Transformace postsocialistické identity ve východní Evropě: Komparativní analýza případu České Republiky a Běloruska

• Název práce v češtině: Transformace postsocialistické identity ve východní Evropě: Komparativní analýza případu České Republiky a Běloruska
• Název v anglickém jazyce: Transformation of the Post-Socialist Identity in Eastern Europe: A Comparative Analysis on the Cases of the Czech Republic and Belarus
• Klíčová slova: postsocialismus, postkomunismus, postkoloniální studia, Východní Evropa, transformace identity, paměťová studia, Česká Republika, Bělorusko
• Klíčová slova anglicky: post-socialism, post-communism, post-colonial studies, Eastern Europe, identity transformation, memory studies, Czech Republic, Belarus
• Akademický rok vypsání: 2021/2022
• Typ práce: bakalářská práce
• Jazyk práce: čeština
• Ústav: Katedra sociologie (23-KS)
• Vedoucí / školitel: Mgr. Andrea Hrůzová, Ph.D.
• Řešitel: skrytý - zadáno vedoucím/školitelem
• Datum přihlášení: 30.09.2022
• Datum zadání: 30.09.2022
• Datum a čas obhajoby: 11.09.2023 09:00
• Místo konání obhajoby: Jinonice - Nový Kampus, B218, 218, seminární místnost IMS
• Datum odevzdání elektronické podoby: 01.08.2023
• Datum proběhlé obhajoby: 11.09.2023
• Oponenti: Mgr. David Pergl

Zásady pro vypracování

Praktická část práce bude založena na kvalitativní studii metodou polostrukturovaných
rozhovorů s následnou kontrolovanou transkripci, deskripci, kódováním a analýzou
rozhovorů. Polostrukturovaný rozhovor předchází nedokonalost jak strukturovaného, ​​​​tak i
nestrukturovaného rozhovoru, nýbrž na jednu stranu obsahuje jádro z nezbytných témat a
otázek v předem připraveném schématu, na druhou stranu je flexibilní a předpokládá možnost
doptávání se a rozšíření dat a kontextu (Mišovič, 2019, s. 80). Jistou potřebou je samozřejmě
reflexe subjektivního vnímání problému výzkumníkem a informátorem (Mišovič, 2019,
s.429). Vzhledem k tomu, že základní soubor (populace České republiky a Běloruska) plánuji
rozdělit dle určitých kritérií, považuji stratifikovaný záměrný účelový výběr za nejvhodnější
způsob výběru zástupců.
Pro analýzu je plánován co nejrovnoměrnější vzorek z České republiky a Běloruska, celkem
24 účastníků (12 v každé zemi). Na základě pečlivějšího uvažování jsme došly k názoru, že
pro konstrukci bezpečnějšího designu výzkumu, který následně zajistí větší validitu
získaných poznatků, je lepší se soustředit na generačně homogenní vzorek, a to studentů
historických oborů (filozofických a pedagogických fakult), kteří se přímo zabývají
zkoumanou dobou. Výběr této věkové skupiny je dán časovým rámcem rozpadu
komunistického bloku a začátkem postsocialistické éry. Je to generace, která již byla
narozena a socializována po upevnění „nových pravidel hry“. Předpokladem je, že se podaří
odhalit konfliktní postoje k faktům, zjištěným v rámci studia, a narativům, akceptovaným
právě na základě kolektivní paměti.
Kromě rozdělení na země považuji za nutné najít účastníky nejen v hlavních městech (Praha
a Minsk), ale i ve velkých krajských městech na hranicích, která tyto regiony sdružují

(Ostrava a Grodno). Je to odůvodněno mýtotvorným charakterem hlavních měst, kde se
kolektivní paměť „vytváří“ různými způsoby, zatímco ve městech, které se od centra
vzdalují, prostupuje paměť vybudovaná na základě multikulturní, multietnické identity.
Chápání problému v regionálních centrech se bude pravděpodobně lišit od hlavního města
kvůli odlišnému kontextu v socializaci. Ostrava a Grodno stojí na hranicích s Polskem a
domníváme se, že se kvůli tomu najdou podobnosti v míněních. Pokud existuje „postupná“
gradace vnímaní problematiky Západu a Východu, výběr participantů z těchto měst
napomůže k odhalení a prokázaní existence zmíněné gradace. V každém ze 4 měst bude
vybráno 6 respondentů, vyvážených genderově (3 muži a 3 ženy), aby byla získána objektivní
data v kontextu paměťových studií.
Takto získaná data považuji za dostatečně objektivní pro interpretaci. Zvažuji také možnost
navýšení vzorku na 32 respondentů, aby byla zajištěna absolutní genderová vyváženost v
každé z podskupin ve městech, pouze pokud budou shromážděná data naznačovat vážné
rozdíly ve způsobu vnímaní transformačního období u mužů a žen. V tomto případě
rovnoměrný nárůst počtu informátorů povede k teoretické saturaci.
Následující analýza předpokládá použití techniky kontrastování a srovnávání, neboť budu
srovnávat vzory a rozdíly napřič různými kategoriemi v podskupinách (Mišovič, 2019,
s.144). Zaměřím se i na otevřené kódování získaných dat a následné tematické kódování a
techniku kontrastování.

Seznam odborné literatury

1. ANNUS, Epp. Soviet Postcolonial Studies: A View from the Western Borderlands [online]. 1.
New York: Routledge, 2018 [cit. 2022-06-20]. ISBN 978-1-315-22658-3. Dostupné z:
https://www.taylorfrancis.com/books/mono/10.4324/9781315226583/soviet-
postcolonial-studies-epp-annus

2. BUDEN, Boris. Konec postkomunismu: od společnosti bez naděje k naději bez společnosti. V
Praze: Rybka, 2013. ISBN 978-80-87067-70-3.
3. HIDASI, Judit. The Role of Stereotypes in a New Europe. Intercultural Communication
Studies IX:1 1999-2000 [online]. 1999, 117-122 [cit. 2022-06-20]. Dostupné z: https://www-
s3-live.kent.edu/s3fs-root/s3fs-public/file/10-Judit-Hidasi.pdf
4. IURATO, Giuseppe. Phenomenology of post-Sovietism, recursions in the past and ethnicity.
2019. ⟨hal-02162359v3⟩
5. JANDOUREK, Jan. Sociologický slovník. Vyd. 2. Praha: Portál, 2007. ISBN 978-80-7367-
269-0.
6. JOPPKE, Christian. Transformation of Citizenship: Status, Rights, Identity. Citizenship
Studies [online]. 2007, 11(1), 37-48 [cit. 2022-06-30]. ISSN 1362-1025. Dostupné z:
doi:10.1080/13621020601099831
7. MASLOWSKI, Nicolas a Jiří ŠUBRT. Kolektivní paměť: k teoretickým otázkám. Praha:
Karolinum, 2014. ISBN 978-80-246-2689-5.
8. MIŠOVIČ, Ján. Kvalitativní výzkum se zaměřením na polostrukturovaný rozhovor. Praha:
Slon, 2019. Studijní texty (Sociologické nakladatelství). ISBN 978-80-7419-285-2.
9. MÜLLER, Karel B. Politická sociologie: [politika a identita v proměnách modernity]. Praha:
Portál, 2008. ISBN 978-80-7367-380-2.
10. POŻARLIK, Grzegorz. Individual, Collective, Social: Identity as (Most) Contested Social
Science Concept in the Symbolic Interactionism Perspective. TAMCKE, Martin, Lars KLEIN
a Janny DE JONG, ed. Europe – Space for Transcultural Existence? [online]. 1. Göttingen:
Universitätsverlag Göttingen, 2013, s. 77-85 [cit. 2022-06-30]. ISBN 978-3-86395-062-0.
Dostupné z:
https://library.oapen.org/bitstream/handle/20.500.12657/32534/610316.pdf?sequence=1#page
=79
11. TLOSTANOVA, Madina. Postsocialist ≠ postcolonial? On post-Soviet imaginary and global
coloniality. Journal of Postcolonial Writing [online]. 2012, 48(2), 130-142 [cit. 2022-06-20].
ISSN 1744-9855. Dostupné z: doi:10.1080/17449855.2012.658244

Předběžná náplň práce

Komunistický blok se zhroutil v letech 1989–1990. Země, které do něj dříve patřily, si
musely zvolit vlastní cestu rozvoje: zůstat u „historických kořenů“ v minulosti, nebo se
pokusit sáhnout po progresivní budoucnosti za sotva spadlou železnou oponou. Boris Buden
o tom, co pro běžného člověka znamenala opožděná revoluce, píše: „A tak se opožděný
revolucionář musel své svobody, již konečně dosáhl, hned také sám zříci, nalézt svou právě
započatou budoucnost v minulosti a dát se své vzory diktovat nějakým novým poručníkem“
(2013, s. 54). Po 30 letech je třeba uznat, že dělení na Východ a Západ nezmizelo, pouze se
rozvrstvilo do odstínů „západnějších“ a „východnějších“ států. V geopolitickém kontextu je
hranice mezi západní a východní Evropou „kreslena mezi Rakouskem a Maďarskem nebo
mezi Českem a Německem nebo mezi Polskem a Německem“ (Hidasi, 1999, s. 120). Hidasi
hovoří o různých stereotypech spojených se zeměmi východní Evropy, které se po pádu
železné opony „přihlásily“ k Evropě a ke své kultuře. Lze předpokládat, že čtenáře v Česku,
na Slovensku, v Polsku, Maďarsku, Rumunsku, Bulharsku by takhle definovaná hranice
nepřekvapila. Běžného čtenáře v Bělorusku a na Ukrajině však tato slova zarazí: hranice mezi
Západem a Východem probíhá přesně po jejich obvodu, který s Ruskem nesdílí. To ukazuje
na rozdíl mezi názory na „druhy linií“ mezi Západem a Východem. Jedním z cílů této práce
je v teoretické části vymezit ze sociologického hlediska hranice a charakteristiky „nových“
formací Západu a Východu a v praxi prozkoumat, jak toto rozvržení pociťují obyvatelé obou
zemí – České republiky a Běloruska – stojící na „vnitřních“ hranicích této stratifikace. Práce
nevyhnutelně nastolí otázky geopolitického stavu východní Evropy ve vztahu k západním a
východním civilizacím. Plánuje se zvážit problém očima obou národů a porovnat jej s
existujícími studiemi.
O zemích postsociální východní Evropy je možné uvažovat v kontextu postkolonialismu.
Annus rozlišuje 4 kategorie postkoloniálních sovětských a středoevropských studií: studie

sovětského kolonialismu, postkoloniální studia postkomunistických společností, studie ruské
vnitřní kolonizace, navíc postkoloniální výzkum carské éry (2018, s. 62). A jestliže v České
republice jsou podle Annuse postkoloniální teorie málo použitelné (Annus, 2018, s. 63), pak
se v běloruském kontextu projevují velmi zřetelně. Buden tvrdí, že postkoloniální charakter
postkomunismu je hlavně v jeho „neschopnosti pochopit komunismus jako výraz
společenských antagonismů a následně jej začlenit do narativu emancipace“ (Buden, 2013, s.
68). Madina Tlostanová navrhuje dekoloniální přístup, který se pokouší přenést jakýkoli
výzkum do reálného světa a zabývat se problémy nikoli obory (Tlostanová, 2012, s.134).
Zkoumáním současných konfliktů jako příkladu takových „problémů“ lze obohatit dosavadní
chápání postkomunismu a postsocialismu. V tomto příspěvku, při analýze českého a
běloruského kontextu postsocialistického vývoje kulturní identity prizmatem
postkoloniálních teorií, poskytuje dekoloniální přístup příležitost podívat se na to, co se stalo,
očima svědků.
V kontextu postsocialistického období v České republice a Bělorusku má smysl uvažovat o
rozdílu mezi postsocialismem a postsovětismem – pojmy, které pro Evropany znamenají
různé věci, ale pro obyvatele zemí SNS jsou přibližně stejné. Téma je stále málo
prozkoumané: google scholar dává například pouze 167 výsledků pro slovo „post-
sovietismus“. V kontextu postsovětismu prochází transformace identity nevyhnutelně krizí
národní identity, které země, které patřily pouze do socialistického bloku, nečelily. Právě
potřeba identity je středem mnoha geopolitických konfliktů (Iurato, 2019, s. 6). V tomto
příspěvku hodlám prozkoumat, jak lidé chápou rozdíl mezi těmito pojmy a dát jim jasnější
definici na základě dat získaných o průběhu transformace identity v České republice, příkladu
postsocialismu, a Bělorusku, baště postsovětismu. Země jsou si podobné jak v
demografických charakteristikách, tak v určitém smyslu i v geopolitických.
Jak hezky zmínil Grzegorz Pozarlik, v sociologických vědách konceptualizace identity je
skoro nemožná (Pozarlik, 2013, s. 77). Dle sociologického slovníku identity lze definovat
jako "prožívání příslušnosti k větším nebo menším společenským celkům" (Jandourek, 2007,
s.104). Pozarlik tuto definici vysvětluje: „Takže „sebe jako odraz společnosti“ nachází své
epistemické vysvětlení v symbolické konstrukci identity jako procesu vyjednávání o
významech spojených s konkrétními formami chování. Interakcionistické krédo by se dalo
shrnout takto: identita je proces. Je to forma symbolické činnosti“ (Pozarlik, 2013, s. 79).
Transformace identity by tedy znamenala proměnu v prožívání příslušnosti k dosavadnímu
společenskému celku: a to proměnu buď celku samotného nebo proměnu pocitu ohledně této
příslušnosti. V rámci této práce lze nalézt několik příslušných společenských celků: státní
celek, postsocialistický, postsovětský, východní, západní. A identita na každé úrovni se bude
jednat a procházet různými etapami transformace. Například Joppke zmiňuje, že občanství
jako identita má dva možné významy: skutečné názory obyčejných lidí; a oficiální názory
propagované státem (Joppke, 2007, s. 44). Zajímá mně primárně první smysl, který ale nejde
vnímat bez druhého, neboť má významný vliv na tyto názory.
V návaznosti na Karin Knorr Cetina Buden píše o transformaci v kontextu rozpadu
společnosti: "Postsociální transformace spíše implikuje zploštění, okleštění, rozředění nám
známých sociálních forem" (Buden, 2013, s. 97). Rozpad komunistického bloku, přestože
symbolizoval svobodu a naději, nepochybně byl traumatickým pro obrovský počet lidí.
Muller píše o 4 problémech, které komplikovaly rozvinutí liberální demokracie v Česku po
roce 1989. Dvě spolusouvisející jsou krize důvěry a zděděná po komunistickém období
společenská atomizace, která vedla k anomii (Muller, 2008, s. 199). Na místě dřívější

společnosti se objevila nová, a lidé se museli nejen že přijmout, ale i přizpůsobit se novým
pravidlům nové společnosti.
Zde je třeba se obrátit k fenoménu kolektivní paměti jako nositelky identity a traumatu s ní
spojeného. Marcel Tomášek uvádí: „Otázka paměti traumatických období a toho, jak jimi
byla a je kolektivní identita a historické vědomí české společnosti ovlivněno, se staly arénou,
v níž se explanační a analytický rámec [kolektivní paměti] v českém kontextu uplatňuje“
(Tomášek a kol ., 2014, str. 180). Vzhledem ke zkoumání problému lze diskutovat o různých
dimenzích kolektivní paměti: kulturní paměť, komunikační, rodinná. Setkáme se s politikou
dějin, která je v konfliktu s politikou paměti, která se posouvá k politické identitě (Tomášek a
kol., 2014, s. 186).
Transformace identity neprochází pouze jednou generací: narodí se nová, lety po traumatické
události, ale stejně zdědí kolektivní identitu, dle které bude traumatizovana. Ale do jake miry?
Jak se transformace postsocialistické identity bude nabízet u „svobodné“ generace, která se
narodila po roce 1997 (když se ukotvilo autoritativní vládnutí Lukašenka v Bělorusku a
jakákoliv politická proměna uvnitř zemí nebyla možná až do léta 2020), a u generace, která
se v tomto krizovém období teprve socializovala? Plánována bakalářská práce bude nahlížet
na problém postsocialistického rozvoje identity ve východní Evropě prizmatem transformaci
traumatizované identity dvou generaci v České Republice a Bělorusku.