SubjectsSubjects(version: 945)
Course, academic year 2023/2024
   Login via CAS
Czech Literature of the 1st half of the 20th century II - O02304037
Title: Česká literatura 1.poloviny 20.století II
Guaranteed by: Katedra české literatury (41-KCL)
Faculty: Faculty of Education
Actual: from 2009
Semester: summer
E-Credits: 0
Examination process: summer s.:
Hours per week, examination: summer s.:2/0, --- [HT]
Capacity: unknown / unknown (unknown)
Min. number of students: unlimited
4EU+: no
Virtual mobility / capacity: no
State of the course: not taught
Language: Czech
Teaching methods: full-time
Teaching methods: full-time
Explanation: Rok2
Old code: ČL20
Note: course can be enrolled in outside the study plan
enabled for web enrollment
priority enrollment if the course is part of the study plan
Guarantor: prof. PhDr. Dagmar Mocná, CSc.
Classification: Teaching > Bohemian Studies, Czech Studies
Annotation -
Last update: Mgr. Štěpánka Klumparová, Ph.D. (12.04.2005)
Lecture course combines the generation, school, genre,and form approach to main literary history issues in the development of Czech literature from the 1890s to the beginning of the World War 2nd.
Literature - Czech
Last update: Mgr. Štěpánka Klumparová, Ph.D. (14.04.2005)

Červenka, M. - Macura, V. - Med, J - Pešat, Z. Slovník básnických knih. Praha 1990.

Dějiny české literatury IV. Praha 1996.

Lehár, J. - Stich, A. - Janáčková, J. - Holý, J. Česká literatura od počátku k dnešku. Praha: Nakladatelství lidové noviny, 1998.

Novák, A. Přehledné dějiny literatury české. Brno: 1995

Studie o české literatuře na přelomu století (red. P. Čornej, J. Janáčková), Praha, H+H 2001

Zeman, M. a kol. Rozumět literatuře. Interpretace základních děl české literatury. Praha, 1986.

Syllabus - Czech
Last update: Mgr. Štěpánka Klumparová, Ph.D. (20.09.2005)
Česká literatura na přelomu století
Vědomí krize
kulturně politický přehled, změny politické reality a praxe, fenomén krize v rovině sociální, národní, politické, umělecké, morální a náboženské, krize estetického kánonu, iluze národní jednoty, proměny funkce literatury, koncepce národní a životní filosofie ( politický realismus), impulsy, signály a otázky nové literatury

Nástup moderny
nová a stará literatura, boje o realismus a naturalismus, spory o dílo E. Zoly, spory mezi mladými a starými (Hálek, manifest Česká moderna, další generační uskupení - zrod Moderní revue, Katolická moderna, Almanach secese)

Básnický realismus a dílo J. S. Machara
pojem realismus - historicko-typologický exkurs, realistická poetika, zájem o "obyčejnou realitu", "žánry" - F. Coppée a jeho čeští napodobitelé, funkce popisu a detailu v poezii, město jako nové dějiště života; Confiteor jako veršovaný mozaikový román životní a milostné deziluze, J. S. Machar jako kritik a polemik, jako intimní lyrik, jako autor politických veršů, jeho historická koncepce Svědomím věků - ideál antiky, kritika Říma

Impresionismus jako směr a stylová tendence v české lit. přelomu století a dílo A. Sovy
evropské literární a výtvarné souvislosti, impresionismus jako směr a stylová tendence; vpád subjektu do obrazu přírody a cesta lyriky od reálné krajiny po imaginární krajinu duše; cesta A. Sovy od básnického realismu a impresionismu k dekadenci a symbolismu, lyrika deziluze a zlomeného společenského snu, Soucit a vzdor, Lyrika lásky a života, Sova jako intimní, přírodní a milostný lyrik, gesto revolty, intimní milostná balada, hledání pozitivních jistot, proměnlivost poetiky; Sovova próza autobiografická a novoklasicistická; další představitelé stojící mezi realismem a impresionismem (A. Klášterský, K. Červinka, F.X. Svoboda)

Symbolismus v české poezii a dílo Otokara Březiny
dobová představa a programy, symbolismus a dekadence, duchovní a literární kontext, Vrchlického epigoni v roli předchůdců - presymbolismus (J.Kvapil, J. Borecký, O. Auředníček), nejvýznamnější reprezentanti symbolistické směrové tendence - O. Březina, A. Sova, K. Hlaváček, P. Bezruč, S. K. Neumann, specifičnost českého symbolismu - sociální rozměr, příznačné dobové autostylizace a symbolistická poetika, žánrová a veršová struktura českého symbolismu - alexandrín jako exkluzivní typ verše a různé podoby rozvolňování verše a verslibrismus v 90. letech

Česká dekadentní literatura (K. Hlaváček, J. Karásek ad.)
Moderní revue jako centrum vyhraněné symbolistně dekadentní literatury, evropské literární a výtvarné souvislosti, čeští předchůdci dekadentního životního pocitu (I.Geisslová, B. Jelínek, A. Chlumecký, epigoni Vrchlického, presymbolisté); zrod Moderní revue - J. Karásek, A. Procházka, H. Kosterka, znaky dekadentního umění, estetický ideál dekadence, příznačné dobové dekadentní stylizace, estetismus; básnický a myšlenkový vývoj K. Hlaváčka; J. Karásek jako básník, prozaik a kritik; další představitelé symbolistně dekadentní tvorby - J. Opolský, P. Kles, K. Babánek, B. Knösl, E. z Lešehradu, J. z Wojkowicz, K. Sezima, K. Kamínek, L. Ziková, R. Jesenská, A. Breisky aj.

Typologie české literární kritiky 90. let a zrod kritické osobnosti F. X. Šaldy
krize estetického kánonu, hledání orientace, boje o realismus a naturalismus (Zola, Ruská knihovna, Ibsen), zrod realistické politické koncepce, T. Masaryk: O studiu děl básnických - umění jako nástroj výchovy a ideologie, O. Hostinský: O realismu uměleckém (poměr mezi pravdou a krásou), herbartovská kritika dogmatická (J. Durdík), nacionalistická kritika kolem časopisu Osvěta ( E. Krásnohorská, F. Schulz, F. Zákrejs), J. Vrchlický jako kritik, moravská literární kritika, realistická kritika (H.G.Schauer aj.), staré estetické zásady (Durdík, Tyrš) a kritická praxe, nové pojetí a funkce kritiky, národní tradice a modernost, styl jako výraz individuality, Mrštíkova koncepce realismu - typizace, impresionistická a estétská kritika okruhu Moderní revue (J. Karásek, A. Procházka, M. Marten), osobnost F. X. Šaldy - estetické a filozofické zdroje, od Analýzy k Syntetismu - pojetí duchovní syntézy, "Kritika patosem a inspirací" (Boje o zítřek, Duše a dílo), pojetí tvůrčí individuality, prosazování moderních uměleckých směrů, Šalda jako generační kritik (Sova, Březina) i jako polemik (polemiky se staršími i uvnitř generace), pojetí stylu a životnosti umění, kritická osobnost F. V. Krejčího.

Próza mezi realismem, naturalismem a impresionismem - nové impulsy a směřování (V. Mrštík, J. K. Šlejhar, K. M. Čapek-Chod)
tradice realistické prózy a její pokračovatelé (historická próza - A.Jirásek, Z. Winter, J. Svátek; region jako zdroj realismu - K. V. Rais, A. Stašek, T. Nováková, J. Holeček, J. Š. Baar; romány ze společnosti - J. A. Šimáček, F. X. Svoboda aj.); Zeyerův vývoj od mýtu národních dějin ke skepsi a obnoveným obrazům (Jan Maria Plojhar, Dům U tonoucí hvězdy, Tři legendy o krucifixu); psychologie záhadných osobností a doznívání romenet u J. Arbese; Vilém Mrštík - jeho literární koncepce a tvorba prozaická (Pohádka máje, Santa Lucia); J. K. Šlejhar - portrétista rozpadu tradičních hodnot a kritik společnosti; cesta K. M. Čapka - Choda od naturalismu k expresionismu

Umělecké výsledky anarchobohémy a dílo J. Haška
nové podoby individualismu a protiměšťácká revolta, nové politické seskupování a impulsy anarchismu, představa osvobození člověka, antiklerikalismus, antimilitarismus, bohéma, nový životní postoj, proměna generační poetiky jako reakce na symbolismus - autostylizace, proměna veršové struktury, S .K. Neumann - Olšanská vila a Nový kult; cesta S.K.N. od dekadentního satanismu přes anarchismus po vitalismus a civilismus; poezie F. Gellnera jako nejradikálnější negace symbolistické básnické tradice; K. Toman a jeho básnické přehodnocování symbolistické tradice; F. Šrámek jako básník, prozaik a dramatik pod vlivem impresionismu; Dykův svár ideálu a deziluze; próza anarchistické generace - typ tuláka a "zlého samotáře" (J. Hašek, I. Olbracht, R. Těsnohlídek, J. Uher), vystřízlivění z anarchistické bohémy - romány "ztracených iluzí" (M. Majerová: Náměstí republiky, F. Gellner: Potulný národ, J. Mahen: Kamarádi svobody, V. Dyk: Konec Hackenschmidův, Prosinec); osobnost a dílo J. Haška

Novoklasicismus a počátky expresionismu v předválečné próze
novoklasicismus jako estetická tendence rehabilitující tvárně propracovaný dramatický příběh pevné vypravěčské struktury, reakce na psychologismus a dekorativnost v próze, rozdíly v pochopení odkazu klasických hodnot a spory o novelu a drama; povídkáři a novelisté: F. Khol - Rozmary lásky, mladí Čapci - Zářivé hlubiny a jiné prózy, básnické prózy F. Langera mezi secesí a novoklasicismem, garnizónní milostné příběhy K. Šarliha, povídky B. Benešové, baladické prózy R. Svobodové (Černí myslivci), F. X. Šalda - Život ironický a jiné povídky, Dykův Krysař, Sovův Pankrác Budecius, kantor; expresionistické prvky u J. K. Šlejhara, K. M. Čapka-Choda, J. Čapek (Lelio), R. Weiner (Lítice, Netečný divák a jiné prózy, Škleb), L. Klíma, J. Deml

Předválečná moderna a Almanach na rok 1914 jako prolog meziválečné literatury
nové umělecké podněty - programové stati Neumannovy, literární program Šaldův, sbližování s výtvarným uměním, novoklasicismus a expresionismus, impulsy kubismu, futurismu a civilismu, vitalismus; pokus o generační programové seskupení v Almanachu na rok 1914 - Čapkové, O. Fischer, Arne Novák, F. Langer ad.; poezie předválečné moderny (O. Theer, O. Fischer, R. Weiner), Neumannův civilismus (Nové zpěvy, A't žije život); pragmatická generace - společné generační dědictví a individuální umělecké cesty

Česká literatura mezi dvěma válkami
Reakce české literatury na válečnou zkušenost a legionářská literatura
změněná situace literatury, poezie domova, návrat k záchovné národní tradici (Sova, Dyk, Macek, Theer, Šrámek-Splav, Toman-Měsíce, P. Křička-Šípkový keř); drama jako protiválečná alegorie ( Theer, Lom) próza koncipovaná jako odpověď na válku jako etický, společenský a národní problém (Jirásek-Temno, Čapek-Chod - Ad hoc, Jindrové, I. Olbracht - Podivné přátelství herce Jesenia, válečná trilogie B. Benešové aj., próza přímé válečné zkušenosti - F. Šrámek, R. Weiner, J. Hašek - Velitelem města Bugulmy ; spisovatelé v domácím a zahraničním protihabsburském odboji, Manifest českých spisovatelů - květen 1917 (A. Jirásek, J. Kvapil); legionářská literatura a její významní představitelé (R. Medek, J. Kopta, F. Langer, F. Kubka, Z. Němeček, J. Weiss a jeho bizarní fantastické povídky z války), ideologická diferenciace literatury s tématem legionářských bojů - J. Kratochvíl, V. Kaplický; humoristická a satirická distance v obraze války (J. John, J. Hašek)

Snění o revoluci - koncepce a umělecké výsledky proletářské literatury (dílo J. Wolkera)
literatura ve znamení socialismu na počátku 20. let, časopisecké platformy nástupu tzv. proletářské literatury (Kmen, Červen - S. K. Neumann, Var - Z. Nejedlý, Rudé právo - J. Hora), koncepce Neumannova, Horova, raného Devětsilu, Wolkerova, brněnské Literární skupiny; významné básnické realizace tzv. proletářské poezie: Hora - mravní aspekt revoluce, Neumannova proletářská poezie jako zbraň revoluce, žánrová inovace balady u J. Wolkera; další autoři proletářské poezie - A. Macek, J. Hořejší, J. Seifert, A. M. Píša, próza s tématem osudu proletáře ( I. Olbracht, M. Majerová, V. Vančura, J. Hora, J. Hůlka), drama (F. X. Šalda, J. Wolker), dílo J. Wolkera

Česká meziválečná avantgarda - poetismus a poetistická próza 20. let (dílo V. Vančury)
evropský avantgardistický kontext (dadaismus, surrealismus), zrod poetismu v rámci Uměleckého svazu Devětsil, K. Teige a V. Nezval jako zakladatelé a autoři manifestů, žánrové inovace poetistického období - pásmo a básnický cestopis, principy poetistické tvorby, příznačné poetistické stylizace, základní básnické knihy poetismu, Nezvalova, Seifertova a Bieblova tvorba z poetistického období, poetismus na divadle (Osvobozené divadlo, autorská a herecká dvojice J. Voskovec a J. Werich, režiséři J. Honzl, J. Frejka, E. F. Burian, dramata: V. Nezval-Depeše na kolečkách, V. Vančura-Učitel a žák), poetistická próza (V. Vančura, K. Konrád, J. Paulík, V. Nezval, K. Schulz aj.) výtvarné umění (malířství, koláže, knižní ilustrace, typografie, karikatura) - "artificielismus" jako osobní výtvarný směr K. Štyrského a Toyen na cestě od poetismu k surrealismu, F. Muzika, K. Teige, A. Hoffmeister; hudba a písňová tvorba (jazz a populární píseň) - J. Ježek, E.F. Burian, J. Voskovec, J. Werich; vliv poetismu na prvotiny F. Halase, V. Závady a V. Holana, na Horův básnický cestopis Itálie, na českou poezii a písňovou tvorbu poválečnou - poezie jako zdroj radosti, osvobození od ideologie a tendenčnosti, hravost, asociativní obraznost, humor a nonsens (např. texty a písně J. Suchého a J. Šlitra, prózy B. Hrabala, nonsensové texty J. Vodňanského a I. Mládka, texty I. Vyskočila, scénáře a prózy M. Macourka atd.), proměny díla V. Vančury

Česká meziválečná avantgarda - surrealismus (dílo V. Nezvala)
surrealismus jako směr, hnutí, životní postoj a metoda tvorby (automatické psaní) - jeho stálá životnost a proměny v čase; francouzský surrealismu - jeho zdroje a inspirace, hlavní autoři, díla, manifesty, výtvarné souvislosti, politická platforma meziválečného surrealismu - marxismus, idea osvobození člověka; Surrealistická skupina v ČR, přijetí surrealistického programu - Nezvalův manifest Surrealismus v ČR; poetika surrealismu - volný verš, křečovitá krása, rozpoutaná imaginace; básníci českého meziválečného surrealismu - V. Nezval, K. Biebl, J. Štyrský, J. Heisler; hledání předchůdců - K. H. Mácha (Ani labuť, ani lůna), L. Klíma, R. Weiner aj.; sborníky a skupinová vystoupení (Surrealismus v diskusi, Surrealismus); surrealistická próza (V. Nezval - "černý román" Valerie a týden divů a další prózy z 30. let psané v duchu surrealismem interpretovaného učení Freudova; propojení výtvarné a literární aktivity; K. Teige jako hlavní mluvčí surrealismu po odchodu Nezvalovu (Surrealismus proti proudu), další aktivity členů surrealistické skupiny a sympatizantů (B. Brouk, V. Makovský, J. Šíma, J. Štyrský, Toyen, Z. Kalandra aj.); vliv surrealismu na mladé autory (Skupina RA a další surrealistické okruhy z doby protektorátu, počátky tvorby B. Hrabala, J. Koláře atd.), slovenský nadrealismus, osobnost a dílo V. Nezvala

Poezie času a ticha a básnické dílo J. Hory
literární situace v době doznívání poetismu, rozchod literatury s politikou KSČ, generační diskuse (Generace na dvou židlích) mezi levicově orientovanými umělci; proces spiritualizace a zniternění české lyriky - od optimismu, hravosti a kolektivismu avantgardy k postižení existenciální tíhy, životní tragiky, společenské nejistoty, lidské samoty, osudovosti, proměna tematiky (emblematické motivy času a ticha) a návrat k autonomii poezie v tematické, obrazné i veršové výstavbě; J. Hora jako předchůdce této změny (Struny ve větru, 1927): jeho cesta od okouzlení rytmy světa a životem smyslů (civilistické a vitalistické počátky), přes mravní rozměr revoluce (proletářská poezie) a obrodu smyslově názorné imaginace v básnickém cestopise Itálie po "knihy času a ticha" - čas jako úhelné téma pro niternou básnickou kontemplaci, cesty ze znejistěného světa - nesmrtelnost tvůrčího činu (Máchovské variace) a metafyzická národní kontinuita "mrtvých, živých, nezrozených" (Domov), lyrickoepické skladby syntetického charakteru - cesta umělce k národu (Jan Houslista, Život a dílo básníka Aneliho), poslední lyrické knihy (Zápisky z nemoci, Proud); Seifertovo básnické vzpomínání - melancholická kantiléna o pomíjivosti krásy a lásky (sbírky Poštovní holub, Jablko z klína, Ruce Venušiny a Jaro, sbohem); trojice prvních Hrubínových sbírek milostného okouzlení (Zpíváno z dálky, Krásná po chudobě, Země po polednách); Hora, Seifert a Hrubín jako básníci méličtí a harmonizující

Protichůdci básnické avantgardy - F. Halas, V. Holan, V. Závada, J. Zahradníček
negace optimistického avantgardistického konceptu radostného světa v dílech hlubinných existenciálních analytiků, Halase, Holana, Závady a Zahradníčka; návraty, předchůdci a souputníci - O. Březina a dědictví symbolismu (Baudelaire, Mallarmé, Valéry), expresionismus (G. Trakl) a dílo Weinerovo, J. Deml, R. M. Rilke aj.; jejich prvotiny ovlivněny ještě vládnoucím poetismem, ale záhy se vymezují proti poetice i ideologii avantgardy; téma smrti jako východisko básnických meditací (Holan: Triumf smrti, Halas: Kohout plaší smrt, Zahradníček: Pokušení smrti, Závada: Panychida); příznačné znaky v poezii těchto autorů: tragický životní pocit, různé podoby spiritualismu a hledání transcendentálního rozměru života a poezie, niternost výpovědi, nedůvěra ke smyslovému světu (antisenzualismus), pochybnosti o smyslu poezie, antitetický básnický výraz a rozporně, disharmonicky prožívaný svět; básnická cesta F. Halase od básnické analýzy rozpornosti subjektu i světa (Dokořán) přes tragický monumentalizující pohled (Torzo naděje), hledání hlubiny bezpečnosti v dětském světě ( Ladění), v milovaném kraji (Já se tam vrátím), v národní tradici (Naše paní Božena Němcová) až po poválečné panychidy (V řadě) a nedokončenou knihu básnicky obrodné skepse z poválečného světa (A co?); typologie básnického díla Holanova - reflexivní poezie vztahů - hermetická lyrika 30. let (Vanutí, Oblouk, Kameni, přicházíš?), básně-dokumenty (Havraním brkem, Dokument), básně-příběhy (Příběhy), reflexivní pásmové skladby dialogické povahy (Noc s Hamletem, Noc s Ofélií, Toskána), lyrika ze čtyřicátých a padesátých let (Bez názvu, Na postupu, Bolest), závěrečné čtyři knihy s tématem smrti, bilance a loučení (Na sotnách, Asklépiovi kohouta, Předposlední, Sbohem?); básnická cesta V. Závady - fenomén Ostravy, stylizace generačního outsidera - "ten černý vzadu", přehodnocování poetistického vlivu v Panychidě, svět jako apokalyptické místo ošklivosti a zmaru v Siréně, obrat k solidaritě s trpícími v Cestě pěšky, symboličnost a tragika v Hradní věži, Povstání z mrtvých jako nepatetická a básnicky přesvědčivá reakce na duchovní krizi vyvolanou válkou, Město světla a Polní kvítí jako sbírky poplatné schematickým normám budovatelské kultury, tři sbírky závěrečné životní bilance na prahu smrti - Jeden život, Na prahu a Živote, díky; Zahradníčkova básnická cesta - březinovský impuls a fascinace smrtí v prvních knížkách (Pokušení smrti, Návrat), proměna k životnímu kladu - krajina Vysočiny a hledání božího řádu v životě i světě (Jeřáby, Žíznivé léto, Pozdravení slunci), obrana katolicky pojaté svatováclavské tradice v době válečné, hymny na zemské patrony a katolické světce, pojetí války jako trestu za odpadnutí národa od Boha (Korouhve, Svatý Václav, Stará země), poválečné polemické skladby proti vládnoucímu materialismu a nástupu komunismu (La Saletta, Znamení moci), autorovo pronásledování a věznění (Čtyři léta, Dům strachu)

Literární skupiny katolíků a významní tvůrci křesťanské orientace (J. Deml, B. Reynek, J. Durych, J. Čep)
v 90. letech oživení katolicismu v literatuře (i jako protiměšťácký protest a estétská fascinace), nové reformní snahy mezi mladými katolickými duchovními, snaha prokázat životaschopnost katolického písemnictví, zbavit se didaktičnosti a moralizátorství a neztratit kontakt s novými uměleckými směry - Katolická moderna - sborník Pod jedním praporem (1895), časopis Nový život (1896-1907, red. K. Dostál-Lutinov), programní prohlášení K. Dostál-Lutinov: Co jest poezie (Niva 1895) - distance od České moderny pro její individualismus a kriticismus vůči starší literatuře: "Česká moderna chce individualitu/?/, my chceme křesťanské umění."; vůdčí osobnosti katolické moderny: Sigismund Bouška (překlady z katalánské a provensálské poezie, jako básník epigon Vrchlického, znalec výtvarného umění), Karel Dostál-Lutinov (prostějovský farář, básník navazující na Sládka a Vrchlického i lidovou poezii, kulturní publicista, redaktor dalších katol. časopisů, knižnic a sborníků, překladatel), Xaver Dvořák (typ básníka-kněze, jenž otázkám víry dává ve své poezii subjektivní výraz, v poetice návaznost na Vrchlického); volněji souvisel se snahami skupiny chodský rodák, venkovský farář J.Š. Baar ( realistický prozaik a regionalista, básník, sběratel folklóru, autor pohádek, tvůrce životopisné kroniky oslavující tradici jihočeského selství - Jan Cimbura); Olomouc - Družina literární a umělecká (1913-1948), spolek katolických spisovatelů, časopis Archa (Bouška, Lutinov), významní členové DLU: Vilém Bitnar (literární historik a editor zaměřený k barokní lit.), Otto Frant. Babler (plodný překladatel z mnoha jazyků); další významné katolicky orientované časopisy: Akord (1934-1948), Rozmach (1923-1927), Řád (1933-1944); staroříšská skupina Josefa Floriana - vydavatel, náboženský vizionář, bibliofil, svérázný křesťanský vychovatel, kulturní buditel a překladatel J. Florian: "Pravou universitou dneška je sbírka knih" = snaha vytvořit sbírku knih jako předpoklad universálního studia, od 1903 vydával v řadě edic knihy pro osvětu a vzdělání (Studium, Nova et vetera, Kurs, Archy), bibliofilsky upravené knížky edice Dobré dílo (světová a česká beletrie), v jeho venkovském nakladatelství vyšlo do 1948 více než 400 knih; objevitelské překlady básníků a prozaiků, filozofů a teologů převážně křesťanské orientace (např. celé dílo L. Bloye, především z francouzštiny, ale i německé, polské, ruské, objevné překlady - F. Jammes, G. Bernanos, G. Trakl, R. M. Rilke, G. K. Chesterton, F. Kafka aj., z české literatury soudobé např. J. Zeyer, J. Deml, J. Durych, K. Schulz), význam pro českou knižní kulturu - spolupráce s významnými grafiky a výtvarníky (např. J. Čapek, J. Konůpek, J. Váchal, F. Kysela, A. Slavíček aj.); řada spolupracovníků, překladatelů a editorů ( J. Deml, B. Reynek, J. Čep, J. Vašica, J. Zaorálek, O. F. Babler, A. Vyskočil aj.), vliv na významné křesťansky orientované autory; J. Deml - básník a prozaik, překladatel z němčiny a latiny, publicista a vydavatel knih, nekonvenční duchovní; různorodost díla (poezie, básně v próze, eseje, pamflety, deníky, kázání, meditace) rozdílné umělecké kvality a rozpornost osobnosti; jako Březinův obdivovatel a přítel přispěl k jeho kultu; temné první období tvorby, lidské bytí poměřováno smrtí (Hrad smrti, Tanec smrti); pocity úzkosti a ohrožení, role poutníka a štvance, překonání dekadentních stylizací a rozchod se symbolismem, pokora a láska ke všemu živému jako východisko (Miriam, Moji přátelé), v posledním období znovu pocity cizoty, úzkosti, děsu, obrazy noci; sebestředná tvůrčí osobnost - objektem tvorby jeho vlastní osud a snaha psát stále jednu knihu - dílo je tvarově nesourodé, chaotické a autorova osobnost v něm absolutizována, snaha po autentické umělecké výpovědi (vydával mnoho svazků deníkově zaměřených knih - Šlépěje) B. Reynek - básník, grafik a překladatel, spolupracovník J. Floriana - překlady z francouzské lit. (Péguy, Bloy, Claudel, Valéry, Bernanos, Giono, F. Jammes, Verlaine ad.) a německé (inspirativnost překladů německých expresionistů, zvl. G. Trakla

  • vliv na Halase, Závadu, Zahradníčka), petrkovský statek a manželství s francouzskou básnířkou Suzanne Renaud, jeho meziválečné sbírky ovlivněny básnickým expresionismem (expresivita výrazu, arytmičnost verše, básně v próze, antitetičnost obrazů, téma smrti jako vykupitelky z apokalypsy světa), postupný proces kondenzace a oproštění básnické výpovědi (Setba samot, 1936), poválečná poezie koncentrovaného, úsporného a rytmicky pravidelného verše se opírá o reálie nejbližšího venkovského světa a zobrazuje niternou dramatickou cestu člověka k Bohu (Podzimní motýli, Sníh na zápraží, Mráz v okně, Odlet vlaštovek) J. Durych - prozaik, esejista, básník a dramatik, povoláním lékař, barokní vidění světa, začínal básněmi (ohlasy lidové baladiky, spirituální pojetí lásky, symbolizace krajiny) i novelami a lyrizovanými prózami 20. let (Tři dukáty, Tři troníčky, Sedmikráska) - spiritualizace chudoby a dívčí krásy; obrat k historické próze, dvě historické trilogie ("velká valdštejnská trilogie", román Bloudění - milostné a náboženské bloudění českého exulanta a španělské dívky na pozadí dějů třicetileté války, 1929, "menší valdštejnská trilogie", novelistický triptych z doby po pádu Albrechta z Valdštejna - Rekviem, 1930) proti vládnoucí jiráskovské tradici výrazná inovace žánru (básnivost jazyka, perspektiva vypravěče, rytmizace atd.) i smyslu českých dějin (vyhraněně barokní pojetí světa a východisko ze zmatků v člověku i ve světě v katolicismu), spiritualizace a ahistoričnost historie - dějiny jsou pouze kulisami pro věčné existenciální drama, mystérium lásky a smrti, barokní antiteze jsou nejen zorným úhlem autorova pohledu, ale i kompozičním principem jeho historických románů, mnohovrstevnost a polyfoničnost, ustavičné přechody mezi dějem, nitrem hrdiny a transcendentální rovinou příběhu, práce s epikou lyrickými prostředky (je to epika objektivizující sebevyjádření), hrdina je pouze nástrojem nadosobního božího řádu = kde básnická imaginace selhává, postava se mění v ideologický symbol, stylová výstavba blízká Vančurovi - princip rytmizace, inspirace biblickou češtinou a církevní latinou, vše podřízeno rytmu, básnickému obrazu, gradaci a pointě; další historické romány: Masopust (1938), tetralogie o jezuitském řádu Služebníci neužiteční (Řím 1968); dramata z náboženských dějin, knihy vzpomínek, fejetonů z cest, esejů o umění; publicista a polemik - vyhraněně bojovný katolicismus stojící ostře proti liberalismu první republiky a čapkovské generaci i proti socialismu a levicové avantgardě, sympatie k totalitním režimům v katolické Itálii a Španělsku, po válce dlouholetá publikační přestávka, obtížný návrat ke čtenářům a postupná rehabilitace jeho díla; J. Čep - prozaik a esejista, překladatel, mistr básnivé povídky, tématika venkovská, autor nerozsáhlého povídkového díla (povídkový soubor Dvojí domov, 1926; další povídkové soubory Zeměžluč, 1931; Letnice, 1932; Děravý plášť, 1934, román Hranice stínu, 1935), po roce 1948 emigroval do Paříže; situační epika tradiční vypravěčské faktury (monotematičnost a monografičnost, jedno syžetové ohnisko, lineární vyprávění bez situačních zvratů, přítomnost tradičního vypravěče, očištění prozaického tvaru od přílišného psychologizování i nadbytečné sociologické kresby) = hutnost stylu a emocionální hodnota slova, soustředění na závratné okamžiky prozření, lyrizace prózy, povídky jako básnická podobenství o skrytém, transcendentálním, úloha dětství jako ztraceného ráje, "jitřní zrak" (Šalda) jako zdroj básnivosti - vidět vše jako poprvé, zázračně, křesťanská víra jako scelující, jednotící prvek
Ruralismus
literární směr křesťanské orientace a víry v obrodnou roli českého venkova (z lat. ruralis = venkovský) - ideál selství, láska k půdě, úcta k tradicím, k rodnému kraji, mytizace selství a půdy, region jako zdroj básnivého realismu, venkov stojící proti rozkladnému vlivu techniky a civilizace, města, lidské samoty a nezakořeněnosti; orgánem ruralistů turnovský měsíčník Sever a východ (1925-1930, ed. J. Knap, orientace na severskou literaturu), programové sborníky Básníci selství - studie o ruralismu u nás (1932, ed. J. Knap), Tváří k vesnici ( 1936, ed. J. Čarek), J. Knap: Literatura české půdy (1939); za předchůdce považovali J. V. Sládka (Selské písně, České znělky), Sv. Čecha a Holečkovu selskou epopej Naši; orientace na severské romanopisce K. Hamsuna (Matka země), O. Duuna (Lidé z Javiku), G. Gunnarssona (Rod na Borgu), na francouzské a švýcarské regionalisty: J. Giono (romány z provensálského venkova), G. Bernanos (Pod sluncem Satanovým), Ch. F. Ramuz ( prózy ze života švýcarských horalů); nejvýznamnější představitelé ruralismu: Josef Knap (lit. historik, programový mluvčí a romanopisec) - venkovské romány Réva na zdi, Muži a hory, Cizinec atd.; František Křelina (básník a prozaik) - autor povídek a novel ( Hlas kořenů, Jalovčí stráně) a románů (např. Puklý chrám), Josef Koudelák (básník a prozaik, autor románů z Hané); Jan Čarek ( nejvýznamnější básník ruralismu, hořká apoteóza chudého jihočeského venkova s baladickými prvky, blízkost poetice Wolkerově) - Chudá rodina z Heřmaně, Temno v chalupách, Smutný život, po válce autor veršů pro děti; další autoři podílející se na ruralistickém hnutí: Václav Krška (jihočeská inspirace, románový cyklus Země hovoří, filmový pracovník), Jaroslav Marcha (prozaik a básník, novinář a politik agrární strany), František V. Kříž (inspirace vinorodým krajem jižní Moravy, autor lyrických próz a románů, např. Děti země), Antonín Matula (romanopisec, epik selských rodových tradic z rodného Lašska), Václav Prokůpek ( autor próz z venkovského života, cesta od naturalismu k idejím ruralismu), věznění některých ruralistů a autorů křesťanské orientace v procesu s tzv. zelenou internacionálou 1951 (Křelina, Knap, Prokůpek, Zahradníček, Kalista)

Proměna žánru utopie ve varovné negativní podobenství a dílo K. Čapka
utopie jako románový žánr - přehled historického vývoje: utopické místo s ideální obcí ( u-topos = ne-místo, ostrov jako izolovaný prostor), kam přichází cizinec, od Platonových filozofických traktátů o ideální obci přes dobrodružný román a fiktivní cestopis po alegorie a klasické utopie (T. More, F. Bacon, Campanella), tradice komických utopií (Rabelais, Cervantes, Cyrano de Bergerac) a parodicko satirických utopií (Swift), 19. století jako století utopií, důvěra v rozum a schopnosti člověka, v souvislosti s proměnou utopie se rodí žánr vědecké fantastiky (J. Verne), 20. stol. jako století krachu utopických projektů a rozvoje science fiction (H.G. Wells) - zrod žánru antiutopie (negativní utopie); v české literatuře konce 19. st. jak komické utopie (broučkiády S. Čecha), tak i rodící se žánr vědecké antiutopie (Arbesovo romaneto Newtonův mozek); ve dvacátých letech vlna utopičnosti spojena s dobou velkých společenských otřesů (válka a revoluce) a vývojových změn, s rozvojem technické civilizace, s velkou mechanizací a uniformitou života, souvisí i s utopickými projekty komunismu a avantgardy, sílí potřeba poukázat na negativní vlivy technického rozvoje a sociální utopičnosti, varovat domýšlením některých příznačných symptomů doby na sociální krizi vyvolanou civilizačními trendy a na nebezpečí totalitarismu; utopie a díla s utopickými prvky: Čapkova dramata RUR, Ze života hmyzu (s bratrem Josefem), Věc Makropulos, romány Továrna na absolutno, Krakatit, hra J. Čapka Země mnoha jmen, satirický román J. Haussmanna Velkovýroba ctnosti, román E. Vachka Pán světa, hra bratří Čapků Adam Stvořitel, román J. Weisse Dům o tisíci patrech, povídky a román Vladimíra Raffela (Obchodník sympatiemi), socialistická utopie M. Majerové Přehrada; ve 30. letech ještě Čapkovy opožděné utopie - román Válka s mloky a drama Bílá nemoc); vedle toho vznikají i prózy populární literatury využívající technického vynálezu jako hybatele romaneskního děje (Joe Hloucha, T. Hrubý, J. M. Troska - návaznost na verneovky), v nichž klasická utopie se mění ve fantastiku; podoby díla K. Čapka

Obrat k epičnosti a baladické prózy třicátých let (dílo I. Olbrachta)
na počátku 30. let po období nadvlády lyriky a publicistiky v próze nastává znovuobrození epičnosti, návrat k silnému dramatickému příběhu - obrat řady prozaiků lyrizovaných próz k epičnosti (K. Schulz, F. Heřmánek, J. Mařánek, Č. Jeřábek, vývoj k epičnosti u V. Vančury); renesance vyprávění - V. Vančura (dominance příběhu, nadřazenost postav na fabulí, posílení role vypravěče - Luk královny Dorotky, Larkéta Lazarová, Útěk do Budína, Konec starých časů ); bohatě fabulované prózy plné dějových zvratů ( F. Kubka, B. Klička, J. Kopta, J. Toman, orientofilská vlna); epika situační (J. Čep); zrod a rozvoj detektivního románu - snaha vytvořit specificky českou detektivku a povýšit žánr na součást vysoké literatury (E. Vachek, K. Čapek, E. Fiker); baladická próza - vývoj balady od folklóru k umělé poezii a od poezie k próze; významné baladické prózy 30. let a jejich typologie - balady existenciálního zaměření - J. Čapek: Stín kapradiny (1930, pytlácká historka se mění na filozofický esej), V. Vančura: Markéta Lazarová (1931, mezi baladou a eposem), F. Langer: Mrtví chodí mezi námi (1930, smrt pouze jako zapomnění pozůstalých), K. Čepek: Hordubal (1933, osud hrdinova srdce); sociální baladické prózy - destruktivní vliv sociálních poměrů na osud proletářů v době hospodářské krize: K. Nový (Chceme žít, 1933), J. Kopta (Adolf čeká na smrt, 1933), M. Majerová (Havířská balada, 1938), O. Scheinpflugová: Balada z Karlína (1935); balada jako mýtus - I. Olbracht: Nikola Šuhaj loupežník (1933, baladický román o zrodu zbojnické legendy), J. Glazarová: Advent (1939, konfrontace současnosti s křesťanským mýtem a folklorní tradicí); proměny díla I. Olbrachta

Společenský román třicátých let (dílo M. Majerové)
soustředění prózy na soudobou sociální skutečnost, na disharmonie a rozpory hospodářské, sociální a politické, fenomén krize = sociální román (předpoklady-renesance epiky počátkem desetiletí, emancipace novinářské beletrie a reportáže, inovace beletrie dokumentem), nové rysy sociálního románu-kolektivizace (obrat od jedince k sociální množině-rodina, rod, generace, sociální vrstva, třída), ideologizace (konkrétní ideologické řešení sociální situace, politicky vyhraněné skupiny = socialistický realismus-U Blok versus ruralismus), diferenciace žánrů (sociologický román - K. Poláček, pracovní román - J. Knap, rodová sága - V. Vančura, generační román atd.), příklady amerického a sovětského sociálního románu; analyticko-psychologický román - K. Nový: trilogie Železný kruh; generační román - B. Klička: cyklus Generace, sociálně typizační romány - M. Pujmanová: Lidé na křižovatce (l. díl trilogie 1937), J. Kratochvíl: Prameny (dva první díly nedokončené tetralogie 1934); inovace románové kroniky - M. Majerová: Siréna (1935), V. Vančura: Rodina Horvatova (první díl nedokončené trilogie Koně a vůz, 1938); sociologický román - Z. Němeček: New York:Zamlženo (1932), Na západ od Panonie (1935), K. Poláček: tetralogie Okresní město (1936), Hrdinové táhnou do boje (1936), Podzemní město (1937), Vyprodáno (1939); pracovní román (hrdinství práce - B. Klička: Do posledního dechu (1936), J. Knap: Pusta (1937, kolonizace podkarpatské pusty); proměny prozaického díla M. Majerové

Psychologický román ( E. Hostovský, J. Havlíček, V. Řezáč)
psychologický román - žánr příznačný pro realismus 19. století, psychologie hrdiny je zde tematizována, stává se centrem výpovědi, vývoj od analytického románu 18. stol. (Prévost: Manon Lescaut, Choderlose de Laclose: Nebezpečné známosti) k realistické próze (Stendhal, Balzac, Flaubert, Tolstoj, Dostojevskij, T. Mann ad.), v české próze výchozím typem románové psychologické analýzy je od 90. let "román ztracených iluzí" ( Balzac: Ztracené iluze) či román "citové výchovy" (Flaubert: Citová výchova): mladý ambiciózní hrdina vstupuje do velkého světa (z venkova do Prahy) s cílem ho dobýt a většinou i s velkým ideálem, ale neobstojí - příběh citové výchovy deziluzí (umírá, zrezignuje, ideál se ukáže být iluzí), produktivnost tohoto typu románu (V. Mrštík: Santa Lucia, Čapek-Chod: Antonín Vondrejc, Vilém Rozkoč, ad. - typické rysy: ctižádostiví hrdinové jsou velmi chudí a pasivní; nový typ psychologické analytické románové studie (I. Olbracht: Žalář nejtemnější (1916); romány o složitosti a nejednoznačnosti lidské duše (dvojnický román I. Olbrachta Podivné přátelství herce Jesenia, 1919, později noetické romány Čapkovy (Hordubal, Povětroň, Obyčejný život, nedokončený román Život a dílo skladatele Foltýna), v 30. letech oživení psychologické prózy, psychologické romány hledající etický ideál ( Božena Benešová: Tragická duha, J. Glazarová Vlčí jáma, 1938), z naturalismu vycházející psychologický román (V. Neff, A. C. Nor, E. Vachek), vliv freudismu a hlubinné psychologie (Nezvalovy psychoanalytické romány, J. Weiss: Spáč ve zvěrokruhu, 1937), nová orientace v díle E. Hostovského, J. Havlíčka a V. Řezáče; E. Hostovský - blízkost tradici pražské židovské literatury (soustředění k existenciálnímu, psychologickému a filozofickému rozměru člověka, prózy o rozporných hlubinách lidské duše, základním tématem osamění a izolace člověka, nemožnost komunikace a snaha překonat tyto vnitřní i vnější bariéry "cizince" mezi cizinci v nepochopitelném labyrintu světa, hrdinové jsou nejistí, zranitelní, introvertní, častý motiv rozpolcenosti, zrcadlení či dvojnictví a psychické dezintegrace, otázky po zdrojích zla v člověku, téma zachování lidské identity v rozporném světě: Ghetto v nich (1928), hrdinové poznamenaní rasovým údělem, Případ profesora Körnera (1932, čekání na smrt, dvojnický motiv), tři zralé romány Černá tlupa (1933), Žhář (1935), Dům bez pána (1937); autorova dvojí emigrace: tragická groteska života na pozadí evropských dějin - Sedmkrát v hlavní úloze (1942), Cizinec hledá byt (1947), dominantní motivy cizince, bezdomoví a dvojnictví, zvýraznění rysů grotesknosti a bizarnosti - (Dobročinný večírek, 1958); Všeobecné spiknutí, 1969, příběh spisovatele-exulanta v Americe a jeho až paranoická snaha vymknout se "spiknutí" vnějšího světa, autobiografické rysy této románové konfese; J. Havlíček - přehodnocování naturalisticky orientovaného psychologického románu (Šlejhar, Čapek-Chod), zralá prvotina Petrolejové lampy (1935) - obraz maloměsta (Jilemnice) konce 19. st. a snaha hrdinky vymanit se z této atmosféry, obměna románu ztracených iluzí; Neviditelný (1937) - rozvrat starého měšťanského rodu, arivistický hrdina, vypočítavá zbohatlická tvrdost kontra propukající šílenství = atmosféra hororu; Ta třetí (1939), Helimadoe (1940), Synáček (1942); Václav Řezáč: romány o ničivých dispozicích člověka ke zlu, "romány zla" - Černé světlo (1940, téma parazitismu nicotného člověka na cizích osudech, prostřednictvím manipulace lidmi zamaskovat vnitřní prázdnotu), Svědek (1942, v podobě realistického maloměstského románu podává psychologickou sondu nicotného patologického člověka páchajícího svým "slidičstvím" zlo), Rozhraní (1944, román o vzniku románu - dvě roviny prózy, fiktivní děj prolnut životními zážitky autorovými, román o umělecké tvorbě herecké i spisovatelské, vzájemná závislost autora a jeho hrdiny, tvorba románu jako tvorba vlastního osudu) po válce společensko politické romány o osidlování severočeského pohraničí po odsunu Němců - Nástup (1951) a Bitva (1954), v

nichž vytvořil a kodifikoval typ tzv. budovatelského románu 50. let

Drama - nástin vývoje
Drama na počátku století
v 90. letech nástup realismu, střídání směrů, doznívá literární činnost lumírovců, pokračuje realisticko-psychologická dramatika, individualismus, prosazuje se impresionistická dramatika a tvorba symbolistického zaměření, před rokem 1918 expresionismus, dvě základní tendence - snaha vytvořit symbolistické drama a lyrizace dramatu, v inscenační praxi roste význam režiséra

  • pokračuje starší tradice - lumírovci (novoromantická) - Vrchlický: snaha po velkém romantickém dramatu (Knížata, 1903, historické drama z doby Boleslava II), dále úsměvné komedie; Zeyer - ovlivněn novými proudy- symbolismus (Radúz a Mahulena,1898)
  • realisté - mezi romantismem a realismem Frant. Adolf Šubert (Žně, 1904), Alois Jirásek - pohádka Lucerna, 1905, historické hry Emigrant (1898), Jan Žižka (1903), Jan Hus (1911); bratří Mrštíkové-Maryša; Matěj Anastázia Šimáček - psychologické hry, morality; veselohry - Josef Štolba, Václav Štech
  • dekadentní drama - J. Karásek - psychologické drama Hořící duše (1899), tragedie Sen o říši Krásy (1907) a historická dramata (Král Rudolf,1915; Cesare Borgia, 1908); Jaroslav Maria - hry ze současnosti i hry historické (V předvečer věků)
  • impresionistické drama - lyrizace - Jaroslav Kvapil: symbolistická pohádka Princezna Pampeliška, libreto pro Dvořákovu Rusalku, hra o zamilovaném studentu teologie Oblaka, pohádka Sirotek; Fráňa Šrámek: Červen (1905), Léto (1915); Jiří Mahen - Janošík (1910); další impresionisté v dramatu: Božena Viková-Kunětická, Růžena Svobodová, Růžena Jesenská, Helena Malířová, Lothar Suchý
  • symbolistické drama - V. Dyk - Zmoudření dona Quijota (1913); O. Theer - Faethón; O. Fischer - Přemyslovci; St. Lom-Vůdce;
  • nové proudy předválečné moderny (expresionismus a novoklasicismus) - Arnošt Dvořák - Kníže (1908), František Zavřel - Oidipus, Don Juan, Čapkové, Langer
Drama 20. let
pokračuje symbolistické drama, vrcholí expresionismus, stále se pěstuje popisný realismus, diferenciace - vedle dramatu oficiálního (pro velká kamenná divadla) vzrůstá vliv protioficiálního a avantgardního divadla

  • protikonvenční formy divadla - divadlo ve službách proletářské revoluce, davové drama, recitace, divadlo-mítink, Dědrasbor (Dělnický dramatický sbor, zal. Honzl, Hora), Revoluční scéna (E.A. Longen, první dramatizace Haškova Švejka, E.E.Kisch, A. Macek), kabaret Červená sedma (J. Červený, E. Bass, J. Mach, O. Hanuš, R. Jílovský
  • zástupové drama - morální rozměr a patos velkých sociálních hnutí, vztah jedince a kolektivu, J. Wolker (aktovky Hrob, Nejvyšší oběť), F. X. Šalda: Zástupové (1921), Dítě (1923), O. Fischer: Otroci (1925, tragedie o Spartakově povstání)
  • utopická podobenství - hry bratří Čapků, K. Č: RUR (1920), K.J.Č.: Ze života hmyzu (1921), J. Č.: Země mnoha jmen (1933), K.Č.: Věc Makropulos (1922)
  • groteska-expresionismus - Jan Bartoš: Vzbouření na jevišti (1925), L. Klíma-Arnošt Dvořák: Matěj Poctivý (1922), L. Blatný: Ko-ko-dák (1922)
  • starší dramatika ve znamení symbolismu a impresionismu - V. Dyk: pohádková hříčka Ondřej a drak (1919), F. Šrámek: Měsíc nad řekou (1922), J. Mahen: Dezertér (1923)
  • téma státní samostatnosti a legionářského boje - F. Langer (Vítězové,1920), R.Medek: Plukovník Švec (1928), legionářská dramata herce Z. Štěpánka; hry aktualizující svatováclavskou tradici při příležitosti milenia - 1929 (S. Lom: Svatý Václav, J. Durych: Kvas na Boleslavi, F. Kubka: Hra svatováclavská, G. Preissová: Svatý Václav)
  • hry o obyčejných lidech - komedie a činohry F. Langera (Velbloud uchem jehly, Periférie, 1925, Grandhotel Nevada, Obrácení Ferdyše Pištory, 1929), Edmond Konrád, O. Scheinpflugová
  • poetismus v dramatu - vytvořit v dramatu poetický obraz - básnické drama, souvisí s rozvojem malých experimentálních scén vedených silnými režisérskými osobnostmi; Osvobozené divadlo, režisér J. Honzl + herecko autorská dvojice V+ W, divadlo DADA, režisér J. Frejka, Umělecké studio Vladimíra Gamzy, dramatické texty vznikaly jako součást jevištního experimentování, improvizace uvnitř kolektivu, divadelní sekce Devětsilu - teoretik J. Honzl; dva principy nové poetistické dramatičnosti

lyrismus - snaha vytvořit fantazijní obraz světa a vizi nového utopického světa, některé dramatické texty součástí lyrických sbírek (Nezval: Depeše na kolečkách), poezie prostupovala dramatem, popření všech dosavadních konvencí - důraz na uvolnění básnivosti, osvobození fantazie,

hravost - důsledkem poetismu na jevišti splývá poezie s dramatickým tvarem, metafora se stává divadelním prostředkem, oslabení konfliktu, omezení psychologie postav, volné básnické pojetí; scény, libreta, scénáře V. Nezvala, A. Hoffmeistera, K. Schulze, Vančurova filozofická komedie Učitel a žák (1927), E. F. Burian - voiceband - využití hudebních hodnot hlasu, klaunské duo V+W ze studentské recese, dadaistických hříček, písní a scén a improvizací vznikla syntéza scénického pásma (Vest Pocket Revue, 1927), J. Mahen: Husa na provázku (šest dramatických libret avantgardního charakteru, 1925)

Drama 30. let
v kontrastu k předchozímu desetiletí snaha zachytit reálného člověka v jeho reálných společenských a existenciálních vazbách - civilní rozměr, odklon od experimentů, dramatická varovná či protestující podobenství, zájem dramatiků o psychologii hrdiny;

  • doznívá dramatika starších směrů -symbolismus (J. Hilbert), impresionismus (J. Mahen), expresionismus (Frant. Zavřel)
  • dramatika pragmatické generace - K. Čapek (Bílá nemoc, 1937, Matka, 1938), F. Langer - veselohry Andělé mezi námi (1931) a Manželství s r. o. (1934), nejvýznamnější drama s tématem bojů legií, apoteóza legionářské solidarity Jízdní hlídka (1935), Dvaasedmdesátka (1937), relativnost soudů o lidských činech
  • dramatici generace třicátých let - Vilém Werner, Frank Tetauer, Olga Scheinpflugová, Josef Toman, Zdeněk Němeček
  • dramatika avantgardy - antioficiálnost avantgardy se stává konvencí a módou, poetistické principy obecným majetkem a avantgardní poetika vstupuje do kamenných divadel, nové inovační prvky nalézány ve zdůrazňování pudových a podvědomých stránek osobnosti (surrealistické drama); Nezvalovy adaptace klasických látek a dramat (Calderonovy Schovávané na schodech, Dumasových Třech mušketýrů, Beaumarchaisovy Figarovy svatby), Milenci z kiosku (1932), surrealistická dramata (Strach, Věštírna delfská, Modrý jelen, Zlověstný pták); V. Vančura: Alchymista (1932), Jezero Ukereve (1936), A. Hoffmeister: básnická úprava Goldoniho Kavárničky (1932), ve vývoji Osvobozeného divadla sílí politická satira, experimenty zasahují široké publikum; E. F. Burian a D 34 - jevištní syntetizmus, dramatizace románů, povídek, lyriky i lidové poezie; autoři textů dělnického amatérského divadla (El Carova parta - divadelní agitace v duchu komunismu)

 
Charles University | Information system of Charles University | http://www.cuni.cz/UKEN-329.html