Mýtus ticha: Byl holokaust do 60. let 20. století zapomenutý?

• Název práce v češtině: Mýtus ticha: Byl holokaust do 60. let 20. století zapomenutý?
• Název v anglickém jazyce: The Myth of Silence: Was the Holocaust Forgotten until the 1960s?
• Klíčová slova: ticho; paměť; holokaust
• Klíčová slova anglicky: silence; memory; the Holocaust
• Akademický rok vypsání: 2013/2014
• Typ práce: bakalářská práce
• Jazyk práce: čeština
• Ústav: Katedra politologie (23-KP)
• Vedoucí / školitel: Hana Kubátová, M.A., Ph.D.
• Řešitel: skrytý - zadáno vedoucím/školitelem
• Datum přihlášení: 02.03.2014
• Datum zadání: 09.06.2014

Zásady pro vypracování

Osnova práce

1. Úvod
2. Holokaust, mýtus ticha a vzpomínání
3. Metodologie
4. Holokaust jako forma genocidy
5. Situace československého židovského obyvatelstva po 2. světové válce
6. Společenské a politické klima pro vzpomínání na holokaust v Československu 50. a 60. let
7. Formy vzpomínání na holokaust v Československu 50. a 60. let
a. Politické vzpomínání
i. Pohled nežidovského obyvatelstva
ii. Pohled židovského obyvatelstva
b. Vzpomínání československé společnosti
c. Výstavba památníků a zakládání muzeí
8. Závěr
9. Prameny a literatura

Seznam odborné literatury

Seznam pramenů a literatury

ALEXANDER, Jeffrey C a Martin JAY. Remembering the Holocaust: a debate. New York: Oxford University Press, 2009, xvi, 205 p. ISBN 01-953-2622-9.
ASSMANN, Jan. Kultura a paměť: písmo, vzpomínka a politická identita v rozvinutých kulturách starověku. V českém jazyce vyd. 1. Praha: Prostor, 2001, 317 s. Obzor (Prostor), sv. 33. ISBN 80-726-0051-6.
BARŠA, Pavel. Paměť a genocida: úvahy o politice holocaustu. Vyd. 1. Praha: Argo, 2011, 283 s. Historické myšlení. ISBN 978-802-5703-687.
BEDNAŘÍK, Petr. Židé po válce, Židé bez dějin. Literární noviny. 2012, č. 49. Dostupné z:http://www.literarky.cz/civilizace/89-civilizace/12719-ide-po-valce-ide-bez-djin
CESARANI, David a Eric J SUNDQUIST. After the Holocaust: challenging the myth of silence. New York: Routledge, 2012, x, 228 p. ISBN 978-020-3803-141.
CONNERTON, Paul. How societies remember. Cambridge [England]: Cambridge University Press, 1989, 121 p. Themes in the social sciences. ISBN 978-052-1270-939.
CRAMSEY, Sarah A. SAYING KADDISH IN CZECHOSLOVAKIA. Journal of Modern Jewish Studies. 2008, vol. 7, issue 1, s. 35-50. DOI: 10.1080/14725880701859910.
DINER, Hasia R. We remember with reverence and love: American Jews and the myth of silence after the Holocaust, 1945-1962. New York: New York University Press, 2010. ISBN 978-081-4721-223.
DRULÁK, Petr. Jak zkoumat politiku: kvalitativní metodologie v politologii a mezinárodních vztazích. Vyd. 1. Praha: Portál, 2008, 255 s. ISBN 978-807-3673-857.
FINKELSTEIN, Norman G. Průmysl holocaustu: úvahy o zneužívání židovského utrpení. Překlad Miroslav Brzobohatý. Praha: Dokořán, 2006, 151 s. Bod (Dokořán). ISBN 80-736-3068-0.
HES, Milan. Promluvili o zlu: holocaust mezi dějinami a pamětí. 1. vyd. Praha: Epocha, 2013, 346 s. ISBN 978-807-4251-917.
HIRSCHFIELD, Brad. Remember for life: Holocaust survivors' stories of faith and hope. Philadelphia, Pa.: Jewish Publication Society, 2007c2006, ix, 96 p. ISBN 9780827608757.
JOCKUSCH, Laura. Collect and record!: Jewish Holocaust documentation in early postwar Europe. New York, N.Y.: Oxford University Press, c2012, xv, 320 p. ISBN 978-0-19-976455-6.
JUDT, Tony. Poválečná Evropa: historie po roce 1945. Překlad Dalibor Výborný. Praha: Slovart, 2008, xiii, 986 s., [32] s. čb obr. příl. ISBN 978-807-3910-259.
KLAR, Yechiel, Noa SCHORI-EYAL a Yonat KLAR. The “Never Again” State of Israel: The Emergence of the Holocaust as a Core Feature of Israeli Identity and Its Four Incongruent Voices. Journal of Social Issues. 2013, vol. 69, issue 1, s. 125-143. DOI: 10.1111/josi.12007.
MÍKOVÁ, Petra. Holocaust jako součást výchovně vzdělávacího procesu. Brno, 2009. Diplomová práce. Masarykova univerzita v Brně.
NADLER, Arie. The victim and the psychologist: Changing perceptions of Israeli holocaust survivors by the mental health community in the past 50 years. History of Psychology. 2001, vol. 4, issue 2. DOI: 10.1037/1093-4510.4.2.159.
NOOR, Masi, Nurit SHNABEL, Samer HALABI a Arie NADLER. When Suffering Begets Suffering: The Psychology of Competitive Victimhood Between Adversarial Groups in Violent Conflicts. Personality & Social Psychology Review. 2012, č. 4. DOI: 10.1177/1088868312440048.
NOVOTNÝ, Lukáš. Historická paměť podle Maurice Halbwachse. In: SOCIOWEB.CZ [online]. 2007 [cit. 2014-05-28]. Dostupné z: http://www.socioweb.cz/index.php/upl/temata/www.his.de/abt2/ab23/upl/editorial/download/index.php?disp=temata&shw=266&lst=116
PEŠKOVÁ, Jaroslava. Role vědomí v dějinách: a jiné eseje. Praha: Lidové noviny, 1998, 140 s. Knižnice dějin a současnosti, sv. 5. ISBN 80-710-6217-0.
SPOLEK AKADEMIKŮ ŽIDŮ. Druhý pražský seminář: Holokaust jako dávný příběh či morální apel? Výzkum, paměť a česká společnost. Praha: tiskárna ČVUT, 2013. ISBN 978-80-260-4936-4.
ŠMÍDOVÁ, Olga. Obraz první republiky v kolektivní paměti českých Němců. In: RIEGEL, Karel. Rozvoj české společnosti v Evropské unii: (příspěvky z konference konané ve dnech 21.-23.10.2004). Vyd. 1. Praha: Matfyzpress, 2004, s. 151-174. ISBN 8086732355.
TARANT, Zbyněk. Diaspora paměti: reflexe holocaustu v židovské kolektivní paměti 2. pol. 20. století. Plzeň, 2012. ISO 690. Disertační práce. Západočeská univerzita v Plzni.
TARANT, Zbyněk. Diaspora paměti: židovská paměť a reflexe holocaustu v Izraeli a Spojených státech. V Plzni: Západočeská univerzita, Katedra blízkovýchodních studií, 2013, 401 s. ISBN 978-80-261-0273-1.
Věstník Židovské obce náboženské v Praze. Praha: Židovská náboženská obec, 1946-1953. ISSN 1803-7852.
Věstník židovských náboženských obcí v Československu. Praha: Židovská náboženská obec, 1953-1969. ISSN 0139-6412.
ZERTAL, Idith. Israel's Holocaust and the politics of nationhood. Cambridge, UK: Cambridge University Press, 2005, x, 236 p. ISBN 05-216-1646-8.

Předběžná náplň práce

Volba tématu

Práci Mýtus ticha: byl holokaust v Československu do 60. let 20. století zapomenutý? jsem se rozhodla pojmout formou případové studie, v níž ověřím platnost teorie mýtu ticha pro Československo 50. a 60. let 20. století. Zaměřím se především na odlišnost politického vzpomínání ve zmíněných časových úsecích, ale také na projevy vzpomínání pomocí výstavby památníků, muzeí a podobně.
V knize Paměť a genocida (Barša 2011) autor uvádí, že se až do druhé poloviny 60. let 20. století o holokaustu nemluvilo. Nebylo to dáno jen tím, že samotný pojem holokaust vznikl a začal se užívat a šířit až na přelomu 60. a 70. let 20. století, ale především tím, že holokaust byl zahrnut mezi jeden z mnoha nacistických zločinů (Barša 2011: 9).
Existuje samozřejmě mnoho vzpomínek pamětníků, rovněž také mnoho interpretací jejich vzpomínek díky akademikům. Avšak literatury, která se zabývá poválečným vývojem a poukazuje na to, jak se po 2. světové válce na holokaust a jeho oběti vzpomínalo, je méně. Toto je důvodem, proč jsem se rozhodla provést svůj výzkum a zjistit tak, jak se společnost stavěla k jednomu z nejhorších úseků našich nedávných dějin.
Důležitým cílem mé práce je nalézt rozdíly ve vzpomínání na holokaust a jeho formy mezi léty 50. a 60. 20. století, ale také výzkumem nalézt období, které bylo případným zlomem ve vzpomínání na holokaust. Dle mého názoru se jedná o období, kdy se nastolený nedemokratický režim v Československu dostal do fáze uvolňování a také to, že se Židé odmítali ztotožnit s rolí oběti (Noor 2012: 358). Mým úkolem je tento subjektivní názor potvrdit nebo vyvrátit, proto jsem na tuhle problematiku zaměřila i svoji výzkumnou otázku.

Výzkumná otázka
Již samotný název mé bakalářské práce je v podstatě samotným výzkumným cílem. Tedy Mýtus ticha: byl holokaust do 60. let 20. století zapomenutý? Nicméně vzhledem k tomu, že je tato otázka poměrně rozsáhlá a odpověď na ni se může v různých státech lišit, rozhodla jsem se ji zúžit na případ tehdejšího Československa.
Výzkumný cíl chci zodpovědět pomocí čtyř otázek:
1) Jaké klima pro vzpomínání na holokaust převládalo v Československu v 50. a 60. letech 20. století? Jaké faktory toto klima ovlivňovaly?
2) Platí „mýtus ticha“ i pro Československo, tj. byl holokaust i v Československu zapomenutý?
3) Existoval nějaký bod zlomu, před kterým se na holokaust nevzpomínalo, a po kterém se
vzpomínat začalo?
4) Jaké byly formy vzpomínání na holokaust v 50. letech ve srovnání se 60. léty?

Přehled literatury
Centrálním pojmem mé práce je mýtus ticha. Tento mýtus byl vytvořen tím, že celý svět před holocaustem zavíral oči a nejotřesnějším na tom bylo právě to, neexistovala výjimka, že v žádném státě nebylo vzpomínání namístě. Dokonce ani v Rakousku, Polsku, Itálii či Velké Británii. To bylo dáno nejen rychlým nástupem Studené války po roce 1945, ale také tím, že si Evropané 2. světovou válku spojovali s čímkoli jiným než se Židy (možná jen s výjimkou těch lidí, kteří v Židech viděli viníky války). Díky tomu bylo zcela nepřípustné, že by mohlo mít židovské utrpení jakékoli místo ve vzpomínkách (Judt 2007: 830).
Podíl na vzniku mýtu ticha měli i samotní Židé. Především američtí Židé (ale i další americké menšiny) po válce primárně usilovali o to, aby byli zařazeni do společnosti. Právě až na konci 60. let se „fakt minulé perzekuce stal zdrojem vysokého morálního ocenění příslušníků dané skupiny“ (Barša 2011: 119).
Dále pak například Pavel Barša tvrdí, že bylo po celé dvě poválečné dekády zapomenuto na holokaust i v samotném Izraeli. Tímto tvrzením není samozřejmě myšleno, že by Izraelci na holokaust zapomněli zcela, nicméně „bolest a smutek nad masovou vraždou soukmenovců a souvěrců v Evropě byly spojeny se studem za jejich pasivitu i s propagandistickým a ideologickým využíváním jejich utrpení“ (Barša 2011: 105).
Barša přichází také s tvrzením, že se „nacistická genocida nestala mýtem díky nějaké sobě inherentní kvalitě, ale byla do něj přetvořena zpětně – ve vzpomínce“ (Barša 2011: 130).
David Cesarani naopak tvrdí něco zcela jiného. Říká, že bezprostředně po 2. světové válce společnost byla vedena k tomu, aby se zaměřila především na to, co přinese budoucnost a nezajímala se díky tomu o minulost. Díky tomu se rozhostilo ve světě ticho po holokaustu nejen z pohledu akademiků, ale i samotných Židů, kteří holokaust prožili (Cesarani 2012: 1). Nicméně ticho je podle autora považováno pouze za iluzi. Tato iluze vznikla tím, že po válce byla zcela přehlížena poválečná literatura, jelikož se ještě během války vydávaly publikace o holokaustu, stejně tak v roce 1945 a nakonec byla léta 1946-1947 obdobím, kdy jejich počet ještě velmi rapidně vzrostl (Cesarani 2012: 29).

Výchozí teoretický rámec
Podle knihy Pavla Barši - Paměť a genocida: úvahy o politice holocaustu je psáno: „Až do druhé poloviny 60. let neměla genocida Židů v evropském a západním vzpomínání na druhou světovou válku samostatné místo“ (Barša 2011: 9). Dále autor ve své knize pokračuje tvrzením: „Od druhé poloviny 60. let však začíná být v západní kultuře oběť stále více oceňována“ (Barša 2011: 15).
Kniha Pavla Barši je pro mě při psaní projektu velmi přínosná a je zdrojem mnoha teorií, nicméně autor míru vzpomínání nijak neupřesňuje pro jednotlivé státy, hovoří o západní kultuře a Evropě jako celku. Mým cílem je zjistit, jak tomu skutečně bylo v tehdejším Československu.
Na tuto problematiku ale existuje více úhlů pohledu. Podle slov Pavla Škropila, jež jsou publikována v knize Spolku akademiků Židů a která je textem druhého pražského semináře, „český badatelský výzkum fungoval po větší část doby po holokaustu, nikdy – snad s výjimkou 50. let – nedošlo u nás k jeho úplnému potlačení“ (Spolek akademiků Židů 2013: 20).
Dle této teorie je patrné, že byla právě 50. léta v Československu dobou, která vzpomínání na holokaust nepřála. Nicméně pokud ve zbylé době docházelo k výzkumu holokaustu, docházelo dle mého názoru nutně i ke vzpomínání na něj. Mým cílem je tedy zjistit, která teorie se více blíží skutečnosti.
K absenci vzpomínání pravděpodobně vedlo i to, že se skupiny, které byly vnímány jako oběti, odmítali s touto přisouzenou identitou ztotožnit. Oběti byly vnímány jako osoby slabé, bezmocné a ponížené. Například Izraelci samotní vnímali v průběhu prvního desetiletí po 2. světové válce holokaust jako protiklad identity „nového Izraelce“, který byl podle jejich mínění osobností silnou, aktivní a odvážnou. Díky tomu byl holokaust spíše odmítnut než potvrzen jako součást identity Izraelce (Noor 2012: 358).

Ve své práci budu pracovat s následujícími pojmy:
Pojmem „mýtus ticha“ rozumím tvrzení, že se o holokaustu na veřejnosti téměř nemluvilo až do 70. let (Cesarani 2012: 9)
Pojmem holokaust rozumím snahu nacistů o konečné řešení židovské otázky, k němuž mělo dojít pomocí systematického a záměrného vyhlazování židovského obyvatelstva. Přístupy k holokaustu se ale velmi odlišují. Existuje i mnoho popíračů tohoto – podle mého názoru nevyvratitelného – úseku evropských dějin.
Dalším z těchto pojmů je paměť, konkrétně paměť kolektivní. „Kolektivní paměť je díky vazbám na skupinovou identitu a zájmy dané skupiny mnohem více odrazem praktických požadavků přítomnosti než teoretických kritérií pravdy o minulosti“, píše ve své knize Pavel Barša. (Barša 2011: 19) Dále v této knize také tvrdí: „Paměť slouží potřebě sebe-potvrzení a prosazení zájmů té či oné partikulární skupiny, která si jejím prostřednictvím kreslí minulost v lichotivých a strategicky výhodných barvách“ (Barša 2011: 19).
V neposlední řadě je nutno vymezit vzpomínání. Jan Assmann tvrdí, že „vzpomínka odráží pozici jednotlivce v daném sociálním prostředí. Každý z nás ji sice považujeme za svou vlastní, ve skutečnosti je ovšem ovlivněna sociálním prostředím a kolektivem, v němž žijeme a pohybujeme se“ (Assmann 2001: 35). Ohledně pojmu vzpomínání jsem také zjistila teorii, že existuje přímo kultura vzpomínání. A aby mohl člověk individuálně vzpomínat, musí se tomu vlastně naučit. Dle tvrzení Olgy Šmídové „minulost existuje jen díky tomu, že se k ní dnes vztahujeme, aktualizujeme ji a zpracováváme“ (Šmídová 2004).

Metodologie
Má práce bude mít podobu případové studie. První otázku budu zodpovídat pomocí empirické analýzy politického a společenského klimatu Československa 50. a 60. let. Zejména mě bude zajímat to, zda mohl vzpomínání na holokaust omezit totalitní režim, například s ohledem na vznik státu Izrael, který byl spojencem USA, či s ohledem na otázku Německa a jeho vyrovnání se s vinou za světovou válku. Budu analyzovat sílu totalitního režimu, jeho proměny a to, zda a jak se v této době měnilo vzpomínání na holokaust. Postupovat přitom budu studiem politologické literatury, která se totalitnímu režimu té doby věnuje, dále pak systematickou analýzou dobových novin (Rudé právo aj.) a Věstníku židovské obce. Z posledně zmíněných a dalších pramenů rovněž zodpovím otázku, zda totalitní režim v Československu omezoval rekonstrukci synagog a zakládání muzeí. Vycházet přitom budu také z rozhovorů s představiteli Spolku akademiků židů. Bude mě zajímat, zda vzpomínání na holokaust bylo v Československu 50. a 60. let z jakéhokoliv důvodu „politicky nekorektní“ a o to, jaké další společenské faktory jej ovlivňovaly. Nejdůležitějším z nich bude to, jak se československá společnost vyrovnala s důsledky a traumatem světové války a měla v důsledku toho kapacitu vzpomínat zvláštním způsobem i na genocidu židovského obyvatelstva, tedy na holokaust. Dále se budu zajímat o další sociální a psychologické faktory, které mohly vzpomínání na holokaust ovlivnit jak u většinového československého obyvatelstva, tak u židovské menšiny.
Druhou a třetí výzkumnou otázku zodpovím skrze analýzu dimenzí vzpomínání na holokaust, které jsem si vytyčila výše. Budu analyzovat vzorek dobových novin a časopisů, který si zvolím náhodným výběrem. Budu se snažit, aby tento vzorek byl co nejvíce rozložen v čase, tj. spíše po jednom týdnu z každého měsíce než jeden měsíc z celého roku Pokud to bude časově možné, ráda projdu noviny z celého zkoumaného časového období. V těchto pramenech budu vyhledávat projevy státníků a jiných veřejných osob týkající se holokaustu, jakož i vzpomínání na holokaust československými občany a občanskou společností, dále pak také výstavy, zakládání muzeí a vše další týkající se holokaustu. Jako další zdroj mi poslouží Věstník Židovské obce náboženské v Praze (či Věstník židovských náboženských obcí v Československu) a další zdroje, které se židovskou kulturou zabývají. Dále budu zkoumat dobové československé odborné časopisy a vyhledávat články, které se problematice holokaustu věnují.
Ve své analýze se budu dále snažit zjistit, zda se v Československu 50. a 60. let na holokaust vzpomínalo a najít nějaký bod zlomu, po kterém či v důsledku něhož československá společnost na holokaust vzpomínat začala.
V poslední části mé práce pak budu analyzovat a srovnávat jednotlivé formy vzpomínání na holokaust. Budu se ptát na otázky typu: jaká byla podoba, styl a co bylo obsahem těchto forem vzpomínání na holokaust? Bude-li to na základě zpracovávaných zdrojů možné, pokusím se zhodnotit dopady těchto forem vzpomínání na Československou společnost a na rozvoj dalších vzpomínkových iniciativ týkajících se holokaustu.
Komparovat budu zároveň přístup Československého obyvatelstva ke vzpomínání s přístupem Židů samotných.