V semináři budeme číst v latinském originále klíčové pasáže Tomášova pozdního spisu “O jednotě intelektu proti averroistům”, které nás zavedou přímo do srdce jedné z nejdůležitějších filosofických kontroverzí vrcholného středověku. Jejím dějištěm je Paříž šedesátých a sedmdesátých let třináctého století a jejím nejviditelnějším projevem dvojí vlna (1270, 1277) veřejného odsouzení – a zákazu pod hrozbou exkomunikace – jistých filosofických pozic, mezi nimiž na čelných místech figurují teze o lidském intelektu: o tom, že intelekt je pouze jeden pro všechny lidi, a o tom, že tím, kdo v pravém slova smyslu myslí, není nikdy jednotlivý člověk, ale transcendentní intelekt (jakési nadosobní “Já”). Toto učení, které má původ v Averroově "Dlouhém komentáři k Aristotelově spisu O duši" (asi 1185) se šířilo mezi pařížskými intelektuály (mistry a studenty svobodných umění) a Tomáš byl – vpředvečer prvního odsouzení – povolán, aby ukázal jeho pomýlenost nejen jako interpretace Aristotela, ale především jako filosofické doktríny. Jeho spis “O jednotě intelektu” je klíčovým příspěvkem k diskusi, kterou vřelo 13. století a která v mnohém předznačuje budoucí rozvoj filosofie subjektu.
Poslední úprava: Roreitner Robert, Mgr. (15.09.2018)