The purpose of the course is to present the basic model of classical Christian ethics and its themes in a systematic and in-depth manner. The course will not concern a specifically theological ethics based on the sources of revelation, but the possibilities of philosophical ethics to meet the Christian demand for ethical objectivity (a non-relativistic conception of ethics). Christian ethics conceived in this way is compared in particular with two prominent modern currents: the British empiricist tradition and Kantian rationalism.
Last update: Peroutka David, ThLic., Ph.D. (02.10.2024)
Smyslem kurzu je systematicky a do hloubky představit základní model klasické křesťanské etiky a její témata.
Nepůjde o specificky teologickou etiku založenou na pramenech zjevení, nýbrž o možnosti filosofické etiky vycházet
vstříc křesťanskému požadavku etické objektivity (ne-relativistického pojetí etiky). Takto pojímaná křesťanská etika
je srovnávána především se dvěma význačnými novověkými proudy: s britskou empiristickou tradicí a s
kantovským racionalismem.
Last update: Peroutka David, ThLic., Ph.D. (02.10.2024)
Literature -
Tomáš Akvinský: O zákonech v Teologické sumě. Transl. K. Šprunk, Praha: Krystal OP, 2003.
John Finnis, Natural Law and Natural Rights, Oxford University Press, New York 2011.
Anthony J. Lisska: Aquinas’s Theory of Natural Law: An Analytic Reconstruction. Oxford: Clarendon Press, 1996.
„Přirozenost“ ve filosofii minulosti a současnosti. Ed. L. Chvátal, V. Hušek. Olomouc: CDK, 1007.
Virtue Ethics. Ed by R. Crisp, M. Slote. Oxford: Oxford University Press, 1997.
Arno Anzenbacher: Úvod do etiky. Praha: Zvon, 1994.
John Stuart Mill: Utilitarismus. Praha: Vyšehrad, 2011.
Immanuel Kant: Základy metafyziky mravů. Praha: Oikúmené, 2014.
Ernst Tugendhat: Přednášky o etice. Praha: Oikúmené, 2004.
Last update: Peroutka David, ThLic., Ph.D. (02.10.2024)
Syllabus -
1) Philosophical and theological ethics; morality and moral life; behavior and action. 2) Historical conceptions of natural law: Aristotle, ancient and medieval legal theories, Thomas Aquinas, John Locke, contemporary (e.g. John Finnis). 3) Hierarchy of law according to Thomas Aquinas. 4) Theoretical reason and practical reason: their independent principles; natural law as the basis of practical rationality. 5) Practical reason and natural inclinations; nature and its intentionality (natural inclinations from a metaphysical point of view). 6) Thomas's ethics of values. 7) Beatitude as the last end; the singularity of the last end and the multiplicity of "values about oneself" 8) Virtues between Plato, Aristotle and Thomas Aquinas; contemporary virtue ethics. 9) Ethical theories in the empiricist tradition: David Hume; the utilitarianism of J.-S. 10) Teleology vs. deontology; Kant's rationalism, Ch. Korsgaard, E. Tugendhat 11) Communitarianism. MacIntyre.
Last update: Peroutka David, ThLic., Ph.D. (02.10.2024)
1) Filosofická a teologická etika; morálka a morální život; chování a jednání. 2) Dějinné koncepce přirozeného zákona: Aristotelés, antické a středověké právní teorie, Tomáš Akvinský, John Locke, současnost (např. John Finnis). 3) Hierarchie zákona podle Tomáše Akvinského. 4) Teoretický rozum a praktický rozum: jejich vzájemně nezávislé principy; přirozený zákon jako základ praktické racionality. 5) Praktický rozum a přirozené inklinace; přirozenost a její intencionalita (přirozené inklinace z metafyzického hlediska). 6) Tomášova etika hodnot. 7) Blaženost jako poslední cíl; jedinost posledního cíle a mnohost „hodnot o sobě“ 8) Ctnosti mezi Platónem, Aristotelem a Tomášem Akvinským; soudobá virtue ethics. 9) Etické teorie v empiristické tradici: David Hume; utilitarismus J.-S. Milla. 10) Teleologie vs. deontologie; Kantův racionalismus, Ch. Korsgaard, E. Tugendhat 11) Komunitarismus: A. MacIntyre.
Last update: Peroutka David, ThLic., Ph.D. (02.10.2024)
Learning resources - Czech
Anotace
Smyslem kurzu je systematicky a do hloubky představit základní model klasické křesťanské etiky a její témata. Nepůjde o specificky teologickou etiku založenou na pramenech zjevení, nýbrž o možnosti filosofické etiky vycházet vstříc křesťanskému požadavku etické objektivity (ne-relativistického pojetí etiky). Takto pojímaná křesťanská etika je srovnávána především se dvěma význačnými novověkými proudy: s britskou empiristickou tradicí a s kantovským racionalismem.
Tématické okruhy
1) Filosofická a teologická etika; morálka a morální život; chování a jednání.
2) Dějinné koncepce přirozeného zákona: Aristotelés, antické a středověké právní teorie, Tomáš Akvinský, John Locke, současnost (např. John Finnis).
3) Hierarchie zákona podle Tomáše Akvinského.
4) Teoretický rozum a praktický rozum: jejich vzájemně nezávislé principy; přirozený zákon jako základ praktické racionality.
5) Praktický rozum a přirozené inklinace; přirozenost a její intencionalita (přirozené inklinace z metafyzického hlediska).
6) Tomášova etika hodnot
7) Blaženost jako poslední cíl; jedinost posledního cíle a mnohost „hodnot o sobě“.
8) Ctnosti mezi Platónem, Aristotelem a Tomášem Akvinským; soudobá virtue ethics. Komunitarismus: A. MacIntyre.
9) Etické teorie v empiristické tradici: David Hume; utilitarismus J.-S. Milla.
10) Teleologie vs. deontologie; Kantův racionalismus, Ch. Korsgaard, E. Tugendhat.
Téma 1: Filosofická a teologická etika; morálka a morální život; chování a jednání.
Filosofická etika na rozdíl od teologické nevychází ze Zjevení, nicméně může směřovat vstříc jeho poselstvím a nárokům. Etika pojednává o morálních hodnotách, pravidlech jednání, o našem morálním životě, o rozlišování morálně dobrého a špatného. Morálně dobré jsou takové naše volby, potaženo jednání, díky kterým se stáváme nikoli např. dobrými řemeslníky, teoretiky, sportovci, umělci apod., nýbrž dobrými lidmi (tout court).
Četba
Arno Anzenbacher: Úvod do etiky. Praha: Zvon, 1994, kap. 1.2.
Frido Ricken, Obecná etika. Praha: Oikúmené, 1995, s. 11-26, 62-67.
Ernst Tugendhat: Přednášky o etice. Praha: Oikúmené, 2004, kap. 1.
Téma 2: Dějinné koncepce přirozeného zákona: Aristotelés, antické a středověké právní teorie, Tomáš Akvinský, John Locke, současnost (např. John Finnis).
Pojem přirozeného zákona pochází z řecké antické filosofie a nejbohatšího myšlenkového rozvinutí se dočkal v díle Tomáše Akvinského. Tomášova koncepce se liší od jiných představ o přirozeném zákonu. Římské právo pojímalo přirozený zákon jako animální, pudovou oblast. Středověké církevní právní myšlení zas nacházelo přirozený zákon v pramenech Zjevení (Desatero). Tomáš Akvinský nalézá přirozený zákon vepsaný v samé podstatě naší racionality jako odlesk zákona věčného, jejž ztotožňuje s esencí Boží. Lockovo pojetí v zásadě zachovává vazbu k Bohu, avšak redukuje přirozený zákon na tři práva: právo na život, na svobodu a na majetek. V současnosti se stal jedním z nejvýznamnějších představitelů přirozenoprávní teorie John Finnis, který v zásadě vychází z Tomášova pojetí.
Četba:
John Finnis, Natural Law and Natural Rights, Oxford University Press, New York 2011, s. 411-479.
Téma 3: Hierarchie zákona podle Tomáše Akvinského.
Věčný zákon je Boží rozum, či Boží esence, je jím sám Bůh, nakolik ukládá určitý řád tvorstvu. Od věčného zákona je odvozen zákon přirozený, což je naše participace, jakožto rozumových bytostí, ve věčném zákoně. Přirozený zákon je zabudován do podstaty naší racionality. Od přirozeného zákona se pak odvíjí lidské pozitivní zákony, např. občanské. Kromě těchto typů zákona existuje též pozitivní zákon božský: etická normativita vyjádřená v pramenech Zjevení.
Četba:
Tomáš Akvinský, Summa theol. I-II,90-107 (in: O zákonech v Teologické sumě. Přel. K. Šprunk, Praha: Krystal OP, 2003).
Téma 4: Teoretický rozum a praktický rozum: jejich vzájemně nezávislé principy; přirozený zákon jako základ praktické racionality.
Teoretický („spekulativní“) rozum poznává co jak je, a týká se věd, kdežto praktický poznává co jak být má, jak je třeba konat a jednat, týká se dovedností (artes) a morálky. Jelikož z toho, co je, nelze jednoduše odvozovat, co být má, je praktický rozum nadán vlastními východisky, principy, které nepocházejí z oblasti rozumu teoretického. Principy praktického rozumu jsou totožné s přirozeným zákonem, resp. s jeho východisky.
Četba:
Anthony J. Lisska: Aquinas’s Theory of Natural Law: An Analytic Reconstruction. Oxford: Clarendon Press, 1996, kap. 8.
Téma 5: Praktický rozum a přirozené inklinace; přirozenost a její intencionalita (přirozené inklinace z metafyzického hlediska).
Ačkoli z poznání faktických inklinací nelze vyvozovat normy, přece je přirozený zákon vztažen k našim přirozeným inklinacím. Ačkoli nelze normy přirozeného zákona z přirozených inklinací bezprostředně logicky odvodit, přece s poznáním těchto inklinací souvisí uplatnění praktického rozumu a naše poznání přirozeného zákona. Naše přirozenost či esence jakožto zdroj inklinací je nadaná intencionalitou, je normativní.
Četba:
Stanislav Sousedík, Svoboda a lidská práva. Praha: Vyšehrad, 2010, s. 40-80.
Téma 6: Tomášova etika hodnot
Jak bylo řečeno, přirozený zákon souvisí s přirozenými inklinacemi. Těmi jsou zachování života, předávání života potomstvu, touha poznávat a potřeba tvořit vztahy ve společenství. Ostud Tomáš odečítá čtyři základní „dobra“ či hodnoty. (Stojí za to si všimnout, že Tomášova etika je ve svých základech etikou spíše hodnot než norem.) Čtyřmi hodnotami jsou život a jeho rozvoj, progenitura, poznání a pospolitost. Tyto hodnoty spolutvoří oblast principů praktického rozumu a korelují s nimi základní morální normy.
Četba:
Anthony J. Lisska: Aquinas’s Theory of Natural Law: An Analytic Reconstruction. Oxford: Clarendon Press, 1996, kap. 4.
Téma 7: Blaženost jako poslední cíl; jedinost posledního cíle a mnohost „hodnot o sobě“.
V Aristotelových stopách vztahuje Tomáš morální život k cíli, kterým je blaženost. Nedokonalá, pozemská blaženost spočívá v uskutečňování morálních i intelektuálních ctností, dokonalá blaženost pak v přímé kontemplaci Boží esence. Poslední cíl je takový, kterému jsou všechny jiné cíle podřízeny. Může být tudíž pouze jeden. Přesto však existují i hodnoty o sobě (např. ctnostná jednání, vědecké poznání či osoba přítele), které oceňujeme pro ně samé, nikoli jako „nástroje“ pro jiné své cíle. Jsou podřízeny posledními cíli, totiž blaženosti, ne jako prostředky k jejímu dosažení, nýbrž jako její součásti (v rovině pozemského života).
Četba:
Arno Anzenbacher: Úvod do etiky. Praha: Zvon, 1994, kap. 7.
Téma 8: Ctnosti mezi Platónem, Aristotelem a Tomášem Akvinským; soudobá virtue ethics. Komunitarismus: A. MacIntyre.
Etika ctností tvoří v současnosti jeden ze tří hlavních přístupů k normativní etice. Klade důraz na ctnosti neboli morální charakter, na rozdíl od přístupů, které kladou důraz na povinnosti či pravidla (deontologie), nebo zdůrazňují důsledky jednání (konsekvencionalismus). Tomáš Akvinský přebírá Aristotelovo pojetí ctností jako operativních habitů, avšak systém základních, „kardninálních“ ctností tvoří inspirován platónskými tradicemi.
Téma 9: Etické teorie v empiristické tradici: David Hume; utilitarismus J.-S. Milla.
Novověká tradice filosofického empirismu je nedůvěřivá vůči metafyzice. Založení etiky proto hledá jinými způsoby. Dominují především dva z nich. Podle Davida Humea a na něj navazujícího non-kognitivismu jsme k jednání motivováni svými tužbami. Pokud nás tedy morální pravidla motivují, musí být vyjádřeními našich tužeb či - obecněji - hodnotových postojů. Podle utilitarismu lze morální dobro vztáhnout k empiricky chápanému štěstí: morálně dobré je v zásadě takové rozhodnutí, resp. jednání, díky němuž hladina štěstí na světě stoupá. Oba zmíněné směry etiky bude užitečné uvážlivě porovnat s teorií přirozeného zákona, která tvoří jádro našeho kurzu.
Četba:
John Stuart Mill: Utilitarismus. Praha: Vyšehrad, 2011, zejm. kap. 2.
Téma 10: Teleologie vs. deontologie; Kantův racionalismus, Ch. Korsgaard, E. Tugendhat.
Zatímco teleologické etiky vztahují dobrotu rozhodnutí a jednání k určitému cíli, kantovská etika je význačným příkladem deontologického pojetí, které s pojmem cíle takto neoperuje. Ačkoli fakticky všichni toužíme po štěstí, nelze odtud odvozovat obecný morální zákon, neboť štěstí si různé osoby představují různě. Kantovská etika se tak ve svých různých verzích (Ch. Korsgaard, E. Tugendhat) kloní k představě nepodmíněného imperativu, který lze v zásadě ztotožnit s ideou vzájemného respektu osob. Jen v tomto etickém principu najde praktický rozum, podle J. Rawlse, svou „reflektivní rovnováhu“. Kantovský přístup připomíná tomistickou přirozenoprávní teorii svým racionalismem (morální principy nacházíme v základech své racionality). Naším úkolem však také bude pečlivě od sebe obě etické filosofie odlišit.
Četba:
Immanuel Kant: Základy metafyziky mravů. Praha: Oikúmené, 2014, s. 13-82.
John Rawls: „Kantian Constructivism in Moral Theory“. in The Journal of Philosophy 77 (1980), 9, str. 515-572.
Ernst Tugendhat: Přednášky o etice. Praha: Oikúmené, 2004, s. 79-127.
Christine M. Korsgaard: The Sources of Normativity. Cambridge: Cambridge University Press, 1996, s. 131-166.
Last update: Jinek Jakub, doc. Mgr., Dr. phil. (14.03.2023)
