Římská úmluva a Nařízení Řím I o právu rozhodném pro smluvní závazky

• Název práce v češtině: Římská úmluva a Nařízení Řím I o právu rozhodném pro smluvní závazky
• Název v anglickém jazyce: The Rome Convention and Rome I Regulation on the law applicable to contractual obligations
• Klíčová slova: Římská úmluva, Nařízení Řím I, volba práva
• Klíčová slova anglicky: Rome Convention, Rome I Regulation, choice of law
• Akademický rok vypsání: 2010/2011
• Typ práce: diplomová práce
• Jazyk práce: čeština
• Ústav: Katedra obchodního práva (22-KOBCHP)
• Vedoucí / školitel: prof. JUDr. Monika Pauknerová, CSc., DSc.
• Řešitel: skrytý - zadáno a potvrzeno stud. odd.
• Datum přihlášení: 04.11.2010
• Datum zadání: 28.04.2011
• Datum potvrzení stud. oddělením: 27.06.2011
• Datum a čas obhajoby: 26.05.2011 09:00
• Místo konání obhajoby: 317
• Datum odevzdání elektronické podoby: 28.04.2011
• Datum proběhlé obhajoby: 26.05.2011
• Oponenti: JUDr. Petr Dobiáš, Ph.D.

Předběžná náplň práce

Od 17. prosince 2009 soudy všech členských států s výjimkou Dánska jsou
povinné určovat rozhodné právo pro smlouvy s mezinárodním prvkem uzavřené
po tomto datu na základě Nařízení EP a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17.
června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Nařízení).
Pravidla obsažená v Nařízení se dotýkají většiny smluv uzavíraných podle
občanského a obchodního práva. Tato pravidla se zásadně neliší od předchozí
úpravy platné pro Českou republiku, tedy Římské úmluvy o právu rozhodném
pro závazky ze smluv z roku 1980 (Úmluva). Úmluva byla v České republice
publikována ve sbírce mezinárodních smluv jako sdělení č. 64/2006 Sb.m.s. a
aplikována na smlouvy uzavřené po 1. červenci 2006. Tam kde se nepoužije ani
Úmluva ani Nařízení budou soudy aplikovat příslušný vnitrostátní předpis, tedy
zákon č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním.
Cílem této práce bylo poskytnout přehled těch nejdůležitějších ustanovení
Nařízení v porovnání s úpravou v Úmluvě, zvýraznit změny obsažené v tomto
novém instrumentu. První část práce se zabývá genezí Úmluvy a Nařízení, spolu
s charakteristikou obou nástrojů a také jejich legislativní historií a rozsahem.
63
Poté následuje část, která se zaměřuje na možnost volby podle těchto
instrumentů. Oba představují autonomii vůle stran jako základní princip. Tato
autonomie umožnuje stranám zvolit si rozhodné právo, kterým se bude jejich
smlouva řídit. Jako další krok tato práce pojednává o změně v problematice
rozhodného práva v případě neexistence volby a zároveň rozebírá článek 3 odst.
3 obou těchto nástrojů s tím, že poskytuje argumenty, zda-li je možná volba
práva stranami v tzv. čistě vnitrostátních vztazích, tedy vztazích, kde právě
taková volba práva je jediným mezinárodním prvkem. Zároveň je posun
v úpravě oproti Úmluvě znatelný i v dalších oblastech, které ale nejsou středem
pozornosti této práce. Práce zmiňuje a přináší krátký přehled v souvislosti
s určitými specifickými smluvními typy jako jsou například smlouvy
spotřebitelské, pojistné či individuální pracovní smlouvy) nebo také zmiňuje
článek 9 odst. 2 Nařízení, které se týká imperativních norem.

Předběžná náplň práce v anglickém jazyce

From 17 December 2009 the courts of all EU Member States other than
Denmark are obliged to determine the applicable law for contracts with an
international element entered into on or after this date on the basis of a
Regulation (EC) No 593/2008 of the European Parliament and of the Council of
17 June 2008 on the law applicable to contractual obligations (the Regulation).
The Regulation applies to most commercial and civil law contracts. These rules
are not a radical departure from the rules previously applicable in the Czech
Republic, i.e. the Rome Convention on the law applicable to contractual
obligations from 1980 (the Convention). The Convention was published in the
Collection of the International Treaties as notification No 64/2006 Coll. and it
applies to contracts concluded after 1 July 2006. Where neither the Convention
nor the Regulation applies, the Czech courts will generally look to the relevant
national law, Act No 97/1963 Coll. on Private International and Procedural Law
as amended.
The purpose of this thesis was to provide an overview of some of the most
important provisions of the Regulation in comparison to the Convention, to
highlight the areas of change in this new instrument. The first part of the thesis
deals with the genesis of the Convention and the Regulation, with the
characterisation of both the instruments and also their legislative history and
scope.
This is followed by a part which focuses on the freedom of choice under these
instruments. They both introduce the party autonomy as the cornerstone. The
party autonomy allows the parties to choose the law that will govern their
contract. As the next step, the thesis deals the change in the issue of the
applicable law in the absence of choice and also discusses the issue of the
Article 3(3) of both the instruments and provides arguments as to whether a
62
choice of law made by the parties is possible in the so called purely domestic
contracts, i.e. contracts where the choice of law is the only foreign element in
such contract. Also the change in the Regulation when compared to the
Convention is notable in some other provisions, however those are not the main
focus of the thesis. The thesis reffers to and brings a brief overview of for
example certain special categories of contractual obligation such as consumer
contracts, contracts of insurance or individual employment contracts or mentions
the Article 9(2) of the Regulation which deals with overriding mandatory
provisions.