Stigmatizace pacientů s duševními onemocněními se zaměřením na depresi

• Název práce v češtině: Stigmatizace pacientů s duševními onemocněními se zaměřením na depresi
• Název v anglickém jazyce: Stigmatization of patients with depression
• Klíčová slova: deprese, stigmatizace, diskriminace, duševní onemocnění, politika duševního zdraví, sebestigmatizace
• Klíčová slova anglicky: depression, discrimination stigmatization, mental disorders, mental health policy, self-stigma
• Akademický rok vypsání: 2014/2015
• Typ práce: bakalářská práce
• Jazyk práce: čeština
• Ústav: Katedra veřejné a sociální politiky (23-KVSP)
• Vedoucí / školitel: MUDr. Petr Háva, CSc.
• Řešitel: skrytý - zadáno vedoucím/školitelem
• Datum přihlášení: 18.06.2015
• Datum zadání: 18.06.2015

Zásady pro vypracování

Při řešení mého výzkumného problému budu čerpat z oblasti veřejné politiky, zdravotní politiky, politiky duševního zdraví, z vybraných medicínských věd, jako je psychiatrie a klinická psychologie. Dále budu čerpat s psychologie, psychoterapie, psychologie zdraví a nemoci a sociologie medicíny.

Seznam odborné literatury

ALLPORT, G. O. 2004. povaze předsudků. Praha: Prostor.
ATKINSON, R. 2003. Psychologie. Praha: Portál.
BODNÁR, J. 2009. Systémová stigmatizace psychiatricky nemocných. Praha. Diplomová práce. Univerzita Karlova.
BURNS, T. 2006. Psychiatry: a very short introduction. New York: Oxford University Press.
BUSE, K. MAYS N., WALT., G. 2005. Making health policy. Maidenhead: Open University Press.
COLEBATCH, H., K. 2005. Úvod do policy. Brno: Barrister.
CORRIGAN, P. W., ROE B., MINOLETTI H. 2011. Challenging the stigma of mental illness: lessons for therapists and advocates. UK: John Wiley.
CORRIGAN, P., RAFACZ, N., RÜSCH, N. 2011. Examining a Progressive Model of Self-Stigma and its Impact on People with Serious Mental Illness. Psychiatry Res. 2011, (3).
CORRIGAN, P., RAO, D. 2012. On the Self-Stigma of Mental Illness: Stages, Disclosure, and Strategies for Change.Can J Psychiatry. 2012, (8).
CORRIGAN, P., MUESER, K., BOND, G., DRAKE, R., SOLOMON, P. 2008. Principles and Practice of Psychiatric Rehabilitation. New York: The Guilford Press.
FINK, P.J., TASMAN A.. 1992. Stigma and mental illness. Washington, DC: American Psychiatric Press.
FREEMAN, M., PATHARE S. 2005. WHO resource book on mental health, human rights and legislation. Geneva: World Health Organization.
FUNK, M., SARACENO B., MINOLETTI A. 2003. Advocacy for mental health. Geneva: World Health Organization.
GOFFMAN, E. 2003. Stigma: poznámky o způsobech zvládání narušené identity. Praha: Slon.
HENDL, Jan. 2005. Kvalitativní metodologie. Praha: Portál.
HOWLETT, M., RAMESH M., PERL, A. 2009. Studying public policy: policy cycles. New York: Oxford University Press.
KANTER, J, RUSH, L., BRONDINO, M. 2008. Depression Self stigma: A new measure and preliminary findings. The journal of nervous and mental disease. 2008, (9).
KATZ, I. 1981. Stigma: a social psychological analysis. New York: L. Erlbaum Associates.
KAUFMANN, J. 2010. Chápající rozhovor. Praha: Slon.
KNAPP, M. a spol. 2007. Mental health policy and practice across Europe. European Observatory on Health Systems and Policies Series. Berkshire: Open University Press.
KOMISE EVRROPSKÝCH SPLEČENSTVÍ. 2007. Společně pro zdraví: strategický přístup pro EU na období 2008–2013. Bílá kniha. Brusel.
KOMISE EVROPSKÝCH SPOLEČENSTVÍ. 2005. Zlepšení duševního zdraví obyvatelstva Na cestě ke strategii duševního zdraví pro Evropskou unii. Zelená kniha. Brusel.
KŘIVOHLAVÝ, J. 2002. Psychologie nemoci. Praha: Grada.
LÁTALOVÁ, K., PRAŠKO J. a KAMARÁDOVÁ. D. 2014. Perspectives on perceived stigma and self-stigma in adult male patients with depression. Neuropsychiatric Disease and Treatment. Dovepress. 2014, (10).
STRAUSS, A., CORBINOVÁ, J. 1999. Základy kvalitativního výzkumu. Brno: Albert Boskovice.
MENTAL HEALTH IN EUROPE. 2001. Country Reports from the WHO European Network on Mental Health, WHO.
OCISKOVÁ M. 2015. Možné souvislosti mezi internalizovaným stigmatem, osobností a efektivitou léčby u úzkostných poruch. Olomouc. Disertační práce. Univerzita Palackého v Olomouci.
PANCHARTKOVÁ, V. 2010. Role neziskového sektoru v péči o duševní zdraví. Praha. Diplomová práce. Univerzita Karlova.
PRAŠKO, J., OCISKOVÁ M. 2014. Sebestigmatizace u psychiatrických pacientů - standardizace škály ISMI. Český a slovenský Psychiatr. 2014. (6).
SEDLÁKOVÁ, R. 2014. Výzkum médií: nejužívanější metody a techniky. Praha: Grada.
SHANA LEVIN, C. 1981. Stigma and Group Inequality Social Psychological Perspectives: a social psychological analysis. Manhaw: Lawrence Erlbaum Associates.
WHO. 2001. Mental Health: New Understanding, New Hope. The world health report: Geneva: The worl health organization.
WHO. 2005. WHO European Ministerial Conference on Mental Health. Mental Health: New Understanding, New Hope. Helsinky: The worl health organization.
WHO. 2009. WHO-AIMS: mental health systems in selected low- and middle-income countries : a WHO-AIMS cross-national analysis. Geneva: The worl health organization.
WINKLER, Petr. 2014. Stigmatizující jednání vůči duševně nemocným v Česku a Anglii: dotazníkové šetření na reprezentativním vzorku populace. Psychiatrie. 2014, (2).
ZVOLSKÝ, P., RABOCH J. 2001. Psychiatrie. 1. vyd. Praha: Galén.

Předběžná náplň práce

Pro duševní zdraví jsou podstatné jeho determinanty. Mezi ně je zařazeno například kladné sebehodnocení, sebedůvěra, dobrý vztah ke svému okolí, opora mezi blízkými, silná psychická odolnost, ale i socioekonomický status. Realitou však je, že ne všichni se dobrému duševnímu zdraví těší. Obrovským problémem duševních chorob je stigmatizace nemocných.
Stigmatizace je stereotypní přístup v sociální psychologii, kdy jsou jedinci posuzování především podle předsudků. Dochází ke kategorizaci určitých skupin. V tomto případě tedy duševně nemocných a k přisuzování konkrétních vlastností těmto skupinám bez ohledu na jejich individuální predispozice a chování. V oblasti duševních onemocnění se jedná především o nepřekonání tradičních pohledů a z nich vycházejících zmíněných předsudků. Tito lidé jsou stigmatizováni především z toho důvodu, že na základě jejich společného rysu (deprese, duševní onemocnění) dostanou nálepku odlišnosti a to i přesto, že se chovají tak, že v případě, že by druzí o jejich nálepce nevěděli, nevšimli by si na nich ničeho zvláštního. Tato nálepka vysvětluje prostřednictvím nově nabyté ideologie méněcennost stigmatizovaného. Stigmatizovaná osoba je považována za někoho, kdo přináší do společnosti nebezpečí. Jde o silně negativní stereotyp o člověku z důvodu jeho odlišné tělesnosti, kmenové příslušnosti, to je například etnické, nebo rasové příslušnosti, nebo charakterové odlišnosti. [Goffman, 2003]
Stigmatizace je sociální proces, který obvykle probíhá podle konkrétního vzorce. Nejprve dochází ke značkovací reakci. To je povšimnutí si některé výrazné odlišnosti. Následně dochází k aplikaci stereotypu. Ke značce je tedy připojena vlastnost. Aplikace stereotypu vede k sociálnímu vyčlenění. Následně diskriminovaný ztrácí svůj společenský statut a přestane být plnohodnotným členem společnosti. Stigma závisí na rozložení moci. Důležité je, jestli se jedná o diskriminaci přímou – diskriminace jedince druhým jedincem, nebo skupinou, která je silnější. Nepřímá diskriminace souvisí s nerovností v přístupu k určitým zdrojům, zaměstnání a podobně. [Ocisková, 2015]
Podstatné je také dělení stigmatizace podle jejích příčin. Dělení objasňuje důvody stigmatizujících k jejich chování. Jednou ze základních příčin je neznalost. Společnost není dostatečně informovaná o jejich podstatě ani léčbě. Proto jsou velmi důležité programy zacílené na informovanost společnosti, jejichž kladné výsledky jsou osvědčené. Druhou příčinou veřejného stigmatu jsou předsudky. Předsudky jsou jako příčina blízké příčině neznalosti. Nejedná se však o to samé. Předsudky jsou složitější a mívají je zažité i někteří dobře informovaní jedinci. Vzhledem k tomu, že předsudky jsou rozsáhlejší než neznalost, je třeba na ně aplikovat i složitější destigmatizační programy. Třetí podstatnou příčinou je problém odmítavého chování a celková diskriminace. Tato příčina je zároveň i následkem stigmatizace posilující ostatní příčiny. Když se zdravý jedinec duševně nemocnému vyhýbá, pouze tím posiluje ostatní předsudky. [Ocisková, 2015]Nejdůležitějším rozdělením stigmatizace je rozdělení na stigmatizaci veřejnou a osobní. Veřejná stigmatizace vychází ze společnosti a je podporována předsudky stereotypy, které vytváří společnost. Dále se dělí na sociální a strukturální. Sociální sigma je v podstatě stigma probrané v minulých odstavcích. Jedná se o diskriminaci stigmatizovaných, vytváření stereotypů, vtipů, odmítání osobního kontaktu s takovou osobou a podobně. V případě stigmatu strukturálního se jedná o vztah institucí ke stigmatizovaným. Dochází tedy k nepřímé diskriminaci, kdy jsou stigmatizovanému odepírána práva a životní příležitosti. [Ocisková, 2015]
V případě osobního stigmatu hovoříme o přístupu k předsudkům stigmatizovaného. Dělí se na vnímané, zakoušené a internalizované. Vnímané stigma je přesvědčení stigmatizovaného o tom, jaké předsudky na něj společnost aplikuje, bez ohledu na to, jestli je to pravda nebo ne. Zakoušené stigma zahrnuje situace, kdy se stigmatizovaný reálně setkal s diskriminací na základě určitého atributu. V určitých případech se může stát, že stigmatizovaný začne svoje předsudky přijímat za své. U takového jedince obvykle vznikají pocity méněcennosti a stigmatizovaný se začne stranit společnosti. V takovém případě hovoříme o sebestigmatizaci. [Ocisková, 2015]
Zajímavá se jeví Diplomová práce Jana Bodnára na téma: „Systémová stigmatizace psychiatricky nemocných“. Bodnár v této práci řeší situaci stigmatizace v České republice po roce 1989. Dochází k závěru, že hlavní oblastí ovlivňující stigmatizaci psychiatricky nemocných je způsob zdravotní péče a to především institucionální péče. Dalším důvodem stigmatizace se jeví celkový historický vývoj a vývoj společnosti. Také je zřetelná nedostatečná osvěta a modernizace zdravotní péče o psychiatricky nemocné. [Bodnár, 2009]
Panchartková se ve svojí diplomové práci soustředí na roli neziskového sektoru u duševních onemocnění. Tento sektor shledává jako podstatného aktéra v deinstitucionalizaci psychiatrické péče, na kterou se stát tolik nesoustředí. Stejně jako Bodnár i Panchrtková upozorňuje na to, že duševní zdraví a jeho prevence není dostatečně zahrnutá do veřejně politického procesu a upozorňuje na nutnost reformy v přístupu k duševním onemocněním. Neziskový sektor upozorňuje na tyto problémy a reaguje na ně pomocí duševně nemocným po opuštění psychiatrické léčebny. Neziskový sektor se však potýká s mnoha problémy, jako je nedostatečné udělování dotací. Dále je mnoho otázek a proseb ze strany neziskových organizací nevyslyšeno. [Panchartková, 2010]
Podstatným výzkumem, a to výzkumem sebstigmatizace, se zabývali Praško a kol. Sebestigmatizace byla zkoumaná pomocí kvantitativní metodologie. Problém byl zkoumán pomocí škály ISMI, což je škála měřící míru sebestigmatizace u jedinců s duševními poruchami. Obsahuje 29 položek spadajících do 5 subškál – souhlasu se stereotypy o pacientech trpících psychickou poruchou, odcizení, vnímané diskriminace, stažení ze společnosti a odolnosti vůči stigmatu. Tento výzkum zjistil, že nejnižší odolnost vůči stigmatu vykazují právě lidé s depresí a bipolární poruchou. Výzkum dále ukázal, že stigmatizace duševně nemocných pacientů je v České republice stále významně přítomna. Někteří pacienti si stigma vztahují i na sebe a přijímají tak názor společnosti o sobě samých. To vede k sebestigmatizaci, následně ke slábnutí jejich sebedůvěry a distancování se od zbytku společnosti. [Praško a kol., 2013]
Další výzkum stigmatu a sebestigmatu proběhl prostřednictvím výzkumné společnosti Dovepress. Zde došlo ke zjištění, že jak stigma, tak sebestigma může být překážkou v léčbě. Mezi pacienty s depresí mají větší tendenci k sebestigmatizaci Afroameričané a muži napříč rasami. Tento druh sebestigmatizace mužů může být spojena s dalšími stereotypy jako je ten, že muži mají být silní a nepláčou. Muži tak nabývají pocitu, že nemoc zvládnou sami a nechtějí vyhledat pomoc lékaře. Při stigmatizaci se jako důležitá ukázala informovanost společnosti o depresích a dále povědomí rodin nemocných o jejich problému. Větší informovanost přispívá k tomu, že na depresi není pohlíženo, jako na něco ostudného, nýbrž jako na nemoc, kterou je třeba léčit. [Látalová a kol, 2014]
Výzkum uskutečněný v roce 2014 prokázal, že ačkoliv je problém stigmatizace duševně nemocných přítomen na celém světě, její míra se v jednotlivých zemích liší. Odborníci PhDr. Petr Winkler, PhDr. Ladislav Csémy, Mgr. et Mgr. Miroslava Janoušková z Národního ústavu duševního zdraví a prof. MUDr. Lucie Bankovská Motlová, Ph.D., ze 3. LF UK, provedli studii, kde srovnávají míru stigmatizace v ČR a v Anglii. Rozdílnost v odpovědích mezi českými a anglickými respondenty byla velmi výrazná. Pro toto šetření byla požita metoda RIBS (Reported and Intended Behaviour Scale). Výrazně vyšší toleranci vůči duševně nemocným prokázali respondenti v Anglii, než v ČR. Například více než padesáti procentům anglických respondentů by nevadilo žít s psychicky nemocnou osobou. V ČR na tuto otázku odpovědělo kladně pouze málo nad 10% respondentů. Podobné výsledky vykazoval i zbytek výzkumu. Angličtí respondenti obecně vykazovali mnohem větší toleranci, než občané ČR. V ČR se dále mnoho respondentů uchylovalo ke střední odpovědi nevím. Je tedy zřejmé, že povědomí o duševních chorobách v ČR je velmi slabé. I autoři tohoto článku považují institucionalizovanou péči ve velkých léčebnách/nemocnicích na okraji společnosti za zásadní problém. [Winkler a kol., 2014]
WHO popisuje duševní zdraví jako: „stav duševní pohody, v němž jedinec uskutečňuje své schopnosti, dokáže se v životě vyrovnat s běžnými stresy, dovede pracovat produktivně a užitečně a je schopen se podílet na životě své komunity“. Podle WHO jsou psychiatrická onemocnění druhou největší zátěži v oblasti zdraví v Evropě. Až 850 miliónu lidí v evropském regionu trpí úzkostí nebo depresemi. Dále 21 miliónu trpí alkoholismem, 7 milionů má Alzheimerovu chorobu a 4 miliony lidí trpí schizofrenií. V roce 2001 vyšla zpráva The world health report 2001 [WHO, 2001], která se zaměřuje na fakt, že duševní zdraví v Evropských zemích je zanedbané. Přitom je rozhodující pro celkovou pohodu jednotlivců, společnosti a s tím i zemí. Zpráva seznamuje s faktem, že je v souvislosti s duševním zdravím nutné, aby byla stigmatizace a diskriminace regulována a že je třeba zavést účinnou prevenci a léčbu. Na konferenci v Helsinkách v roce 2005 [WHO, 2005] přijala WHO, Rada Evropy a Evropská komise, Deklaraci o duševním zdraví pro Evropu a Akční plán pro Evropu.
Deklarace a Akční plán se zavazují připravit strategii a realizovat aktivity zmírňující stigmatismus a diskriminaci. Měli by podpořit pocity duševní pohody. Dále se zavazuje podrobně prozkoumat dopady současných veřejných politik na duševní zdraví. Slibují zahrnutí opatření vedoucí k prevenci psychických chorob a problémů a především sebevražd do národních strategií. Zavazují se také ke zlepšení služeb pro psychicky nemocné a zranitelné skupiny.
Důležitým dokumentem v kontextu duševního zdraví je Zená kniha [Zelená kniha, 2005]. Zelená kniha z roku 2005, uvádí, že zlepšení duševního zdraví v rámci Evropy je výhodné pro všechny. Směřuje k větší prosperitě EU, nastolení solidarity mezi občany a zlepšení kvality života všech. Kniha upozorňuje na vysoký počet sebevražd v Evropských zemích a nabádá ke snížení jejich počtu. Zelená kniha vznikla jako výzva WHO pro zlepšení situace duševního zdraví. I Bílá kniha [Bílá kniha, 2007] upozorňuje na fakt, že výdaje na zdraví, s tím i na zdraví duševní jsou zároveň i investicí do let budoucích. Ačkoliv charakter těchto dokumentů a výzev WHO je především doporučující, přece jen se díky nim ve světě, alespoň částečně, změnil pohled na duševně nemocné a došlo tak k prvnímu kroku jejich destigmatizace. [Panchartková, 2010]
V rámci výzkumů WHO v roce 2008 bylo zjištěno, že deprese se nachází na 3. místě v nemocích, které se podílejí na ztrátě roků života. To dokazuje, že duševní nemoci, včetně deprese, je nutné považovat za závažný problém i ve světě. Problém je, že České republiky se zahraniční dokumenty nedotýkají takovým způsobem, jakým by bylo třeba. Podle Green paper 2005, ČR věnuje na oblast duševního zdraví téměř nejmenší procento z celkových financí putujících do zdravotnictví v evropském měřítku. Na nízké úrovni je i péče a opět se tedy dostávám k tomu, že stále převažuje péče institucionalizovaná, namísto denních stacionářů a podobně. Stát tedy v této oblasti selhává. Většina dokumentů v této oblasti v ČR vzniká pod vedením ČLS JEP (Česká lékařská společnost Jana Evangelisty Purkyně). V roce 2000 vznikla nová koncepce v oboru psychiatrie, která nabádá především k redukci lůžek v psychiatrických léčebnách a jejich přesun do běžných nemocnic, zakládání denních stacionářů a krizových center, zapojení pacientů do procesu léčby i redukci stigmatizace. Hlavním cílem této reformy tedy je obecné zlepšení péče a pomoc pacientů zapojit se zpět do běžného života a do společnosti. Důležitým projektem v rámci ČR je projekt Veřejné zdraví – Lidská práva. Projekt vnikl v roce 2005 a upozorňuje na stálou neutěšenost situace v oblasti duševního zdraví. V roce 2007 vznikl Národní psychiatrický program, o rok později Revize koncepce oboru psychiatrie. Oba tyto dokumenty nadále upozorňují na nedostatky a mezery v systému péče o duševně nemocné. Hovoří o konkrétních krocích a změnách. Není zde však již uvedeno, jak má být změn dosaženo. Problémem je především nedostatečná aktivita politických aktérů a neexistence konkrétní podoby návrhu řešení. Hlavní roli v péči o duševně nemocné tedy hrají nadále nestátní neziskové organizace. [Panchartková, 2010]
Přestože jsou programy destigmatizace duševně nemocných významnou součástí mezinárodní agendy, tvorby a realizace politiky duševního zdraví, v ČR se zatím realizují destigmatizační programy ojediněle a bez explicitní podpory státní politiky duševního zdraví. Stigmatizace pacientů s depresí je problémem, který vytváří, pro tyto pacienty, bariéry na cestě k léčbě, k řešení problémů spojených s jejich depresivním stavem a přináší problémy s jejich uplatněním ve společnosti.