|
|
|
||
|
Kurz má přivést k rozpoznání, že moderní lidská práva mají starověké náboženské kořeny (Dt 10, 12-22 aj.), bez nichž jim příliš nerozumíme. Lidská práva jsou legitimním teologickým tématem. Nelze je chápat jako privilegia pro vyvolené, nýbrž v duchu biblických svědectví je máme dopřávat druhým a teprve na druhém místě i sobě.
Lidská práva Všeobecná deklarace lidských práv – 1948 (Vdlp -1948) je závazný mezinárodní dokument, schválený Valným shromážděním OSN 10.12.1948. V některých demokratických zemích se stal 10. prosinec dnem lidských práv. Vdlp-1948 přiznala stejnou důstojnost ženám i mužům. Národy světa tvoří „lidskou rodinu“. Proto rasismus, segregace a diskriminace postrádají legitimitu i legalitu. Každá lidská bytost od narození disponuje rovnými a nezcizitelnými právy. Státní instituce je neudělují, pouze vytvářejí podmínky, aby je občané i migranti mohli uskutečňovat a dopřávat druhým (§ 13 + §14 – právo na asyl). Preambule Vdlp-1948 cituje svobody z Atlantské charty (14. 8. 1941): svoboda svědomí a vyznání, osvobození od strachu a nouze. Vdlp-1948 definuje univerzální práva, závazky a povinnosti. Osmnáctičlenný mezinárodní tým příslušníků různých kultur a náboženství (humanisté, filosofové, právníci a hinduista, konfucionista, křesťané více konfesí a muslim; předsedkyně týmu: Eleonora Rooseveltová) navázal na evropské a americké teology a právníky. Vdlp-1948 inspirovala politiky (Ženevská úmluva 28.7. 1951; Mezinárodní pakty 1966; Ústava a Listina základních práv a svobod ČR-1992/1993), náboženské myslitele (Pacem in terris – 11. 4. 1963 - papež Jan XXIII; Zásady Českobratrské církve evangelické – 1968; M.L.King – proslovy a kázání, Nobelova cena míru 1964; Světový étos. Projekt – Hans Küng - 1990; Prohlášení parlamentu náboženství světa ke světovému étosu – 1993) i občanské aktivisty (Charta 77 – Václav Havel, Ladislav Hejdánek, Božena Komárková, Václav Malý, Jan Patočka, Miloš Rejchrt, aj.) a pedagogy: učební projekty a semináře o lidských právech - až dodnes. Idea univerzálních lidských práv nevznikla v řecké antické kultuře, protože řečtí právníci nerozvinuli teorii subjektivního práva. Právo se – na rozdíl od římské a židovské společnosti nestalo skeletem společnosti. Myslitelé již od Hésioda a Homéra věřili v přirozený hierarchicky odstupňovaný řád kosmického rozměru, v němž měl každý člověk své pevné sociální postavení, tedy práva a povinnosti. Otroci neměli téměř žádná práva, pouze povinnosti. Po dlouhá staletí byli pro řecké vzdělance otroci mluvící nástroje. Vznik subjektivního práva a lidských práv Antická a středověká filosofie zkoumaly a rozvíjely lidské ctnosti. Lidská práva nestála v centru jejich pozornosti. Subjektivní práva se zrodila ve starověké mezopotamské právní kultuře (zákoník krále Ur-Nammu 2112- 2095 př.n.l.). Transformací dosavadní právní kultury hebrejští teologové vytvořili dva druhy práva – kazuistické (civilní a kultické) a apodiktické (tj. morální – Desatero a další výroky v Knize smlouvy, subjektivní práva, závazky a zaslíbení). Římské právo definovalo již ve starověku subjektivní práva pro různé skupiny společnosti, nevytvořilo však teorii lidských a náboženských práv (John Witte, Jr.), platných pro celou lidskou rodinu (termín užitý ve Všeobecné deklaraci lidských práv- 1948). Myšlenka univerzality a důstojné plurality, odmítající sjednocenou společenskou totalitu se zrodila v starověkém Izraeli (J.Sacks). Antická řecká právní kultura nezná subjektivní právo, pouze přirozený zákon a přirozený geo-kosmický řád, v němž má každý jedinec pevně stanovené své místo a náležité schopnosti-ctnosti (Pavel Holländer, Georg Jellinek). Středověká univerzitní vzdělanost (Tomáš Akvinský) počítala s překřtěným antickým přirozeným řádem. Z této doktríny vystoupili vzdělanci využívající kategorie božího či Kristova zákona (Marsilio z Padovy, John Viklef, Jan Hus, Jan Calvin a puritáni angličtí a američtí). Právo na svobodu svědomí formuloval francouzský migrant a teolog Jan Calvin (1536, 1559). Lidsko-právní termín zpopularizovaný deklaracemi a ústavami 18. – 21. století nezcizitelná práva zavedl anglický migrant z Cambridge v protestantské Ženevě (1558 - Christopher Goodman, inspirace biblickým Desaterem). Teorii smluvní ústavy a lidských práv vypracoval ženevský teolog, francouzský migrant Theodor Beza (1574 – inspirace biblickým pojetím smlouvy). Na kalvinisticko-bezovské pojetí státu a církve navázali evropští migranti – „Otci poutníci“ Mayflawerskou smlouvou (1620; Nová Anglie=Amerika) a mnohými dalšími, např. tvůrci Ústavy amerického státu Massachusetts (1648), později autoři Virginská deklarace (1776), Prohlášení nezávislosti (1776 – Th. Jefferson), ústavy státu Massachusetts (1780 – John Adams, ústava platná dodnes), Ústavy americké unie (1787), a Dodatků k americké ústavě (1791, žádné náboženství se nesmí stát státním náboženstvím). Anglie vyhlásila Bill of Rights roku 1689. Francouzské osvícenství navázalo v 18. století na americké deklarace: Deklarace práv člověka a občana (1789). Dle historika práva Georga Jellineka (1851- 1911) je náboženství matkou náboženských a lidských práv. Idea lidských práv vyrůstá z biblického chápání zákona (J.Calvin, Ch. Goodman, Th. Beza) a z anglosaské právní tradice: Zákoník Alfréda Velikého (9. století; recipoval biblickou právní tradici); Magna Charta Libertatum – Anglie 1215 a byla převzata též do americké porávní tradice - Massachusetts 1641 a proto americká smluvně-právní tradice 17. – 18. století nese všechny rysy anglosaského práva, podobně je tomu v Australii a do značné míry i v Indii. Vznik lidských práv někteří autoři vztahují přednostně k evropskému osvícenství (J. J. Rousseau, I. Kant, aj.) či k jeho předchůdcům (T. Hobbes, J.Locke aj.), např. Petr Pithart, Stanislav Sousedík) aniž by kriticky navázali na americkou kontraktualistickou tradici. České politické myšlení navázalo na švýcarskou protestantskou tradici již v 17. století – Rudolfův majestát (1609), Česká konfederace (31.7.1619), též v Pansofii český bratr a exulant J.A.Komenský. Ve 20. století se česká společnost přiznala k americké i francouzské lidsko-právní tradici Washingtonskou deklarací z 18.10.1918 (tzv. Prohlášení nezávislosti – autor T. G. Masaryk, československý lid je zde osloven jako národ Komenského). T.G.Masaryk rozlišuje mezi právem (etické zásady) a zákonem (pozitivní právo, psané právní předpisy). Komárková dokládá sociální rozměr Ježíšových blahoslavenství a právně-teologickou racionalitu biblické řeči. Zásady ČCE (1968) využívají právně-politické reformační terminologie (právo na odpor). L.Hejdánek a Petr Pokorný přisuzují biblické naraci o posledním soudu (Mt 25,31) lidsko-právní rozměr a také biblickou metodologii uskutečňování práv: já mám dopřávat práva a důstojnost svému bližnímu. Na závěr kurzu se budeme věnovat etickému myšlení katolického teologa Hanse Künga. Jeho koncept Světového étosu koření v etickém minimu, které se opírá o několik témat biblického Desatera. Jde tedy o teologickou alternativu ke konceptu lidských práv, rozvíjí totiž novou koncepci lidské přirozenosti. Je přesvědčen, že etické minimum lze najít v každém náboženství, které pěstuje etickou reflexi. Světový étos Parlament náboženství světa vydal Prohlášení ke světovému étosu (Chicago, 4. 9.1993). Komise (téměř 200 členů) zrevidovala návrh Hanse Künga – Světový étos (1993). Jeho teologické zdůvodnění se nalézá v knize Světový étos. Projekt (1990). Prohlášení (1993) navazuje na americkou deklarativní tradici (Virginská deklarace -1776) a na Všeobecnou deklaraci lidských práv z roku 1948. Prohlášení bylo vydáno u příležitosti 100. výročí sejití Parlamentu náboženství světa. Další shromáždění Parlamentu se konala v Kapském městě (1999), v Barceloně (2004), v Monterrey (2007), Melbourn (2009), Salt Lake City, Utah (2015). Hans Küng je dále autorem deklarace, kterou vydal InterAction Council pod názvem Univerzální deklarace lidských povinností (1997). Roku 1995 byla zřízena Nadace světový étos pro mezikulturní a mezináboženské bádání, výchovu a setkávání se sídlem v německém Tübingen (K.K. von der Groeben, Hans Küng, Karl-Josef Kuschel). V České republice spoluvytvářejí světový étos ekumenická společenství – Prokopios, někteří pedagogové pedagogické a teologických fakult UK v Praze, též další jednotlivci z edukačních institucí a médií. Existuje již několik elektronických i tištěných učebnic pro střední školy. Parlament náboženství světa představuje celosvětové hnutí věřících, ateistů i agnostiků všeho druhu, pro které je směrodatné zlaté pravidlo jednání: „Jak chceš, aby lidé nejednali s tebou, ani ty nejednej s nimi.“ Signatáři nemoralizují svět, ale kajícně přiznávají podíl na současné krizi světa a ukazují na možnosti nápravy edukačními a mediálními prostředky. Hnutí není řízeno centrálně. Jde o iniciativy jednotlivých náboženských skupin a jednotlivců. Hnutí navazuje na tradici náboženské tolerance a mírového soužití všech náboženství světa. Účastníci rozpoznali, že bez míru mezi náboženstvími nenastane mír mezi národy. Usilují o mezináboženský dialog a mírovou spolupráci, nikoli o vytvoření jednoho všesvětového náboženství. Prohlášení vyjadřuje bytostné přesvědčení, že s každou lidskou bytostí musí být jednáno tak, aby mohla spoluvytvářet čtyři kulturně-společenské sféry: kulturu nenásilí a respektu ke každé lidské bytosti; kulturu solidarity a spravedlivého ekonomického řádu; kulturu tolerance, právních jistot a života v pravdě; kulturu rovnosti práv a partnerství mezi ženami a muži. Těchto cílů lze dosáhnout interkulturním a mezináboženským dialogem, který promění vědomí a svědomí každého jeho účastníka. Prohlášení parlamentu náboženství světa usiluje o vytvoření světového étosu, který sice automaticky neřeší všechny světové problémy, ale nabízí jasnou humanistickou orientaci. Zcela konkrétně zbavuje ženy i muže zoufalství a společnosti nedovoluje, aby utonula v chaosu nelidskosti a bezpráví. Last update: Gallus Petr, doc., Ph.D. (08.09.2025)
|
|
||
|
Předpokladem úspěšného absolvování kurzu je pravidelná účast v debatě nad probíranými dokumenty a sepsání závěrečného eseje na téma, které si zvolí každý student po domluvě s vedoucím kurzu. Last update: Gallus Petr, doc., Ph.D. (08.09.2025)
|
|
||
|
Charta 77, 1977-1989, Od morální k demokratické revoluci, Archa-Bratislava, 1990. ISBN 80-9000422-1-X. King Jr., Martin Luther, Odkaz naděje, Slon, Praha 2012. ISBN 978-80-7419-105-3. Kozák J.B., T.G.Masaryk a vznik Washingtonské deklarace v říjnu 1918, Melantrich, Praha 1968. (02-10 32-019-68). Last update: Gallus Petr, doc., Ph.D. (08.09.2025)
|
