Chladová aklimace vykazuje řadu pozitivních i negativních vlivů na organismus v závislosti na její intenzitě. Na našem pracovišti jsme jako první prokázali, že aklimace na mírný chlad výrazně snižuje velikost infarktu v srdci potkana. Též jsme prokázali, že tento kardioprotektivní fenotyp přetrvává minimálně 2 týdny po ukončení expozice. Molekulární mechanismus kardioprotekce vyvolané chladovou aklimací je dosud neznámý. Chladová aklimace je charakterizována posunem od třesové termogeneze k netřesové termogenezi, která je zprostředkována hnědou tukové tkání. K aktivaci hnědé tukové tkáně dochází prostřednictvím beta adrenergních receptorů (βAR), zejména subtypu β3. Role βAR je též nezastupitelná v regulaci kardiovaskulárního systému, ke které dochází vazbou katecholaminů na βAR. V letošním roce jsme publikovali práci, ve které jsme ukázali, že v průběhu chladové aklimace dochází ke zvýšené expresi β3AR i jejich zvýšené translokaci na sarkolemu. Signalizace zprostředkovaná těmito receptory aktivuje endoteliální NO-syntázu, která stimuluje tvorbu cyklického GMP, a následně protein kinázu G. Předpokládáme, že tyto dráhy by mohly zvyšovat odolnost kardiomyocytů k ischemickému poškození. Bylo též pozorováno, že aktivace β3AR během ischemicko-reperfúzního poškození zlepšila srdeční funkce prostřednictvím inhibice otevírání mPTP. Navíc, je tento subtyp receptoru na rozdíl od receptorů β1 a β2AR rezistentní vůči desenzitizaci po prodloužené stimulaci katecholaminy. Ve své disertační práci se zaměřím na studium mechanismu protekce signální dráhy β3AR v srdci chladově aklimovaného potkana pomocí selektivních inhibitorů a to jak na úrovni akutní, tak chronické inhibice tohoto subtypu adrenergního receptoru. V práci využijeme modely normotenzních i spontánně hypertenzních potkanů SHR.