Pokoncilní obnova trvalého diakonátu. Dějiny - teologie - spiritualita

• Název práce v češtině: Pokoncilní obnova trvalého diakonátu. Dějiny - teologie - spiritualita
• Název v anglickém jazyce: The post-conciliar Renewal of the permanent Diaconate; - History, Theology, Spirituality
• Klíčová slova: Trvalý diakonát, jáhen, ekleziologie, klerická spiritualita, spiritualita služby
• Klíčová slova anglicky: The permanent Diaconate, Deacon, Ecclesiology, clerical Spirituality (Spirituality of Clerge), Spirituality of Service
• Akademický rok vypsání: 2007/2008
• Typ práce: disertační práce
• Jazyk práce: čeština
• Ústav: Katedra teologické etiky a spirituální teologie (do 2018) (26-KTE)
• Vedoucí / školitel: ThLic. Pavel Vojtěch Kohut, Th.D.
• Řešitel: skrytý - zadáno a potvrzeno stud. odd.
• Datum přihlášení: 01.11.2007
• Datum zadání: 01.11.2007
• Datum a čas obhajoby: 13.09.2011 00:00
• Datum odevzdání elektronické podoby: 30.03.2011
• Datum odevzdání tištěné podoby: 15.03.2011
• Datum proběhlé obhajoby: 13.09.2011
• Oponenti: doc. ThLic. Ing. Aleš Opatrný, Th.D.

Zásady pro vypracování

Budeme se tedy zabývat dějinami a posléze teologií obnoveného diakonátu, abychom vytvořili dobrý základ pro úvahu nad spiritualitou, která by byla typická pro nositele této církevní služby. Ano, to je právě jeden z hlavních cílů snahy, která mě vedla při zpracovávání tohoto tématu: Pokusit se najít odpověď na otázku, v čem spočívá specifičnost prožívání (tedy aspekt křesťanské duchovní zkušenosti) tohoto povolání ve srovnání například se zkušeností povolání ke kněžství. Měla by se ukázat jeho specifická tvář, i když samozřejmě jedním z důvodů jeho obnovení posledním koncilem byl jistě i rostoucí nedostatek kněžských povolání.
Je zde otázka osobního charakteru povolání člověka k diakonátu: Jestliže se tento úřad svěřuje mužům ,,pokročilejšího věku“, kdy a jak mohou autenticky začít vnímat toto povolání? Jak se liší toto volání Ježíšovo od povolání apoštolů (Mk 3,13: ,,…zavolal k sobě ty, které sám chtěl…“) na rovině spirituality – osobního vztahu k Ježíši Kristu? Někteří autoři na této rovině rozdíl nevidí: „Povolání k jáhenství je stejné jako povolání ke kněžství nebo řeholnímu životu“ (Walter Kasper). Jiní zas naopak hodnotí tento rozdíl jako velmi podstatný (např. Jiří Kaňa).
Klíčový zájem této práce spadá tedy sice spíše do oblasti spirituální teologie, ovšem jednou z charakteristik (zejména současné) spirituální teologie, je její stálý obrat k dogmatickým pramenům, ze kterých se chce sytit. Usiluje totiž stále více o pohled, který by integroval teologický (systematický) rozměr s rozměrem křesťanské duchovní zkušenosti. Proto především pojednání o ekleziologických předpokladech jáhenské služby zkoumá význam této církevní služby v širších souvislostech základního poslání církve v dějinách. Jak se ukázalo během Druhého vatikánského koncilu, pojetí této služby totiž úzce souvisí s pojetím církve a samotné teologie. Jde tedy o to odpovědět si na otázku po identitě diakonátu co možná nejúplnějším pohledem na samotnou církev, abychom mohli ocenit, do jaké míry odpovídá tato služba obnovené ekleziologii a základnímu poslání církve v podmínkách současného světa. Jaká je církev v celém bohatství svého tajemství? Nakolik se již odrazila tato obnovená ekleziologie koncilu v životě místních církví a farností? To je v některých případech zřejmé právě na základě zkušenosti s diakonátem.
Jako hlavní pramen jsem využil dílo Alphonse Borrase a Bernarda Pottiera SJ La grâce du diaconat, což je pravděpodobně nejnovější ucelená publikace k tomuto tématu. První autor je kanonista a ekleziolog, profesor v biskupském semináři v Liège. Učí také na katolické univerzitě v Louvain a na Institutu teologických studií v Bruselu (IET). Druhý je dogmatik a patrolog, profesor na IET. Ten v průběhu licenciátního semináře v Bruselu spolu se dvaceti studenty, z nichž někteří byli jáhni, diskutoval a předával do praxe různá témata. Ta pak byla prohloubena a systematicky přepracována k vydání.
Dalším hlavním pramenem je obsáhlý sborník Karla Rahnera a Heriberta Vorgrimlera Diaconia in Christo, který obsahuje mnoho zajímavých historických, dogmatických, liturgických a pastorálně-teologických příspěvků.
Pramen, který bych také rád vyzdvihl je poměrně aktuální publikace Alphonse Borrase Le diaconat au risque de sa nouveauté (2007).
Kromě teologické literatury týkající se diakonátu, ekleziologie (A. Dulles, Y. Congar, L. Bouyer, B. Forte atd.), spirituality (C. García, V. Kohut, F. R. Salvador atd.) a publikací, které podávají či reflektují poznatky nebo přímo průzkumy z praxe (A. Opatrný, P. M. Zulehner, M. Opatrný), pomohla k dotvoření této úvahy také účast na mezinárodní vědecké konferenci „Trvalý diakonát, pastorálně-teologické aspekty“ pořádané Teologickou fakultou Katolické univerzity Ružomberok (SR), která se uskutečnila 12. března 2009 v Košicích.
Práce je rozdělena do tří oddílů, jak napovídá již název. V první, historické části, se můžeme přesvědčit (především v kapitolách věnovaných etymologii, novozákonním a raně církevním svědectvím), že tendence současné teologie diakonátu mají oporu v praxi starokřesťanského diakonátu především pokud jde o smysl pro různorodost církevních služeb a o určitou pluralitu v rámci samotného církevního úřadu. Tato pluralita ovšem, a to je důležité, je zdůvodněna hluboce teologicky, totiž trinitárně.
Stěžejní je v této části také nástin okolností postupného úpadku diakonátu na začátku středověku a jeho vymizení jako trvalé služby v západní části katolické církve. Další důležitou kapitolou je pak samozřejmě Druhý vatikánský koncil, kde je také poměrně zajímavé nahlédnout do diskuzí koncilních otců ohledně obnovy diakonátu. Tomu ovšem předchází pro někoho možná překvapující zmínka o snaze Tridentského koncilu navrátit církvi původní „pluralitu služeb“ (ve frankofónní oblasti se používá výstižný termín pluriministerialité). V závěru první části se můžeme dočíst něco o praktické realizaci trvalého diakonátu v dnešní církvi (přidělení konkrétních úkolů, příprava a vzdělání jáhnů, akceptace ze strany církevních komunit, situaci v českých a moravských diecézích, atd).
Druhá část, věnovaná teologii diakonátu, začíná zasazením celé problematiky do širší ekleziologické perspektivy. Poté se pozornost zaměřuje na zásadní otázku po specifické identitě jáhna, přičemž je dáno slovo také různým konkrétním autorům počínaje obdobím těsně před Druhým vatikánským koncilem (K. Rahner, A. Kerkvoorde) až po dnešek (A. Borras, P. M. Zulehner). V samostatných kapitolách jsou pojednána některá „ožehavá témata“ teologie diakonátu (např. svátostnost, nesmazatelný charakter, účast jáhna na kněžství, jeho vztah k ostatním službám v církvi, atd.) a v závěru druhého oddílu je řeč ještě o vlivu obnovy diakonátu na teologii církevního úřadu jako takového a na vnitřní architekturu církve.
Třetí, poslední oddíl celé práce je věnován spiritualitě. Po krátkém úvodu na téma spirituality svátosti svěcení se zaostřuje na otázku po specifickém ražení spirituality trvalého jáhenství. Promlouvají zde opět teologové doby předkoncilní (J. Lécuyer, K. Rahner) i teologové našich dnů (P. M. Zulehner) a je zde snaha zasadit spiritualitu diakonátu do kontextu proudů a perspektiv současné spirituality. Samozřejmě není možné se vyhnout problematice spojení se spiritualitou manželství.
Velmi důležitá je ovšem, jak již bylo naznačeno, kapitola o povolání k diakonátu. Tato oblast je totiž velmi specifická, zejména požadavek „zralejšího věku“ pro kandidáty jáhenství sebou nese řadu praktických otázek ohledně způsobu rozlišení a prožívání různých fází na osobní duchovní cestě tohoto povolání.

Seznam odborné literatury

1. AUER J., RATZINGER J.: Kleine Katholische Dogmatik, Band 8, Die
Kirche, Regensburg: Verlag Friedrich Pustet, 1983.
2. ALBERIGO G.: Storia del Concilio Vaticano II, Volume 4, Bologna: Società editrice il Mulino, 2001.
3. AMANIEU A.: „Archidiacre“, in: Dictionnaire de droit canonique vol. 1, Paris: Letouzey et Ané, 1935, col. 948-1004.
4. ANDREU M.: „La carrière ecclésiastique des papes et les documents liturgiques du Moyen Âge“, in: Revue des science religieuses (Strasbourg) 21, 3-4 (mai-oct. 1947).
5. BAILLARGEON G.: Projet diaconal et vocation au ministere: l´expérience du Québec, in: ROUTHIER G, VILLERMIN L. (dir.): Nouveaux apprentissages pour l´Église. Mélanges en l´honneur de Hervé Legrand o.p., Paris: Cerf, 2006.
6. BARDY G.: „Diacre. II. À l´époque patristique“, in: Catholicisme, vol. 3, Paris: Letouzey et Ané, 1952, col. 729.
7. BARNETT J. M.: The Diaconate. A full and equal Order, Halley Forge (Pennsylvania): Trinity Press International, 1995.
8. BERNARD A. M.: Tenedecias dominantes de la espiritualidad contemporanea, in: Concilium 9 (1965).
9. BEYER J.: Les instituts séculiers, Brügge, 1954.
10. BORRAS A., POTTIER B.: La grâce du diaconat, Questions actuelles autour du diaconat latin, Bruxelles: Éditions Lessius, 1998.
11. BORRAS A. (dir.): Des laïcs en responsabilité pastorale? Accueillir de nouveaux ministères, Paris: Cerf, 1998.
12. BORRAS A.: Le diaconat dans le Code de 1983, in: HAQUIN A., WEBER Ph. (éd.): Les diacres au XXI. siècle, Bruxelles – Montrèal – Paris: Lumen vitae – Novalis – Cerf – Labor et Fides, 1997, Les effets canoniques de l´ordination diaconale, in: RTL, 28, 1997.
13. BORRAS A.: Les communautés paroissiale. Droit canonique et perspectives pastorales, Paris: Cerf, 1996.
14. BORRAS A.: Le diaconat au risque de sa nouveuaté, Bruxelles: Éditions Lessius, 2007.
15. BORRAS A.: „Les effets canoniques de l´ordination diaconale“, in: Revue théologique de Louvain 28 (1997).
16. BORRAS A.: Les équipes pastorales de paroisse. Le défi du travail en équipe et l´enjeu d´une nouvelle gouvernance, in: Transversalités, 101, 2007.
17. BORRAS A.: Le remodelage paroissial: un imperatif canonique et une nécessité pastorale, in: ROTHIER G., BORRAS A., (éd.): Paroisses et ministere. Métamorphoses du paysage paroissial et avenue de la mission, Montéal: Médiaspaul, 2001.
18. BOUYER L.: Die Kirche, Selbstdeutung und Theologie, Leipzig: St. Benno - Verlag GmbH, 1983.
19. BRIDEL Cl.: Aux seuils de l´espérance. Le diaconat en notre temps. Neuchâtel: Delachaux et Niestlé, 1971.
20. BRUDERS H.: Verfassung der Kirche von den ersten Jahrzehnten der apostolischen Wirksamkeit an bis zum Jahre 175 n. Chr., Mainz, 1904.
21. CAGNY O.: Le diacre dans la liturgie romaine: serviteur de l´éveque, serviteur du peuple chrétien, Communio, 26/2, 2001.
22. CANCOUËT M., VIOLLE B.: Les diacres, Paris: Desclée, 1990.
23. CLÉMENT R.: Der Diakon in den orthodoxen und unierten Kirchen des Ostens in der Gegenwart, in: RAHNER, VORGRIMLER: Diaconia in Christo. Über die Erneuerung des Diakonates, Freiburg im Breisgau: Verlag Herder KG, 1962.
24. COLLINS J.N.: Diakonia: Re-Interpreting the Ancient Sources, New York-Oxford: Oxford University Press, 1990.
25. COLSON J.: Diakon und Bischof in den ersten drei Jahrhunderten der Kirche, in: RAHNER, VORGRIMLER: Diaconia in Christo. Über die Erneuerung des Diakonates, Freiburg im Breisgau: Verlag Herder KG, 1962.
26. COLSON J.: La fonction diaconale aux origines de l´Église, Brügge, 1960.
27. Conférence des évéques de France, Des temps nouveaux pour l´Évangile. Assembler plénière de Lourdes 2000, Paris: Bayard Centurion- Fleurus – Mame – Cerf (coll. Documents d´Église), 2001.
28. CONGAR Y.: The Church: People of God, in: Concilium 1, Glen Rock, N.J.: Paulist Press, 1965.
29. CONGAR Y.: Esquisses du mystère de l´Église, Paris: Cerf, 1966.
30. CONGAR Y.: Le diaconat dans la thélogie des ministéres, in: WINNINGER Paul, CONGAR Y.: Le diacre dans l´Église et le monde d´aujourd´hui, Paris: Cerf, 1966.
31. CONGAR Y.: Cette église que j´aime, Paris: Cerf, 1968.
32. CONGAR Y.: L´Église de S. Augustin à l´époque moderne, Paris: Cerf, 1970.
33. CONGAR Y.: Mon cheminement dans la théologie des ministères, in: Ministères et communion ecclésiale, Paris: Cerf, 1971.
34. CONGAR Y.: Situation und Aufgabe der Theologie heute, Paderborn: Schöningh, 1971.
35. CONGAR Y.: Église et papauté, Paris: Cerf, 2002.
36. CONGAR Y.: Za církev sloužící a chudou, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství,1995.
37. CNUDDE M: Bibliographie. „Bulletin de théologie du diaconat“, in: Le Maison-Dieu 96 (1968).
38. CROCE W.: Aus der Geschichte des Diakonates, in: RAHNER, VORGRIMLER: Diaconia in Christo. Über die Erneuerung des Diakonates, Freiburg im Breisgau: Verlag Herder KG, 1962.
39. CROCE W.: Histoire du diaconat, in: WINNINGER P., CONGAR Y. (ed.): Le diacre dans l´Église et le monde d´aujourd´hui, Paris: Cerf, 1966.
40. CROUZEL H.: „Le célibat et la continence ecclésiastique dans l´Église primitif: leurs motivations in: Sacerdoce et célibat. Études historiques et théologiques, publiées par COPPENS J.: BETL 28, Gembloux-Louvain: Duculot-Peeters, 1971.
41. CUSKELLY E. J.: Současná spiritualita, Duchovní život z hlediska moderní psychologie, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 1994.
42. CYPRIÁN: Correspondance, dopis 3, III 1, trad. Bayard, Paris: Budé, 1925, svazek Ï.
43. CYPRIÁN: De Oratione Dominica 23, PL 4.
44. DASSMANN E.: Ämter und Dienste in der frühchristlichen Gemeinden, Bonn: Hereditas, 1994.
45. DE AMORIM R. G.: Angemessenheit und Möglichkeit der Erneuerung des Diakonates in Portugal,: in: RAHNER, VORGRIMLER: Diaconia in Christo. Über die Erneuerung des Diakonates, Freiburg im Breisgau: Verlag Herder KG, 1962.
46. DE CLERCK P.: Des laïcs ministres des sacrements?, in: La Maison-Dieu 194 (1993/2).
47. DE CLERCK P.: „Ordination. Ordre“, in: Catholicisme 10.
48. DE FIORES S., GOFFI T.: Slovník spirituality, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 1999.
49. De HANEBERG: Canones Hippolyti, München, 1870.
50. DELANNOY J.-P.: Être diacre permanent mariée, in: Christus, 140, 1988.
51. DELHAYE Ph.: „Les origines du célibat ecclésiastique d´après un ouvrage récent“, in: RTL 1 (1970).
52. DENIAU F.: Mille diacres en France, in: Études 383 (1995).
53. DENIAU F.: Le diaconat à la lumière des trois „fonctions“ du Christ et de l´Église selon Vatican II, in: HAQUIN A., WEBER P. (ed.): Diaconat XXIe siècle, Bruxelles: Lumen Vitae-Novalis-Cerf-Labor et Fides, 1997.
54. DENIS H.: „Le diaconat dans le hierarchie“, in: WINNINGER P. a CONGAR Y. (dir.): Le diacre dans l´Eglise et le monde d´aujourd´hui, Paris: Cerf, 1966, coll. „Unam sanctam“, č. 59.
55. DEPOORTERE K.: Typologie van het permanente diaconaat: een kleurenpalet, in: VAN DER VLOET J., VANDEBROEK R. (éd.) Het permanent diaconaat op zoek naar zichzelf.
56. DESJONQUÈRES A.: Où en est le diaconat en France?
57. DIBOUT C. a FAIVRE A.: „Les diacres de la premiére Église”, in: Notre histoire 136 (1996).
58. DIVOUR C., FAIVRE A.: Ve–XXe siècle. Les diacres meurent et ressuscitent, in: Notre histoire 137 (1996).
59. DOENS I.: Die Weiheriten des Diakons in den nichtbyzantinischen Ostkirchen, in RAHNER,VORGRIMLER: Diaconia in Christo. Über die Erneuerung des Diakonates, Freiburg im Breisgau: Verlag Herder KG, 1962.
60. DOIGNY-DONRARDY M.: Jáhen a jeho žena, in: Služba trvalých jáhnů II, Praha: Pastorační středisko, 1998.
61. DOLISTA J.: O podstatě kněžské služby, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 1998.
62. DOLISTA J.: Perspektivy církve. Vybrané kapitoly z eklesiologie, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2000.
63. DOMAGALSKI B.: „Römische Diakone im 4. Jahrhundert – Zum Verhältnis von Bischof, Diakon und Presbyter“, in: PLÖGER J.G. a WEBER H.J: Der Diakon. Wiederentdeckung und Erneuerung seines Dienstes, Freiburg-Basel-Wien: Herder, 1981.
64. DORÉ J.: Les diacres dans l´Église, in: Communio 21/6 (1996).
65. DULLES A.: Models of the Church, New York, Garden City: Image Books, A Division of Doubleday & Company Inc, 1974.
66. DUPUY B. D.: Theologie der kirchlichen Ämter, Einsiedeln-Zürich-Köln: […], 1973.
67. DUPUY B. D.: Prophétie et théologie chez Clément d´Alexandrie in: CONGAR Y. (ed.): Service theologique dans l´Eglise, Paris: Les éditions du Cerf, 1974.
68. EVANS M.: Podporovat blízkost, in: Služba trvalých jáhnů II., Praha: Pastorační středisko, 1998.
69. FAIVRE A.: Naissance d´une hierarchie, Paris: Beauchesne, 1977.
70. FAVRE A.: Ordonner la fraternité. Pouvoir d´innover et retour dans l´Église ancienne, Paris: Cerf, 1992.
71. FAIVRE A.: „Servir“: les dérives d´un ideal. D´un ministère concret à une etapé ritualisée“, in: HAQUIN A., WEBER Ph. (ed.): Diaconat XXIe siècle, Bruxelles: Lumen Vitae-Novalis-Cerf-Labor et Fides, 1997.
72. FISCHER B.: Esquisse historique sur les ordres mineurs, in: La Maison-Dieu 61 (1960).
73. FLATTEN Heinrich: Der Diakon nach dem heutigen Recht der lateinischen Kirche (CIC/1917), in: RAHNER, VORGRIMLER: Diaconia in Christo.
74. FLECKENSTEIN H.: Seelsorgische Möglichkeiten des Diakonates in deutschsprachigen ländern, in: RAHNER, VORGRIMLER: Diaconia in Christo.
75. FORTE B.: La Chiesa della Trinità. Saggio sul misterio della Chiesa comunione e missione, Cinisello Balsamo: Edizioni San Paolo, 1995.
76. FUNK F.X.: Die apostolischen Väter, Tübingen, 1901.
77. GANOCZY A.: Calvin et Vatican II, Paris 1968.
78. GARCÍA C.: Teologia espiritual contemporanea. Corrientes y perspectivas, Burgos: Monte Carmelo, 2002.
79. GALLAGHER Ch. A. a VANDENBERG T. L.: The celibacy Myth. Loving for Life, Middlegreen: St. Paul Publications, 1987.
80. GATZWEILER K.: Le ministère du diaconat dans le Nouveau Testament, in: HAQUIN A., WEBER Ph. (éd.): Diaconat XXIe siècle.
81. GÄCHTER P.: Petrus und seine Zeit, Innsbruck, 1958.
82. GONNEAUD D.: La sacramentalité du ministère diaconal, in: RTL 36, 2005.
83. GONNEAUD D.: Pour le quarantième anniversaire du rétablissement de l´ordo diaconal: réflexions autour d´une maxime doctrinale“, in: NRT, 126, 2004.
84. GONNEAUD D.: Une lecture du document ….
85. GRAU A.: Diaconie du Christ, in: Communio 26/2 (2001).
86. GRESHAKE G.: Priestersein, fünfte, erweiterte Auflage, Freiburg im Breisgau: Verlag Herder, 1991.
87. GRÜN A., MÜLLER W. (dir.): Ce qui rend les hommes malades et ce qui les guérit … , Paris: Desclée de Brouwer, 2001.
88. GRYSON R.: „Dix ans recherches sur le célibat ecclésiastique“, in: RTL 11 (1980).
89. GRYSON R.: „Quels prêtres pour demain?“, in: Lumen Vitae 48 (1994).
90. GRYSON R.: Les origines du célibat ecclésiastique du Ier au VIIe siècle, Gembloux, 1970.
91. GY P-M.: „La théologie des prières anciennes pour l´ordination des évêques et des prêtres“, in: Revue des science philosophiques et théologiques 58 (1974).
92. HAMMANN G.: L´amour retrouvé. Le ministère de diacre, du christianisme primitif aux reformateurs protestants du XVIe siècle, Paris: Cerf, 1994.
93. HITTORP M.: De Divini catholicae Ecclesiae officiis, Köln, 1568.
94. HORNEF J., WINNINGER P.: Chronique de la restauration du diaconat (1945–1965), in: CONGAR Yves: Le diacre dans l´Église et le monde d´aujourd´hui, Paris: Cerf, 1966.
95. HÜNERMANN: Diakonie als Wesensdimension der Kirche und das Spezifikum des Diakonates, in: Diaconia (Dokumentation des internationalen Dokumentionszentrums), 13 (1978).
96. CHARALAMBIDIS S.: Le diaconat, s.l., Mame, coll., „Églises en dialogue“, č. 11, 1969.
97. CHAUVET L.–M.: Le peuple de Dieu et ses ministres. Aproche théologique, in: Prêtres diocésains 1280 (1990).
98. CHIRON J.-F.: Diaconat et ecclésiologie, in: DUMONS B., MOULINET D. (éd.): Le diaconat permanent.
99. IDIART: Prêtre païen et prêtre chrétien, in: Études sur le sacrement de l´ordre.
100. IRENEJ: Adv. Haereses, 3, 24, 1, PG 7.
101. JAN PAVEL II.: Katecheze během generální audience, 20. října 1993 in: Insegnamenti XVI-2, 1993.
102. JAN PAVEL II.: Postsynodální adhortace Pastores dabo vobis o výchově kněží v současných podmínkách, Praha: Zvon, 1993.
103. JORDAN Th.: Une grace pour l´Église. Liminaire.
104. JOURNEL P.: „Les ministres dans l´assemblée“, in: La Maison-Dieu 60 (1959).
105. JOURNET Ch.: L´Église du Verbe incarné II, Sa structure interne et son unité catholique, Paris: […], 1941.
106. KAŇA J.: Jáhni a my, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2005.
107. KASPER W.: Co je to církev, in: Křesťanská víra ve světle současné teologie. Obraz dnešní systematické teologie v podání německých a rakouských teologů, Praha: Křesťanská akademie, 1993.
108. KASPER W.: Teologie křesťanského manželství, Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 1997.
109. KASPER W.: Trvalý jáhen v ekleziologickém pohledu vzhledem k současným výzvám v církvi a ve společnosti, in: Služba trvalých jáhnů, Sborník I, Praha: Pastorační středisko, 1998.
110. KAŠPARŮ J. M.: Je nám teprve deset, in: Katolický týdeník 9¬/2000.
111. KERKVOORDE A.: Die Theologie des Diakonates, in: RAHNER K., VORGRIMLER H. (ed.): Diaconia in Christo, Über die Erneuerung des Diakonates, Freiburg im Breisgau: Verlag Herder KG, 1962.
112. KLEINHEYER B.: Der Diakonat im Lichte der römische Weiheliturgie, in: RAHNER, VORGRIMLER: Diaconia in Christo. Über die Erneuerung des Diakonates, Freiburg im Breisgau: Verlag Herder KG, 1962.
113. KLIESCH K.: Skutky apoštolů, in: Malý Stuttgartský komentář, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 1999.
114. KOHUT V.: Sacramentum ordinis – sborová svátost ke službě, in: Communio, 2/2009, Mezinárodní katolická revue, Trinitas: Svitavy.
115. KONGREGACE PRO KATOLICKOU VÝCHOVU: Ratio fundamentalis institutionis diaconorum permanentium, Città del Vaticano, 1998 (česky: Základní normy pro formaci trvalých jáhnů, Praha: Sekretariát České biskupské konference, 2002).
116. KONGREGACE PRO KLÉRUS: Directorium pro ministerio et vita diaconorum permanentium, Città del Vaticano, 1998 (česky: Směrnice pro život a službu trvalých jáhnů, Praha: Sekretariát České biskupské konference, 2002).
117. KOSTER M. D.: Ekklesiologie im Werden, Paderborn: […], 1940.
118. LAFONT Gh.: Imaginer l´Église catholique, Paris: Cerf, 1995.
119. LANDIER J.: Le „ministère du seuil“, in: Prêtres diocésains, 1340, 1996.
120. LAVERTON J.: Quleques réflexions pour le discernement, in: Jeunes et vocations, 119, 2005.
121. LÉCUYER J: Der Diakonat nach den kirchlichen Lehräusserungen, in: RAHNER., VORGRIMLER: Diaconia in Christo.
122. LÉCUYER J.: Diaconat, in: Dictionnaire du spiritualité ascétique et mystique, Doctrine et histoire, Paris: Beauchesne, 1932-1995.
123. LE CORRE F.: Le Centre de grafite. Méditations sur la foi et la culture contemporaine, Paris: Bayard.
124. LEDER A.: Die Diakonen der Bischöfe und Presbyter, Stuttgart, 1905.
125. Le diaconat permanent a-t-il vraiment trouvé ses marques dans l´Égise? in: DUMONS B., MOULINET D., (éd.): Le diaconat permanent, Relectures et perspectives (préf. Cardinal Ph. Barbarin), Paris: Cerf (coll. Théologies), 2007.
126. LEGRAND H.: „Caractère indélébile et théologie du ministère“, in: Concilium 74 (1972).
127. LEGRAND H.: „La réalisation de l´Église en un lieu“, in: LAURET B. a REFOULÉ Fr.: Initiation à la pratique de la théologie, t. III, Paris: Cerf, 1983.
128. LEGRAND H.: „Le diaconat dans sa relation à la théologie de l´Église et des ministères. Reception et devenir du diaconat depuis Vatican II.“, in: HAQUIN A. a WEBER Ph.: Diaconat XXIe siècle …
129. LEGRAND H.: L´originalité du ministère des diacres. Une réflexion théologique, in: Cahiers de l´atelier, 491, 2001.
130. LEGRAND H.: Bulletin d´ecclésiologie. Le diaconat: renouveau et théologie, in: Revue de sciences philosophiques et théologiques 69 (1985).
131. LEGRAND H.: Vocation, ordination et ministere des diacres, in: Diaconat aujourd´hui, 12-13, 1980.
132. LEMAIRE A.: Les ministères aux origines de l´Église, Paris: Cerf, 1971.
133. LEROQUAIS V.: Les pontificaux manuscrits II, Paris, 1937.
134. Lexikon für Theologie und Kirche, Band 3, Freiburg im Breisgau: Verlag Herder, 1995.
135. LÖSER W.: Diakon, in: BEINERT Wolfgang: Slovník katolické dogmatiky, Olomouc: Matice cyrilometodějská, 1992.
136. LUYKX B., OPraem.: Der Diakonat in afrikanischer Sicht II, in: RAHNER-VORGRIMLER: Diaconia in Christo.
137. MALONEY R.: Církev paradoxů, in: Teologické texty 1 (1998).
138. MANCEAU M.: Interpeller pour le diaconat, in: Jeunes et vocations, 119, 2005.
139. MARAVAL P.: Le christianisme de Constantin a la conquête arabe, Paris: PUF, 1997.
140. MARTÈNE E.: De antiquis Ecclesiae ritibus II., Venedig, 1783.
141. MEIGNE M.: „Concile ou collection d´Elvire?“, in: Revue d´histoire ecclésiastique 70 (1975).
142. MEYER R. P.: Výchova a studium stálých jáhnů, in: Diakonia 3-4 (1996).
143. MEZINÁRODNÍ TEOLOGICKÁ KOMISE: Diakonát. Vývoj a perspektivy, Praha: Krystal OP, 2008.
144. MOIGNT J.: „Nature de sacerdoce ministériel“, in: Recherches de science religieuse 58 (1970).
145. MUNIER Ch.: Les Statuta ecclesiae antiqua, Paris, 1960.
146. MÜLLER B. L.: Katholische Dogmatik, Fűr Studium und Praxi der Theologie, Freiburg-Basel-Wien: Herder, 1995.
147. NEUNER P.: Laici a klérus? Společenství Božího lidu, Praha: Vyšehrad, 1997.
148. OPATRNÝ A.: Pastorace v postmoderní společnosti, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2001.
149. OPATRNÝ A.: „Vztahy: Jáhen a manželství, jáhen a církev“, in: Služba trvalých jáhnů, sborník II,
150. OPATRNÝ M.: Zapojení stálých jáhnů českých a moravských diecézí v pastoraci (diplomová práce obhájená na TFJU) České Budějovice 2002.
151. PAGÉ R.: Diaconat permanent et diversité des ministères. Perspectives du Droit Canonique, Montréal, 1998.
152. PAPEŽSKÁ RADA PRO MÍR A SPRAVEDLNOST: Kompendium sociální nauky církve, ze dne 2.8. 2004, Città del Vaticano, 2004.
153. PAVEL VI.: motu proprio Ad Pascendum z 18. srpna 1972, AAS 64, 1972.
154. PETER R.: L´Église dans tous ses conseils. Diriger, animer, et vivre et réunions d´Église, Paris: Bayard Editions-Le Centurion, coll. „Questions en débat“, 1997.
155. Pio XII., Discorsi e radiomesaggi, XIX, Città del Vaticano 1958.
156. POMPEY H.: Notwendigkeit der Gemeindeleitung durch Diakone, in: Diaconia Christi 1/2, 1996.
157. PORRO C.: Jaká vize církve pro jáhenství?, in: Služba trvalých jáhnů, sborník I, Praha: Pastorační středisko, 1998.
158. PORTIER Ph., ABIVEN Y.: Les diacres, agents de modernisation de l´institution ecclésiale? Éléments pour une sociologie de l´engagement diaconal , in: DUMONS B., MOULINET D., (éd.): Le Diaconat permanent. Relectures et perspectives (prof.. cardinal Ph. Barbarin), Paris: Cerf (coll. Théologies), 2007.
159. POKUSA J.W.: „The Diaconate: a History of Law Following Practise, in: The Jurist 45, 1985.
160. POSPÍŠIL C. V.: Deus caritas est a diakoni, in: Teologické texty 4 (2006).
161. POTTIER B.: Svátostnost jáhenství, in: Služba trvalých jáhnů. Sborník I, Praha: Pastorační středisko, 1998.
162. POULAT É.: Où va le christianisme? À l´aube du IIIe millénaire, Paris: Plon-Mame, 1996.
163. PRAT F.: „Les prétentions des diacres romains au IVe Siècle“, in: Recherches de science religieuse 3 (1912).
164. PSEUDO-ATHANASIUS: De Trinitate 1, 27, PG 28.
165. RAHMANI: Testamentum Domini nostri Iesu Christi, Mainz, 1899.
166. RAHNER K.: Die Lehre des II. Vatikanischen Konzils über den Diakonat, in: RAHNER K.: Schriften zur Theologie VIII, Einsiedeln, 1967.
167. RAHNER K.: Sämtliche Werke, Band 16 „Kirchliche Erneuerung“, Freiburg im Breisgau: Herder, 2005.
168. RAHNER K.: Die Theologie der Erneuerung des Diakonates, in: RAHNER, VORGRIMLER: Diaconia in Christo, Über die Erneuerung des Diakonates, Freiburg im Breisgau: Verlag Herder KG, 1962.
169. RAHNER K.: Der gegenwärtige Stand der katholischen Theologie in Deutschland, in: Kritisches Wort. Aktuelle probleme in Kirche und Welt, Freiburg: Herder, 1970.
170. RAHNER K.: L´Église et sacrements, Paris – Bruges: Desclée de Brouwer, 1970.
171. RAHNER K.: L´enseignement de Vatican II sur le diaconat et sa restauration, in: WINNINGER P. a CONGAR Y.: Le diacre dans l´Eglise et le monde d´aujourd´hui, Paris: Cerf, coll. „Unam Sanctam“. č. 59, 1966.
172. RATZINGER J.: Hledět na probodeného, Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 1996.
173. RENARD H.: Diaconat et solidarité, Mulhouse: Salvator, 1990.
174. RIGAL J.: L´Église en quetre d´avenir. Réflexions et peopositions pour des temps nouveaux, Paris: Cerf (coll. Théologies ), 2003.
175. ROYANNAIS P.: Být knězem církve v krizi, in: TT2 (2009),
176. ROYANNAIS P.: Spécificité de la vocation des prêtres, in: Prêtres diocésains, 1387, 2001.
177. ROUET A.: Les saisons de la foi, Paris: Desclée de Brouwer, 1996.
178. ROUET A.: „Vers une théologie du diaconat“, in: Études, 400, 2004.
179. Římský pontifikál: Obřady svěcení biskupů, kněží a jáhnů
180. SALVADOR F. R.: Caminos del Espiritu, Compendio de teologia espiritual, Madrid: Editorial de espiritualidad, 1998.
181. SEIDL J. N.: Der Diakonat in der katholischen Kirche, dessen hieratische Würde und geschichtliche Entwicklung, Regensburg, 1884.
182. SESBOÜÉ B.: Duele est l´identité ministérielle du diacre?, in: DORÉ J., (dir.): L´Église a venir. Mélanges offerts aj. Hoffmann, Paris: Cerf, 1999.
183. SESBOÜÉ B.: Pour une théologie oecuménique, Paris: Cerf, 1990.
184. SESBOÜÉ B.: N´ayez pas peur! Regards sur l´Église et les ministères aujourd´hui, Paris: Desclée de Brouwer, 1996.
185. SCHILLEBEECKX E.: L´Économie sacramentelle du salut, Fribourg-en-Brisgau, Academic Press, 2004.
186. SCHILLEBEECKX E.: Plaidoyer pour le peuple de Dieu, Paris: Cerf, 1987.
187. SCHOLTUS R: Parlez-nous des prêtres, in: Études, 340, 2005.
188. SCHMAUS M.: Katholische Dogmatik IV/1, München, 1957.
189. SCHNEIDER Th.: Handbuch der Dogmatik, Band 2, Düsseldorf: Patmos Verlag, 1992.
190. SKÁLOVÁ P.: Měnící se obraz jáhna, in: Teologické texty 2 (2008).
191. ŠPIDLÍK T.: My v Trojici, Velehrad: Refugium Velehrad-Roma s.r.o., 2000.
192. THEOBALD Ch.: C´est aujourd´hui le „moment favorable“ . Pour un diagnostic théologieque du temps présent., in: BACQ Ph., THEOBALD Ch. (dir.): Une nouvelle chance pour l´Évangile. Vers une pastorale d´engendrement, Bruxelles-Paris- Montréal: Lumen vitae – L´atelier – Novalis (coll. Théologies pratiques), 2004.
193. TILLARD J.-M. R.: Église d´Églises. L´ecclésiologie de communion, Paris: Cerf, coll. „Cogitatio fidei“ č. 143, 1987.
194. TILLARD J.-M. R.: L´Église locale. Ecclésiologie de communion et catholicité, Paris: Cerf, 1995.
195. VALDRINI P.: La constitution hiérachique de l´Église“, in VALDRINI: Droit canonique, Paris: Dalloz, 1989.
196. VAN HOOIJDONK P.: Gemeindeleitung vom priester als alleinigem Träger von leitungsfunktionen in der Gemeinde zu einer gemeinschaftlicher Leitung, in: Diaconia Christi 1/2, 1996.
197. VAN WAELDEREN E.: Diakens: Wakers en Voortrkkers in éen Diaconale Kerk, in: Collationes 22 (1992).
198. VENTURA V.: Manželské kněžství, in: TT 1 (2007).
199. VIDAL M.: Points de repere théologiques.
200. VILLEMIN L.: Pouvoir d´ordre et pouvoir de juridiction. Histoire théologique de leur distinction, Paris: Cerf (coll. Cogitatio fidei, č. 228), 2003.
201. VRÁNA K.: Otázka Boha v totálně technologické společnosti, in: TT č. 3, roč. 19, 2008.
202. WARNIER Ph.: Les diacres … tout simplement, Paris: Éd. de l´Ateiler-Éd. ouvrières, 1994.
203. WASSERSCHLEBEN H.: Die irische Kanonensammlung, Leipzig, 1885.
204. WEBER Ph.: „Vatican II. et le diaconat permanent“, in: HAQUIN A. a WEBER Ph.: „Diaconat XXIe. siècle. Actes du colloque de Louvain-la-Neuve“ (13-15. září 1994), Bruxelles: Lumen Vitae-Novalis-Cerf-Labor et Fides.
205. WEISMAYER J.: Život v plnosti. Dějiny a teologie duchovního života, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 1994.
206. WILTGEN R. M.: Der Rhein fliesst in den Tiber, Eine Geschichte des zweiten vatikanischen Konzils, Feldkirch: Lins-Verlag, 1988.
207. WINDELS O.: Jáhenská služba při liturgii, in: Služba trvalých jáhnů II, Praha: Pastorační středisko, 1998.
208. WINNINGER P.: Les diacres. Histoire et avenir du diaconat, Paris: Centurion, 1967.
209. WINNINGER P.: „Les ministères des diacres dans l´Église d´ajourd´hui“, in: BARANA G.: L´Église de Vatican II. Études autour de la constitution conciliaire sur l´Église, Paris: Cerf, coll. „Unam Sanctam“ n. 51c, 1966.
210. WINNINGER P.: „Les ministères des diacres. Laïcs, diacres, prêtres“, in: Le diacre dans l´Église et le monde d´aujourd´hui, (dir.) WINNINGER P. a CONGAR Y.: coll. „Unam sanctam“, č. 59, Paris: Cerf, 1966.
211. WINNINGER P.: Vers un renouveau du diaconat, Bruges: Desclée De Brouwer, coll. ,,Présence chrétienne“, 1958.
212. ZULEHNER P. M.: Dienende Männer – Anstifter zur Solidarität, Diakone in Westeuropa, Ostfildern: Schwabenverlag, 2003

Předběžná náplň práce

Tendence současné teologie diakonátu mají oporu v praxi starokřesťanského diakonátu především pokud jde o smysl pro různorodost církevních služeb a o určitou pluralitu v rámci samotného církevního úřadu, která je zdůvodněna hluboce teologicky, totiž trinitárně.
Ve světle vztahu mezi službou a komunitou je právě různost služeb v místní církvi chápána jako celek toho poslání, které je právě místní církev povolána vykonávat a žít. Jde tedy o to odpovědět si na otázku po identitě diakonátu co možná nejúplnějším pohledem na samotnou církev, abychom mohli ocenit, do jaké míry odpovídá tato služba obnovené ekleziologii a základnímu poslání církve v podmínkách současného světa. Nakolik se již odrazila tato obnovená ekleziologie koncilu v životě místních církví a farností je v některých případech zřejmé právě na základě zkušenosti s diakonátem.
Dále jsou pojednána některá „ožehavá témata“ teologie diakonátu (např. svátostnost, nesmazatelný charakter, účast jáhna na kněžství, jeho vztah k ostatním službám v církvi atd.).
Pokud se týká specifické spirituality spjaté se způsobem života a služby jáhnů, chybí v západní církvi několik staletí kontinuální zkušenosti. Je to oblast, kde můžeme výrazně vnímat určitou novost. Spiritualita jáhna je komplikovanější, než spiritualita kněze nebo laika. Protože obnovený diakonát se v praxi ukazuje jako skutečnost „polymorfní“, můžeme si představit typické spirituality jáhna „samaritána“, jáhna „proroka“ a jáhna „pastýře“. Zajímavé otázky nabízí také téma povolání k diakonátu a přístupu k této službě.

Předběžná náplň práce v anglickém jazyce

The trends of the contemporary theology of diaconate are based on the old-christian practice of diaconate mainly in sense of the variety of the services in church and plurality within the frame of the church office, which is justified richly theologically, namely trinitarily. In the light of relationship between the service and the community is just the variety of services in the local church understood as the fullness of the mission, which just the local Church is called to accomplish and live. The question therefore is to answer the question of identity of diaconate through most complete possible view of the mystery of the church itself. Then we will able to appreciate to what extent the diaconate corresponds to the renewed ecclesiology and to the fundamental misson of the church in terms of the contemporary world. How this renewed ecclesiology have affected the life of the local churches and parishes, it is sometimes obvious just on the basis of the experience with renewed diaconate.
There are also some „delicate issues“ of the theology of diaconate treated (for example sacramentality, character indelebilis, participation of deacon in priesthood, his relations to other services in the church etc.).
With regard to the specific spirituality connected with the life style and service of deacons, is missing in the western church for centuries of continual experience. This is the branch, where we can distinctly perceive a certain novelty. The spirituality of the deacon is more complicated, than the spirituality of the priest or layman. Because the renewed diaconate proves practically to be the “polymorphic” reality, we can present the typical spirituality of the deacon “prophet”, the deacon “Good Samaritan” and the deacon “shepherd”.
Interesting questions also provides theme of the calling to the diaconate and acces to this service.