Diplomová práce přibližuje období od konce 70. let 20. století do roku 1989 studiem bohosloveckého a farářského prostředí Českobratrské církve evangelické (ČCE). Důležitým prostředníkem k tomuto období je metoda oral history, totiž životopisná vyprávění deseti bohoslovců, respektive farářů, kteří spolu začali studovat v roce 1976 a vlastní optikou prožívali politická, společenská, kulturní, studentská a teologická témata. Tento ročník je výjimečný svou mohutností, kompaktností, pevnými vztahy, dodnes udržovanými, a farářskými osobnostmi, které z něj pro ČCE vzešly. V textu se řeší, do jaké míry bylo toto prostředí místem úniku, úkrytu, relativní svobody či občanské společnosti v ?blbé? době normalizace. Tento příběh je zasazen do širšího politického a církevně politického kontextu 80. let 20. století v naší zemi a je přiblížen dobovou situací ve vybraném okrese.