|
|
|
||
|
Last update: Bc. Kristýna Brunclíková (31.07.2008)
|
|
||
|
Last update: BLACKMAMBA (07.05.2009)
Součástí atestace je aktivní práce v hodinách (např. formou ústních referencí a resumé, které zadává učitel) a vypracování zadaných písemných prací v různých typech žánrů (např. referát, interpretace ad.).
Odevzdané práce musejí odpovídat danému žánru, splňovat příslušné formální náležitosti a být věcně přiměřené. Volba výchozích textů a konkretizace požadavků je v kompetenci příslušného učitele Filosofického prosemináře.
Žánry písemných prací
proseminářů a doprovodných kurzů k Úvodu do filosofie rozlišujeme dva základní žánry: referát a interpretace, jejichž osvojením má student získat základní dispozice pro psaní náročnějších odborných textů.
referátu je podat čtenáři zprávu o záměru a tematice referovaného textu. Ze studijního hlediska je dalším smyslem referátu vytváření si vlastních studijních materiálů. být referát souvislým textem, a to jak ve smyslu postupné návaznosti všech vět referátu, tak také ve smyslu, že má mít „hlavu a patu". Že má mít hlavu a patu, znamená:
1. Že má mít krátký úvod, ve kterém autor referátu čtenáři sdělí, jaký text od jakého autora referuje, co je hlavním tématem a záměrem referovaného textu a případně jakou metodou je tento záměr v referovaném textu sledován.
U úvodu by zároveň v poznámce pod čarou měly být uvedeny základní bibliografické údaje původního textu (především: autor, celý název textu, místo vydání, vydavatel, rok vydání a případně překladatel).
2. Hlavní část referátu spočívá v postupném sledování výkladu hlavních témat. Ty je potřeba zreferovat tak, aby byla postižena jejich základní argumentace, aby byla zachována jejich argumentační souvislost a aby vždy u každého referovaného tématu bylo vidět, jak souvisí s celkovým záměrem a cílem referovaného textu.
Při parafrázování původního výkladu lze odkazovat na stránky v původním textu (a to buď poznámkou pod čarou nebo číslem stránky v závorce přímo v textu referátu). Citace původního textu je v referátu třeba dávat do uvozovek a vždy u nich musí být uveden odkaz na stránku v původním textu.
3. Referát má být uzavřen shrnutím, které bude samostatně na konci referátu nadepsáno jako „Resumé“ apod. V něm se autor referátu pokusí vlastními slovy krátce postihnout, v čem spočívá základní problém, který se v referovaném textu řeší a k jakému řešení a jak referovaný text dospěl.
Referát je třeba psát až po přečtení celého původního textu, nejlépe na základě připravených poznámek či případně na základě vlastního konspektu. Po přečtení proto, že součástí referátu jednak musí být uvedení hlavního tématu a celkového záměru a jednak je třeba vybrat vskutku jen hlavní témata, což lze smysluplně učinit jen tehdy, když máme již vytvořenu představu o celkovém směřování výkladu, který chceme zreferovat. Referovaná témata musejí být správně argumentována (nestačí jen heslovitá zmínka), musejí na sebe navazovat a u každého dílčího referovaného tématu musí být čtenáři referátu jasné, jak toto téma souvisí s celkovým záměrem celého referovaného textu. Tematické bloky je v referátu vhodné členit do odstavců.
2. Interpretace
Žánr
interpretace pro naše účely formulujeme v souladu s charakterem ústní části Souborné zkoušky z filosofické antropologie, v níž jde o to předvést samostatnou vlastní problematizaci zadaného tématu, a to na základě vícero textových zdrojů. U písemné interpretace je pro naplnění tohoto úkolu zapotřebí před napsáním interpretace provést několik kroků:
1. Pokud téma a příslušné texty nejsou dopředu zadány, je především třeba si vůbec nějaké téma zvolit, které stojí za problematizaci, a umět vybrat texty či pasáže textů, na základě kterých lze dané téma pojednávat. Pokud jsou výchozí texty již zadané, je třeba z nich rozpoznat a vybrat nějaké společné téma, které tyto texty sledují a které lze v jejich vzájemném porovnání dále problematizovat.
2. Máme-li téma a texty, je třeba si jasně formulovat společný problém, ke kterému se ony texty každý ze svého východiska a ve své perspektivě vztahují. Jinými slovy, je třeba si ujasnit a pro sebe srozumitelně formulovat otázku, na kterou se ony texty pokoušejí každý ze své perspektivy podat ve svém výkladu odpověď.
3. Teprve, když máme jasno, v čem spočívá základní společný problém použitých textů, můžeme mezi nimi hledat rozdílnosti ohledně jejich řešení tohoto problému. Rozdíly lze přitom hledat nejen ve výsledcích výkladů, ale zároveň v metodách, jakými jednotlivé texty ke svému řešení dospívají, tak také i ve výchozích předpokladech, na základě kterých je ve výkladech použitých textů zaujímáno stanovisko k danému problému. Máme-li pro sebe takto předestřené rozdíly ohledně sledovaného základního problému, lze teprve činit souhrnné srovnání a vyvozovat případné další závěry.
Strukturace písemné interpretace:
Teprve když máme připravené podklady pro interpretaci, je smysluplné dát interpretaci psanou podobu, která by měla být strukturována zhruba následovně:
1. Na začátku musí interpret čtenáři sdělit, jaké téma a na základě jakých textů a případně jak bude ve své interpretaci pojednávat. Součástí tohoto úvodu by mělo být i jasné formulování základního a ohledně využitých textů společného problému, který spočívá ve zvoleném tématu a který bude autor interpretace sledovat.
2. Ohledně vytyčeného základního problému je pak třeba předvést, jak je řešen v jednotlivých textech, které jsou k interpretaci využity. Přitom by se mělo ukázat, z jakých východisek či předpokladů výklad v jednotlivých textech k problému přistupuje, jak – jakou metodou či postupem je tento problém pojednáván a nakonec k jakým závěrům výklady v jednotlivých textech dospěly a případně proč. Reference jednotlivých výkladů musí být argumentačně správná, jasně zdůvodněná a musí být vždy zřejmé, jak se vztahuje k základnímu problému interpretace.
(Při sledování a rozboru původních výkladů je třeba odkazovat na stránky v původním textu – a to buď poznámkou pod čarou nebo zkratkou a číslem stránky v závorce přímo v textu interpretace. Citace původního textu je třeba dávat do uvozovek a vždy u nich musí být uveden odkaz na stránku v původním textu.)
3. Po vyzdvižení rozdílů v jednotlivých přístupech a jejich výsledcích je třeba učinit shrnující srovnání, v němž je možné říci, jak a proč ohledně téhož problému lze či nelze k tomu či onomu dospět, kde jsou meze či možnosti sledovaných výkladů, co srovnání jednotlivých výkladů ukázalo – jaký přínos ohledně daného problému, či naopak co zůstalo vůbec nedotčeno. – K tomuto shrnujícímu srovnání lze připojit i svůj vlastní kritický komentář či zhodnocení jednotlivých výkladů, příp. i zpětnou reflexi výchozí formulace základního problému vůbec. Postoje ve vlastním zhodnocení je ovšem třeba zdůvodnit tak, aby bylo čtenáři jasné, jak se vztahují k výchozímu problému a k výkladům použitých textů.
3. Vzor bibliografické normy
můžete odkazovat podle níže uvedeného vzoru.
U uvedeného typu citační normy se odkazy uvádějí v poznámce pod čarou.
W. Nietzsche, Also sprach Zarathustra, Leipzig: Kröner, 1918, s. … .
W. Nietzsche, Tak pravil Zarathustra, Olomouc: VOTOBIA, 1992 (překl. O. Fischer), s. … .
W. Nietzsche, Also sprach Zarathustra, s. … .
W. Nietzsche, Tak pravil Zarathustra, s. … .
L. „Náhlost“, Ergo (2) 2002: 31-46, s. … .
2. a další výskyt odkazu:
„Náhlost“, Ergo, s. … .
G. Iggers, „Historisches Denken im 19. Jahrhundert. Überlegungen zu einer Synthese“, in W. Kütter, J. Rüsen, E. Schulin (Hrsg.), Geschichtsdiskurs, Band 3: Die Epoche der Historisierung, Frankfurt a. M.: Fischer Taschenbuch Verlag, 1997, s. 459.
G. G. Iggers, „Historisches Denken im 19. Jahrhundert. Überlegungen zu einer Synthese“, in W. Kütter, J. Rüsen, E. Schulin (Hrsg.), Geschichtsdiskurs, Band 3: Die Epoche der Historisierung, s. 126.
|
|
||
|
Last update: CHAVALKA (02.10.2008)
První proseminář bude informační a teoretický. Dále budeme číst a interpretovat cca tyto texty: 1. Auerbach - Mimésis - 1. kapitola (k tomu třeba přečíst 19. zpěv Odyssey a biblický příběh o Abrahámovi) 2. vybraný Platónův dialog (upřesním) 3. Descartes - Meditace o první filosofii Další texty budu vybírat a vyvěšovat operativně. |