PředmětyPředměty(verze: 945)
Předmět, akademický rok 2023/2024
   Přihlásit přes CAS
Proseminář k interpretaci textu - YBF1000ZI
Anglický název: Proseminar in Text Interpretation
Zajišťuje: Program SHV - Filosofický modul (24-FM)
Fakulta: Fakulta humanitních studií
Platnost: od 2009
Semestr: oba
E-Kredity: 2
Způsob provedení zkoušky:
Rozsah, examinace: 0/2, KZ [HT]
Počet míst: zimní:neurčen / neurčen (25)
letní:neurčen / neurčen (25)
Minimální obsazenost: neomezen
4EU+: ne
Virtuální mobilita / počet míst pro virtuální mobilitu: ne
Kompetence:  
Stav předmětu: zrušen
Jazyk výuky: čeština
Způsob výuky: prezenční
Způsob výuky: prezenční
Úroveň:  
Staré označení: YBF1000ZI
Poznámka: předmět je možno zapsat mimo plán
povolen pro zápis po webu
předmět lze zapsat v ZS i LS
Garant: doc. Mgr. Jakub Češka, Ph.D.
Je záměnnost pro: YBZF03, YBF03, YBF019, YBZF04, YBFA004, YBFA003, YBZF01
Termíny zkoušek   Rozvrh   Nástěnka   
Anotace -
Poslední úprava: BLACKMAMBA (07.05.2009)
Smyslem Prosemináře k interpretaci textů je naučit se kriticky pracovat se čteným textem a samostatně psát krátká odborná pojednání. Při čtení je třeba se především naučit zaujímat kritický odstup od čteného textu a odlišovat od čtené tematiky vlastní předsudky, které čtenář do porozumění textu vnáší. Dále je zapotřebí se naučit rozpoznávat explicitní i implicitní východiska a příp. teoretické předpoklady interpretovaného textu. Při psaní vlastních textů je zapotřebí si osvojit základní zadané žánry (např. písemná reference tématu textu, vlastní interpretační pojednání apod.) a také elementární formální zvyklosti týkající se odkazování a uvádění bibliografických údajů.
Metody výuky
Poslední úprava: BLACKMAMBA (07.05.2009)

Součástí atestace je aktivní práce v hodinách (např. formou ústních referencí a resumé, které zadává učitel) a

vypracování zadaných písemných prací v různých typech žánrů (např. referát, interpretace ad.).

Odevzdané práce musejí odpovídat danému žánru, splňovat příslušné formální náležitosti a být věcně přiměřené. Volba

výchozích textů a konkretizace požadavků je v kompetenci příslušného učitele Filosofického prosemináře.

Žánry písemných prací

V rámci filosofických proseminářů a doprovodných kurzů k Úvodu do filosofie rozlišujeme dva základní žánry:

referát

a interpretace, jejichž osvojením má student získat základní dispozice pro psaní náročnějších odborných textů.

1. Referát

Smyslem referátu je podat čtenáři zprávu o záměru a tematice referovaného textu. Ze studijního hlediska je

dalším

smyslem referátu vytváření si vlastních studijních materiálů.

Formálně má být referát souvislým textem, a to jak ve smyslu postupné návaznosti všech vět referátu, tak také ve

smyslu, že má mít "hlavu a patu".

Že má mít hlavu a patu, znamená:


1. Že má mít krátký úvod, ve kterém autor referátu čtenáři sdělí, jaký text od jakého autora referuje, co je hlavním

tématem a záměrem referovaného textu a případně jakou metodou je tento záměr v referovaném textu sledován.

U úvodu by zároveň v poznámce pod čarou měly být uvedeny základní bibliografické údaje původního textu

(především: autor, celý název textu, místo vydání, vydavatel, rok vydání a případně překladatel).



2. Hlavní část referátu spočívá v postupném sledování výkladu hlavních témat. Ty je potřeba zreferovat tak,

aby

byla postižena jejich základní argumentace, aby byla zachována jejich argumentační souvislost a aby vždy u

každého referovaného tématu bylo vidět, jak souvisí s celkovým záměrem a cílem referovaného textu.

Při parafrázování původního výkladu lze odkazovat na stránky v původním textu (a to buď poznámkou pod čarou

nebo číslem stránky v závorce přímo v textu referátu). Citace původního textu je v referátu třeba dávat do uvozovek

a vždy u nich musí být uveden odkaz na stránku v původním textu.



3. Referát má být uzavřen shrnutím, které bude samostatně na konci referátu nadepsáno jako "Resumé" apod.

V

něm se autor referátu pokusí vlastními slovy krátce postihnout, v čem spočívá základní problém, který se v

referovaném textu řeší a k jakému řešení a jak referovaný text dospěl.

Referát je třeba psát až po přečtení celého původního textu, nejlépe na základě připravených poznámek či případně

na základě vlastního konspektu. Po přečtení proto, že součástí referátu jednak musí být uvedení hlavního tématu a

celkového záměru a jednak je třeba vybrat vskutku jen hlavní témata, což lze smysluplně učinit jen tehdy, když

máme již vytvořenu představu o celkovém směřování výkladu, který chceme zreferovat. Referovaná témata musejí

být správně argumentována (nestačí jen heslovitá zmínka), musejí na sebe navazovat a u každého dílčího

referovaného tématu musí být čtenáři referátu jasné, jak toto téma souvisí s celkovým záměrem celého

referovaného textu. Tematické bloky je v referátu vhodné členit do odstavců.

2. Interpretace

Žánr interpretace pro naše účely formulujeme v souladu s charakterem ústní části Souborné zkoušky z filosofické

antropologie, v níž jde o to předvést samostatnou vlastní problematizaci zadaného tématu, a to na základě vícero

textových zdrojů.

U písemné interpretace je pro naplnění tohoto úkolu zapotřebí před napsáním interpretace provést několik kroků:


1. Pokud téma a příslušné texty nejsou dopředu zadány, je především třeba si vůbec nějaké téma zvolit, které

stojí

za problematizaci, a umět vybrat texty či pasáže textů, na základě kterých lze dané téma pojednávat. Pokud jsou

výchozí texty již zadané, je třeba z nich rozpoznat a vybrat nějaké společné téma, které tyto texty sledují a které

lze v jejich vzájemném porovnání dále problematizovat.


2. Máme-li téma a texty, je třeba si jasně formulovat společný problém, ke kterému se ony texty každý ze

svého

východiska a ve své perspektivě vztahují. Jinými slovy, je třeba si ujasnit a pro sebe srozumitelně formulovat

otázku, na kterou se ony texty pokoušejí každý ze své perspektivy podat ve svém výkladu odpověď.



3. Teprve, když máme jasno, v čem spočívá základní společný problém použitých textů, můžeme mezi nimi hledat

rozdílnosti ohledně jejich řešení tohoto problému. Rozdíly lze přitom hledat nejen ve výsledcích výkladů, ale zároveň

v

metodách, jakými jednotlivé texty ke svému řešení dospívají, tak také i ve výchozích předpokladech, na základě

kterých je ve výkladech použitých textů zaujímáno stanovisko k danému problému. Máme-li pro sebe takto

předestřené rozdíly ohledně sledovaného základního problému, lze teprve činit souhrnné srovnání a vyvozovat

případné další závěry.

2. Strukturace písemné interpretace:


Teprve když máme připravené podklady pro interpretaci, je smysluplné dát interpretaci psanou podobu, která by

měla

být strukturována zhruba následovně:



1. Na začátku musí interpret čtenáři sdělit, jaké téma a na základě jakých textů a případně jak bude ve své

interpretaci pojednávat. Součástí tohoto úvodu by mělo být i jasné formulování základního a ohledně využitých textů

společného problému, který spočívá ve zvoleném tématu a který bude autor interpretace sledovat.



2. Ohledně vytyčeného základního problému je pak třeba předvést, jak je řešen v jednotlivých textech, které jsou

k

interpretaci využity. Přitom by se mělo ukázat, z jakých východisek či předpokladů výklad v jednotlivých textech k

problému přistupuje, jak - jakou metodou či postupem je tento problém pojednáván a nakonec k jakým závěrům

výklady v jednotlivých textech dospěly a případně proč. Reference jednotlivých výkladů musí být argumentačně

správná, jasně zdůvodněná a musí být vždy zřejmé, jak se vztahuje k základnímu problému interpretace.

(Při sledování a rozboru původních výkladů je třeba odkazovat na stránky v původním textu - a to buď poznámkou

pod čarou nebo zkratkou a číslem stránky v závorce přímo v textu interpretace. Citace původního textu je třeba dávat

do uvozovek a vždy u nich musí být uveden odkaz na stránku v původním textu.)



3. Po vyzdvižení rozdílů v jednotlivých přístupech a jejich výsledcích je třeba učinit shrnující srovnání, v němž je

možné říci, jak a proč ohledně téhož problému lze či nelze k tomu či onomu dospět, kde jsou meze či možnosti

sledovaných výkladů, co srovnání jednotlivých výkladů ukázalo - jaký přínos ohledně daného problému, či naopak co

zůstalo vůbec nedotčeno. - K tomuto shrnujícímu srovnání lze připojit i svůj vlastní kritický komentář či zhodnocení

jednotlivých výkladů, příp. i zpětnou reflexi výchozí formulace základního problému vůbec. Postoje ve vlastním

zhodnocení je ovšem třeba zdůvodnit tak, aby bylo čtenáři jasné, jak se vztahují k výchozímu problému a k

výkladům

použitých textů.


3. Vzor bibliografické normy


Při parafrázích či citacích můžete odkazovat podle níže uvedeného vzoru.


U uvedeného typu citační normy se odkazy uvádějí v poznámce pod čarou.

U odkazu na knihu:

1. výskyt odkazu:

F. W. Nietzsche, Also sprach Zarathustra, Leipzig: Kröner, 1918, s...

u překladů:

F. W. Nietzsche, Tak pravil Zarathustra, Olomouc: VOTOBIA, 1992 (překl. O. Fischer), s. . .

2. a další výskyt odkazu:

F. W. Nietzsche, Also sprach Zarathustra, s. . .

u překladů:

F. W. Nietzsche, Tak pravil Zarathustra, s. . .

U odkazu na článek:

1. výskyt odkazu:

L. Benyovszky , "Náhlost", Ergo (2) 2002: 31-46, s. . .

2. a další výskyt odkazu:

L. Benyovszky , "Náhlost", Ergo, s. . .

U Odkazu na sborník:

1. výskyt odkazu:

G. G. Iggers, "Historisches Denken im 19. Jahrhundert. Überlegungen zu einer Synthese", in W. Kütter, J. Rüsen, E.

Schulin (Hrsg.), Geschichtsdiskurs, Band 3: Die Epoche der Historisierung, Frankfurt a. M.: Fischer Taschenbuch

Verlag, 1997, s. 459.

2. a další výskyt odkazu:

G. G. Iggers, "Historisches Denken im 19. Jahrhundert. Überlegungen zu einer Synthese", in W. Kütter, J. Rüsen, E.

Schulin (Hrsg.), Geschichtsdiskurs, Band 3: Die Epoche der Historisierung, s. 126.

 
Univerzita Karlova | Informační systém UK