Je determinována světem přírody, společností a svobodnou volbou. Člověk jako osobnost je jednotou těla, duše a logu.
Internetový zdroj o životě, teorii a díle: http://webspace.ship.edu/cgboer/frankl.html Knižní zdroje v češtině: Frankl, V.E.: Vůle ke smyslu. Brno, Cesta 1994 Frankl, V.E.: Člověk hledá smysl - úvod do logoterapie. Praha: Psychoanalytické nakladatelství, 1994 Frankl, V.E.: Lékařská péče o duši. Brno: Cesta 1995 Frankl, V.E.: ...A přesto říci životu ano. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství 1996. Frankl, V.E.: Co v mých knihách není. Brno: Cesta 1997 Lukasová, E.: Logoterapie ve výchově. Praha: Portál, 1997
Knižní zdroj v angličtině: Frankl, V.E.: Psychotherapy and Existentialism: Selected Papers on Logotherapy. New York: Simon and Schuster 1967.
Další teoretické koncepce osobnosti Transpersonální pojetí osobnosti, inspirace plynoucí ze zkoumání genderových rozdílů, koncepce osobnosti plynoucí z buddhismu aj. Stále patrnější vliv sociologických a neuropsychologických výzkumů na rozvíjení teorií osobnosti.
II. Začlenění kurzu, souvislost s dalšími Jedním z cílů kurzu, jak je uvedeno na začátku sylabu, je Integrování dílčích poznatků o jednotlivých teoríí získaných během bakalářskéh studia do uceleného systému teorie příslušného autora. V kurzech bakalářského stupně studia oboru psychologie - speciální pedagogika se totiž student průběžně seznamoval s některými myšlenkami nebo částmi teorie osobnosti, což bylo nutné pro výklad některých témat např. v rámci psychologie osobnosti, obecné psychologie, vývojové psychologie, sociální psychologie, pedagogické psychologie aj. Kurz Teorie osobnosti má v NMgr. stupni studia jednooborové psychologie bezprostřední vztah k Semináři k teoriím osobnosti, který je realizovaný ve druhém ročníku tohoto studia. V něm se mimo jiné pracuje z dílčími texty autorů vybraných teorií nebo jejich výňatky, s cílem prohloubit informace o teorii konkrétními příklady vybraných myšlenek a postupů daného autora. Propojení existuje rovněž s kurzem Vývojová psychologie II, ve kterém je pozornost věnována teorii S. Freuda a jeho přínosu pro psychologii, pedagogické psychologie II a dalšími.
III. Způsob zakončení Kontrola studia je realizována zkouškou, která má má podobu písemného testu. Poslední úprava: HRIBKO/PEDF.CUNI.CZ (15.11.2011)
|