Témata prací (Výběr práce)Témata prací (Výběr práce)(verze: 307)
Detail práce
  
Lužice v plánech na vybudování nového Československa. Velké naděje a zklamání českých slavistů
Název práce v češtině: Lužice v plánech na vybudování nového Československa.
Velké naděje a zklamání českých slavistů
Název v anglickém jazyce: Lusatia in the Plans of building the New Czechoslovakia great expectations and early disillusionment of the Czech Slavistis
Klíčová slova: Lužice; národní hnutí; česká podpora; slavisté, Adolf Černý; vznik ČSR 1918; mírová konference v Paříži 1919; československé územní nároky; Společnost přátel Lužice;
Klíčová slova anglicky: Lusatia; national movement; Czech support; Slavists; Adolf Černý; creation of Czechoslovakia; Paris Peace Conference 1919; Czechoslovak territorial claims, Friends of Lusatia Society
Akademický rok vypsání: 2003/2004
Typ práce: disertační práce
Jazyk práce: čeština
Ústav: Ústav českých dějin (21-UCD)
Vedoucí / školitel: prof. PhDr. Robert Kvaček, CSc.
Řešitel: skrytý - zadáno a potvrzeno stud. odd.
Datum přihlášení: 21.01.2004
Datum zadání: 21.01.2004
Datum a čas obhajoby: 08.09.2011 10:30
Datum odevzdání elektronické podoby:19.04.2011
Datum odevzdání tištěné podoby:31.03.2011
Datum proběhlé obhajoby: 08.09.2011
Odevzdaná/finalizovaná: odevzdaná studentem a finalizovaná
Oponenti: doc. PhDr. Josef Harna, CSc.
  prof. PhDr. Petr Kaleta, Ph.D.
 
 
Zásady pro vypracování
Cílem předkládané práce je zachytit hlavní momenty vývoje lužické a potažmo i celkově slovanské otázky a faktorů, které zapříčinily neúspěch původních idejí a představ o připojení území Lužice k novému československému státu. Konfrontovány budou názory československé politické reprezentace na podobu Československa a vztahy s Lužicí před říjnem 1918 a po něm s představami skupin a jednotlivců, kteří byli přesvědčeni, že politika nového státu by se měla orientovat proslovansky a tedy i prolužicky. Nabízí se tu možnost zasadit vývoj jednání ve věci Lužice do kontextu s postupem české politiky a diplomacie ve věci prosazování nároku na jiné oblasti, například Těšínsko, Kladsko, Vitorazsko nebo Podkarpatskou Rus, případně Horní Slezsko nebo koridor k Jaderskému moři.[1] A spolu s tím i poznat ideový základ pro koncipování hranic nového československého státu a mechanismy, jimiž jich mělo být dosaženo. Je třeba srovnat argumenty, kterých česká strana používala v konkrétních záležitostech a jednáních. Poznat, co motivovalo české politiky a proč byly některé návrhy přicházející od různých zájmových uskupení již od samého počátku odsouzeny k nezdaru, ačkoli měly často i výraznou podporu části obyvatelstva.
Na počátku stál úmysl přistoupit k tématu nikoli z pohledu politických dějin, ale přiblížit se spíše dějinám vědy, akcentovat podíl vědeckých odborníků a svým způsobem i laické veřejnosti na formování podoby československého státu. Nicméně tento původní záměr se nepodařilo beze zbytku naplnit. Základní příčiny jsou dvě. Jednak reálný vliv těchto skupin na osoby, které coby nejvyšší instance rozhodovaly, byl omezený, jednak na rozdíl od úředních orgánů nemáme pro ně k dispozici dostatečně ucelené prameny a pro starší období je problematická i dostupnost literatury. Výsledná práce se proto snaží být určitým průnikem obou zmiňovaných pohledů na danou problematiku. Politické dějiny jsou jí rámcem, do něhož promítá pokusy jednotlivců či vědecké obce prosadit své představy, vize, doporučení. Vzhledem k tomu, že ve většině případů vše končilo ve stádiu návrhu, doplňují informace z oficiálních zdrojů celkový obraz a čtenář tak má možnost seznámit se s tím, jak byla nakonec celá věc řešena. To se týká jak kroků podnikaných v souvislosti s přípravou na mírová jednání na konci roku 1918 a pozdější československou účastí na pařížské mírové konferenci, tak i lužických a československých snah o znovuotevření lužické otázky po druhé světové válce. Období meziválečné je charakteristické útlumem diplomatických aktivit v této záležitosti, proto se předkládaná práce koncentruje v letech 1920-1944 především na spolkovou činnost přátel Lužice a vědců, kteří se snažili upozornit na situaci Lužických Srbů odbornou veřejnost a příslušné orgány Společnosti národů.
Pokud jde o časové vymezení práce, spadá těžiště snah o připojení Lužice k Československu, respektive zajištění její národní nebo alespoň kulturní autonomie do přelomu druhé a třetí dekády 20. století, především pak do období vzniku samostatného československého státu a mírových jednání v Paříži 1919–1920. To je také jádrem práce a mírová jednání spolu s předcházející přípravnou fází představují nejrozsáhlejší kapitoly. Snahou bylo co možná nejúplněji zachytit všechna jednání o podobě nového státu a jeho hranicích. Z tohoto důvodu je vedle tematiky Lužice a jejího (ne)připojení poskytnut prostor i pro popsání toho, jak bylo rozhodováno o dalších více či méně sporných oblastech. Nicméně vzhledem ke skutečnosti, že pro tato území, ať již se jedná o Kladsko, Těšínsko, Podkarpatskou Rus, koridor k Jadranu nebo jiné, existuje dostatek specializovaných prací, na které je v soupisu literatury odkazováno, slouží vylíčení těchto debat jen pro dokreslení situace. Poskytuje představu o tom, co bylo vnímáno jako méně/více důležité než otázka Lužice a kolik prostoru bylo jednotlivým tématům věnováno. Pro pochopení role vědců, kteří se nějak aktivně účastnili mírových jednání nebo přípravných prací, je část prostoru věnována také formování československé delegace pro mírovou konferenci a jejímu následnému fungování v Paříži. Vzhledem k zaměření této studie se však jedná jen o hrubou skicu, všímající si v podstatě jen výběrově pro nás relevantních témat. Zájemce o hlubší poznání této problematiky je však možno odkázat na rigorózní práci Zdenka Váchy Sbor odborných poradců československé delegace na mírové konferenci v Paříži roku 1919. Formování sboru, způsob práce odborných poradců a jejich zapojení do činnosti delegace, osudy členů sboru po návratu z Paříže, obhájenou na Ústavu českých dějin Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze 2004, z níž bylo s autorovým svolením pro tento text také čerpáno.[2]
K samotné mírové konferenci existuje pochopitelně bohatá literatura, kterou v podstatě vyčerpávajícím způsobem zachycuje práce Maxe Gunzenhäusera Die Pariser Friedenskonferenz 1919 und die Friedensverträge 1919–1920. Literaturbericht und Bibliographie. Frankfurt am Main 1970.[3]
To, že se jednalo o událost opravdu světového významu, dokládá i skutečnost, že tematika pařížských jednání byla jejich účastníky často reflektována. Svědectví o osobní účasti na nich zanechali například David Lloyd George, Georges Clemenceau, Robert Lansing či Stephen Bonsal[4], jehož kniha Suitors and Supliants. The Little Nations at Versailles (New York 1946) byla sepsána na základě poznámek a deníků, které si během pařížských jednání vedl. Vnímavými pozorovateli dění v Paříži byli také novináři, uvést zde můžeme amerického žurnalistu Emile Josepha Dillona.[5]
Dostupná memoárová literatura oficiálních zástupců Československa, tedy Edvarda Beneše a Karla Kramáře, však ponechává tuto kapitolu jejich života stranou a zachycuje buď léta předcházející pařížským jednáním, nebo dobu pozdější. Sám Kramářův pařížský deník, uložený původně v Archivu Národního muzea, je bohužel již dlouhodobě nezvěstný a dochoval se jen zlomek v pozdějším opisu. Nedostatek memoárové literatury suplují alespoň částečně edice korespondence a dokumentů – například Vzájemná neoficiální korespondence T. G. Masaryka s Eduardem Benešem z doby pařížských mírových jednání (říjen 1918 – prosinec 1919). část I a II. ed. Zdeněk Šolle, Praha 1993 a 1994; Korespondence T. G. Masaryk – K. Kramář. ed. Jan Bílek et al., Praha 2005, nebo Československo na pařížské mírové konferenci 1918–1920, sv. 1, (listopad 1918 – červen 1919), ed. Jindřich Dejmek; František Kolář et al., Praha 2001.[6]
Bohatší zdroj informací tak představují vzpomínky a deníky odborných poradců, "malých lidí" uprostřed "velké politiky". Z řad expertů jednotlivých národních delegací jsou pro nás významná především svědectví polských zástupců – geografa Eugeniusza Romera, právníka Stanisława M. Kutrzeby, Kazimierza Dłuského či Stanisława Kozického.[7] S výjimkou E. Romera však většinou zanechali jen stručnou vzpomínku či reflexi konferenčního dění. Českou stranu zde mezi jinými zastupují kupříkladu Ferdinand Špíšek, Hanuš Jelínek nebo právník Jan Krčmář, kteří do svých pamětí zařadili i kapitoly věnované jejich působení na mírové konferenci.[8]
Ve všech případech však jde o memoáry psané s velkým časovým odstupem někdy až desítek let. Prací, věnovaných přímo pařížské mírové konferenci a sepsaných jejími přímými účastníky, je ještě méně. Jmenovat bychom tu mohli několik drobných prací již zmíněného Hanuše Jelínka nebo publikace reflektující výsledky mírových jednání z pera Viktora Dvorského, Jaroslava Kallaba, Vladimíra Vochoče a Jana Kaprase.[9] Rukopisný deník Josefa Borovičky představuje svým rozsahem spíše jen doplňující materiál. Rozsáhlejší texty Richarda Weinera jsou specifické svou podobou novinových fejetonů a popisují jen výseky z dění kolem delegace.[10] Navíc téměř nikdo ze zde uvedených se ani okrajově osobně neangažoval v otázce Lužice – výjimku představuje v podstatě jen právník Jan Kapras.
O to cennější zdroj informací představuje dosud takřka neznámý deník Adolfa Černého, uložený v jeho osobním fondu (Archiv Akademie věd ČR, respektive Masarykův ústav a Archiv Akademie věd ČR, v. v. i.) a zachycující na 195 stranách malého formátu události od 6. ledna (odjezd z Prahy) do 12. září 1919 (oficiální večer na rozloučenou před odjezdem z Paříže). Obdobný dokument zpracovali polští historici Andrzej Garlicki a Ryszard Świętek, když připravili již zmíněnou kritickou edici deníku člena polské expertní skupiny, geografa Eugeniusza Romera (Pamiętnik paryski 1918-1919. Wrocław 1989). Vzhledem k tomu, že pisatel výše uvedeného deníku byl i klíčovou postavou v otázce snah o získání suverenity či alespoň autonomie pro Lužici, jedná se, vedle materiálů úřední povahy z archivních fondů Edvard Beneš I (Archiv Ústavu T. G. Masaryka, respektive Masarykův ústav a Archiv Akademie věd ČR, v. v. i.), Pařížský archiv 1918–1921, Mírová konference a reparace 1918–1938 (Odbor administrativy a zpracování informací ministerstva zahraničních věcí – Archiv ministerstva zahraničních věcí, užíván také název Mírová konference v Paříži a reparace) a Předsednictvo ministerské rady Praha (Národní archiv) a dokumentů z osobního fondu Jana Kaprase (Archiv Národního muzea) o nejdůležitější pramen pro oddíl věnovaný řešení lužické otázky na mírové konferenci roku 1919.[11]
Černého působení v Paříži dále dokumentují a v předkládané práci byly využity ještě dva další typy materiálu z jeho osobního fondu. V rámci skupiny Veřejná činnost je to jeho oficiální agenda coby experta československé delegace, sestávající z interní korespondence, tiskového materiálu vydávaného delegací, statí vytvářených na žádost československé diplomatické mise, tiskových přehledů a poznámkového materiálu. Rozsáhlejší je pak skupina s pracovním názvem Lužice, kde jsou soustředěny archiválie, které k Adolfu Černému patří vlastně jen částečně. Jedná se o dokumentaci k činnosti Srbského národního výboru, konkrétně zástupce výboru na jednáních v Paříži – Arnošta Barta. Část těchto materiálů však vytvořil přímo Černý.
Po celou dobu svého působení v Paříži se A. Černý s A. Bartem snažili také o propuštění lužických válečných zajatců ze zajateckých táborů spojenců rozptýlených po celém světě či alespoň o jejich soustředění na jednom místě, odděleně od vojáků německých. Tuto jejich činnost dokládá soubor materiálů v rozsahu jednoho kartonu, tvořený letáky, soupisy zajatců, podklady k těmto soupisům dodávanými z Lužice, korespondencí Srbského národního výboru s lužickými válečnými zajatci a s diplomatickými zástupci Dohody. Zvláštní místo tu však zaujímá poměrně rozsáhlá složka korespondence Srbského národního výboru. Ačkoli jsou tyto dopisy adresovány Arnoštu Bartovi, dostaly se posléze do držení Adolfa Černého.
Od 15. ledna 1919 fungoval při ministerstvu zahraničních věcí také Lužickosrbský referát řízený Bedřichem Štěpánkem. Roli zprostředkovatele v něm sehrával Josef Páta, Černého žák a zároveň činovník Česko-lužického spolku „Adolf Černý” v Praze. Staral se o plynulý tok informací a dokumentů mezi Budyšínem, Prahou a Paříží, organizoval kurýry a vyjednával materiální pomoc pro Lužici. Spisový materiál Lužickosrbského referátu za období od 15. ledna do 26. listopadu 1919 u a výstřižkový archiv, který zachycuje průběh této oficiální akce – vedle transferu diplomatické korespondence hlavně zajišťování dodávek uhlí, cukru, cementu nebo tuků pro Lužici - který by z logiky věci měl být uložen v archivu ministerstva zahraničních věcí, se nachází také v osobním fondu A. Černého.
Vedle toho představují doplňkové zdroje informací například osobní fondy Antonína Boháče, Viktora Dvorského, Karla Chotka (Národní archiv), Hanuše Jelínka, Jana Krčmáře (Literární archiv Památníku národního písemnictví), Tomáše G. Masaryka (Archiv Ústavu T. G. Masaryka respektive Masarykův ústav a Archiv Akademie věd ČR, v. v. i.), Edvarda Beneše, Antonína Boháče a Karla Kramáře (Archiv Národního muzea).
Pokud byl archivní materiál, týkající se studovaného tématu, editován, byla edice pramenů použita jako primární zdroj. Pouze v těch případech, kdy jsem si chtěl znění editovaného dokumentu ověřit v originále, je vedle citace archivního uložení doplněn i odkaz na příslušnou edici s kompletními bibliografickými údaji a specifikací editovaného dokumentu.
Období 1920–1944 je, jak bylo výše uvedeno, charakteristické především „drobnou“ prací činovníků a členů Česko-lužického spolku „Adolf Černý“ v Praze, později Společnosti přátel Lužice a několika zástupců vědecké komunity, především Adolfa Černého. Poznání, že v Čechách se s výjimkou jeho osoby nikdo ze slavistů programově lužické věci (ve smyslu boje za lužickou autonomii a práva Lužických Srbů) nevěnoval nebo se alespoň nedochovaly materiály, které by to dokladovaly, je důvodem, proč bylo původní zaměření této práce revidováno. Neznamená to však, že by se veřejnost jako taková o Lužici nezajímala, opak dokládá i nárůst počtu členů výše uvedených spolků. Z autorů tehdejších článků a publikací o Lužici však jedině Josefa Pátu a Jana Kaprase můžeme zařadit mezi vědce. Jan Kapras však nebyl slavistou, ale právním historikem.
Pro toto sledované období je, s výjimkou memoranda evropských slavistů, o němž ještě bude řeč, základním pramenem tisk, a to především vlastní tiskoviny Česko-lužického spolku „Adolf Černý“ v Praze a Společnosti přátel Lužice (Česko–lužický věstník a později Lužickosrbský věstník). Na základě v něm obsažených textů lze dobře sledovat činnost organizace i růst nebo zmenšování členské základny. Vzhledem k tomu, že archivní prameny dokumentující spolkovou činnost v tomto dlouhém období jsou nedostatečné nebo nepřístupné, jedná se v podstatě o jedinou možnost, jak se dobrat poznání o prolužických aktivitách vycházejících ze zájmu veřejnosti o Lužické Srby. Fond Česko-lužického spolku „Adolf Černý“ v Praze,[12] pokrývající léta 1875 – 1945, má totiž rozsah pouhých čtyř kartonů, takže v něm obsažené soubory spolkových dokladů, korespondence přijaté a odeslané, rukopisů (poezie, próza, stati a přednášky o Lužici), tisků, výstřižků a fotografií představují jen zlomek z celkové agendy. Rozsáhlejší je sice osobní fond dlouholetého předsedy Jana Hejreta (Literární archiv Památníku národního písemnictví), ale vzhledem k nezpracovanosti není přístupný stejně jako fondy pokladníka spolku Františka Páty (Archiv Národního muzea, Literární archiv Památníku národního písemnictví). K dispozici je tak jen osobní fond Josefa Páty, jednatele a místopředsedy spolku (Literární archiv Památníku národního písemnictví), zahrnující různé osobní doklady, obsáhlou složku korespondence, rukopisy (mezi nimi i několik článků, studií, přednášek a poznámek k Lužici, z nichž však naprostá většina vyšla tiskem a informace z fondu tak nepřinášejí nic nového), řadu tisků a výstřižků. Zcela však chybí materiály dokumentující Pátovu veřejnou činnost, které by pro tuto práci byly nejdůležitější. Stejně tak i zmiňovaná korespondence má omezenou vypovídací hodnotu, protože mezi odesílateli bychom našli jen minimum jmen politiků a diplomatů (Josef David, Rudolf Künzl-Jizerský, Rudolf Kalhous, Albert Pražák, Hubert Ripka – vždy se jedná jen o 1-3 dopisy), a obdobná situace je i v případě korespondentů z lužické strany (především Jan Bryl, Michał Krječmar, Arnošt Muka a Bogumil Šwela), kde s výjimkou Arnošta Muky, který ale byl politicky aktivní jen v omezené míře, se jedná o maximálně dvě desítky listů od každého z odesilatelů. Zcela potom chybí korespondence s ústřední postavou lužickosrbského hnutí Arnoštem Bartem.
Mužem, který stál za většinou prolužických aktivit před a po druhé světové válce a měl hlavní podíl na výrazném nárůstu počtu organizovaných příznivců Lužice, byl Vladimír Zmeškal. Jeho osobní fond v rozsahu deseti kartonů se nachází taktéž v Literárním archivu Památníku národního písemnictví a je tvořen především korespondencí (z ní tvoří většinu listy Josefa Páty a lužickosrbských spisovatelů a kulturních pracovníků), rukopisy vlastních článků o lužickosrbských spisovatelích, tisky a výstřižky s lužickosrbskou tematikou a fotografiemi. Fond je bohužel neuspořádán a nemá inventář. Navíc se jedná jen o torzo, obsahující pouze dokumenty z let 1921–1939, kdy byl jednatelem spolku, a tedy nepokrývající jeho aktivity coby předsedy Společnosti přátel Lužice po roce 1945.
Zájemce o důkladné poznání fungování a vnitřní organizace výše uvedených společností je možno odkázat na magisterskou diplomovou práci Petra Ledviny Společnost přátel Lužice v Praze v letech 1907–1948, obhájenou na Ústavu historie a muzeologie Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě v roce 2005, v níž autor pečlivě zpracoval s použitím spolkových časopisů její historii. Je proto pochopitelně mnohem podrobnější než kapitola v této studii, která sleduje jen určité výseky ze spolkové činnosti.
Epilogem ke snahám získat na pařížských mírových jednáních pro Lužické Srby nějakou formu suverenity je pak Memorandum evropských slavistů. Tato akce, probíhající mezi 1. listopadem 1920 a 3. květnem 1922 a založená na podpoře široké skupiny vědeckých odborníků z celé Evropy, měla přimět Společnost národů k zajištění základních národnostních práv pro Lužické Srby a tím zachránit jejich starobylý jazyk a kulturu. Jejím iniciátorem byl opět A. Černý a podařilo se mu pro ni získat celkem 97 signatářů.
Původním záměrem bylo dovést práci do počátku 20. let 20. století, uzavřít ji okamžikem odeslání memoranda evropských slavistů Společnosti národů a jako epilog krátce zmínit znovuotevření lužické otázky po druhé světové válce. Ukázalo se však, že průběh jednání a postoje české i lužické strany vykazují tak nápadnou shodu s obdobím před třiceti lety, že toto téma se nakonec stalo samostatnou kapitolou, byť úmyslně nezabíhající do přílišných detailů. Je to dáno i tím, že téma je hojně zpracováno českými, lužickými i polskými historiky a autor této studie se vzhledem ke své časově vymezené oblasti zájmu nepovažuje za povolaného přinášet nová zjištění. Zařazená kapitola má ukázat paralely mezi situací v letech 1918-1919 a 1945-1946, doložit, že lužická otázka byla v prvním i druhém případě politikum, kde jakékoli odborné nebo ideové podněty neměly šanci v konfrontaci s diplomatickými a politickými determinanty uspět. Proto při jejím vypracovávání bylo využíváno především literatury, archivní prameny jsou zastoupeny materiály z fondů Ministerstvo vnitra I – Hraniční spisy 1918–1953 (Národní archiv), Edvard Beneš III (Archiv Ústavu T. G. Masaryka, respektive Masarykův ústav a Archiv Akademie věd ČR, v. v. i.) a Kancelář prezidenta republiky (Archiv Kanceláře prezidenta republiky), v případě posledně jmenovaného konkrétně oddíly T a D. Ostatně s výjimkou dokumentů státních úřadů je problematická i dostupnost řady pramenů. Pro období po roce 1945 totiž chybí dokumentace činnosti Společnosti přátel Lužice vzhledem k tomu, že spisový materiál se spolu s osobními materiály jejího předsedy Zdeňka Boháče nedostal do archivu a zůstal v držení rodiny. A vzhledem k rozsahu tohoto fondu jej dosud nebylo možno uspořádat. A jak již bylo výše zmíněno, osobní fond v té době nejaktivnějšího pracovníka na poli česko-lužické vzájemnosti, Vladimíra Zmeškala, jeho činnost po druhé světové válce nepokrývá. Adolf Černý coby ústřední osoba boje za lužickosrbská práva v prvních třech dekádách 20. století byl v této době již příliš stár a veřejného života se účastnil jen minimálně. Jeho aktivity ve věci lužické samostatnosti po roce 1945 dokládá pouze druhé vydání knihy Lužická otázka, doplněné o kapitolu k vývoji v Lužici od r. 1919, a korektury memoranda Lužických Srbů z července 1945, adresovaného maršálu J. V. Stalinovi.
Stranou zůstaly také zahraniční prameny k lužickosrbskému hnutí, což je zapříčiněno tím, že práce se koncentruje na problematiku přístupu české strany k lužické otázce a základní informace o lužickosrbském národním hnutí je možné získat z odborné literatury, především z prací Martina Kaspera, Friedricha W. Remese nebo Petera Schurmanna.[13] V případě další práce nad tématem by však bylo vhodné prostudovat zejména fondy, které spravuje Serbski kulturny archiw v Budyšíně (fondy Domowina a Maćica Serbska) a Sächsisches Staatsarchiv / Hauptstaatsarchiv Dresden, stejně jako materiály ministerstva zahraničí, tj. Politische Archiv des Auswärtigen Amts.
Na první pohled se může zdát zbytečné, že práce věnuje příliš pozornosti a prostoru sledování jednání o ostatních československých územních požadavcích. Ale právě při bližším pohledu na tuto problematiku lze poznat, co bylo vnímáno jako zásadní, pro existenci nového státu nezbytné. A jak k tomu nejen rozhodující osoby, ale všichni ti, kteří měli možnost se k problému vyjádřit, ze svého osobního stanoviska přistupovali. Z jednání odborných poradců, připravujících na přelomu let 1918–1919 podklady pro československé delegáty na mírových jednáních v Paříži, je zřetelně patrné, v jakých záležitostech panovala obecná shoda[14] a kde měli naopak jednotliví odborníci potřebu prosadit svůj názor a svou koncepci v konfrontaci s jinými zájmovými kruhy. To byl zpravidla případ armádních zástupců na jedné a etnografů na druhé straně. A podíváme-li se na tato jednání, nemůžeme si nepovšimnout, že otázce Lužice zde bývalo vyhrazeno nepoměrně méně prostoru než ostatním nárokovaným územím. Svou roli pravděpodobně sehrál i fakt, že odborníků, kteří by se mohli Lužici věnovat, bylo méně než těch, kteří měli potřebu promlouvat například k otázce těšínského Slezska.
V souvislosti s pokusem komparace problematiky Lužice s ostatními výše zmíněnými oblastmi však narážíme ještě na úskalí, která představují specifika území, s nimiž bychom vývoj lužické otázky mohli porovnávat. Ve zkratce je možno říci, že v Lužici byla i přes dlouhodobou germanizaci silná skupina autochtonního slovanského obyvatelstva[15] a zároveň existovaly i historické vazby a živá zůstávala i možnost zpětného nápadu Lužice dle ustanovení pražského míru z roku 1635. S výjimkou Žitavy však na jejím území nežila žádná významnější česká menšina, která by mohla vznášet požadavek na připojení lužického území k Československu. Sami Lužičtí Srbové až do listopadu 1918 v tomto směru také žádnou výraznou aktivitu nevyvíjeli a nemohli se ani opřít o podporu svých krajanů v Americe, kteří se z velké části poněmčili. A marně bychom hledali mezi ostatními nárokovanými územími takové, které by vykazovalo obdobné parametra.
Sousední Kladsko vykazovalo podobnost v tom, že i ono bývalo až do 18. století součástí zemí Koruny české. Navíc zde přetrvávalo české osídlení, koncentrované do tzv. „Českého koutku“.[16] Tyto cca čtyři tisíce Čechů byly později, vedle strategického důvodu zarovnání hlubokého klínu, který Kladsko do území Československa vytvářelo, nejdůležitějším argumentem pro vznášení nároku.[17]
Stejný osud jako Kladsko sdílelo i Horní Slezsko, které bylo definitivně ztraceno drážďanským mírem roku 1745. Zde sčítání lidu k roku 1910 uvádělo přes 65 tisíc Čechů.[18] V celkových více než 2 milionech obyvatel to sice znamenalo jen pouhá tři procenta, ale zároveň bylo české (potažmo moravské) osídlení poměrně kompaktní,[19] i když jazykovou hranici mezi českými a polskými Slezany bylo těžké určit. Vycházelo se tedy z historické sounáležitosti s českými zeměmi, nutnosti poskytnout zdejším Čechům možnost svobodného rozvoje a národního života a v neposlední řadě byly ve hře i aspekty hospodářské, především bohatství slezského uhlí.
Zatímco v případě Horní Slezska i Kladska se předpokládala nutnost diplomatického boje, vytyčování nových hranic a zdůvodňování československých požadavků, zůstávalo Rakouské Slezsko, tedy Těšínsko, stále v hranicích monarchie. Jeho připojení coby bývalého korunního území by tak mohlo být jen formalitou. Ale nebylo. I tady představovali Češi jen menšinu a historickoprávními argumenty odůvodňovaný nárok, zastírající na počátku skutečné hospodářské důvody, se tu střetával s uplatňováním národnostních principů.
Na rozdíl od Kladska a Slezska byl v případě Vitorazska a Valticka historickoprávní aspekt zcela nepodstatnou záležitostí, území zůstávala už po mnoho staletí součástí Dolních Rakous. Zemská hranice se tu však nekryla s hranicí etnickou. A v některých ohledech, například co se týče spolkového života, byla česká komunita na Vitorazsku relativně aktivní.[20] Problematická však byla, obdobně jako v případě většiny Kladska a Horního Slezska, míra národního uvědomění. Jako i v ostatních případech se však kalkulovalo s tím, že dostane-li se místnímu obyvatelstvu zázemí a podpory v podobě československých úřadů, škol a kostelů s českým kněžstvem, navrátí se jeho velká část zpět ke své zapomenuté slovanské podstatě.
Na druhé straně Karpat se však české územní nároky nedaly historickým právem, snad jen s výjimkou problematických regionů Spiše, Oravy a Kysuce, nijak odůvodnit. Zde naopak sloužilo jako argument pro maďarské vyjednavače, protože Slovensko i Podkarpatská Rus byly integrálními součástmi Uher. Klíčovým se proto stal národnostní princip ve spojení s konstruktem československého národa, jemuž se nyní otevírá možnost k opětovnému spojení. Ponechme stranou nakolik bylo mezi Slováky silné národní vědomí a kolik z nich cítilo nějakou sounáležitost s Čechy. Jak již bylo řečeno v úvodu, je postavení Slovenska mezi všemi územími, požadovanými pro nový stát, velmi specifické.[21]
Problematika Lužice tak v podstatě snese srovnání pouze s Podkarpatskou Rusí, kde se jednalo také o nečeské etnikum, jehož někteří reprezentanti se vyjádřili pro spojení s novým Československem. Ale rozdíly jsou i zde – Podkarpatská Rus postrádala starší vazby na české země a naopak pročeskoslovenské hnutí mělo podporu krajanských organizací v USA, čímž Lužičtí Srbové nedisponovali.[22] Ze srovnání všeho, co tu bylo uvedeno, proto vychází, že politici a diplomaté měli velmi obtížnou úlohu, protože museli kalkulovat s řadou aspektů, na něž odborníci a v našem případě také příznivci Lužice nemuseli brát ohled. Záhy proto přišlo rychlé vystřízlivění. A bylo o to drsnější, oč lákavější byly počáteční vize a představy – ať již se jedná o situaci po první nebo druhé světové válce.
Z formálních záležitostí je nutno ještě zmínit, že pro předkládanou práci byl zvolen jednotný způsob bibliografických citací vycházející z normy ČSN ISO 690-2. Výše uvedené pravidlo je beze zbytku aplikováno u soupisu použité literatury na konci práce a ve vlastním textu potom v případě, že je odkazováno na existenci konkrétní publikace. Nikoliv jde-li o citování publikace jako zdroje informace obsažené v textu (k tomu více v oddílu o textových poznámkách). Soupis použité literatury potom obsahuje jak publikace, z nichž byla určitá informace použita v textu a citován zdroj, tak i literaturu, která byla v souvislosti s přípravou této práce načtena aniž by se údaje z ní přímo objevily v textu.
Textové poznámky a vysvětlivky jsou zpracovány formou poznámek pod čarou. U citací pramenů v poznámkách pod čarou jsou užívány zkrácené bibliografické citace, vycházející z normy ČSN ISO 690-2 a sestávající ze jména autora (autorů) a názvu dokumentu, údaje určujícího místo vydání, nakladatele a rok vydání a přesného vymezení stránky/stránek. Uváděno není číslo vydání, údaje o edici a standardní číslo. Vzhledem k tomu, že všechna literatura zmiňovaná v poznámkách je zároveň zařazena v soupisu použité literatury na konci práce s kompletní bibliografickou citací, lze tyto údaje v soupisu dohledat. V případě po sobě jdoucích poznámek, v nichž odkazuji ke stejnému prameni, užívám zástupné „Tamtéž“ s doplněním příslušné strany. Poznámky pod čarou jsou číslovány průběžně od první do poslední kapitoly.
Formu citování archivních pramenů doposud žádná norma neupravila a vzhledem k rozdílnosti pořádacích schémat v jednotlivých archivech ani není možné užít jednotný postup, proto je v práci užit model, který nejlépe odpovídá struktuře archivních fondů archivu, z jehož zdrojů bylo čerpáno nejčastěji, tedy Masarykova ústavu a Archivu AV ČR, v. v. i. (respektive Archivu Ústavu T. G. Masaryka a Archivu Akademie věd ČR). Ten lze, při vynechání některých parametrů nebo změně termínů, použít i pro fondy Národního archivu, Archivu Národního muzea a částečně i Literárního archivu Památníku národního písemnictví. Citace potom sestává z názvu instituce, kde jsou materiály uloženy (v případě Masarykova ústavu a Archivu Akademie věd České republiky je ještě rozlišováno který z archivů, soustředěných v této instituci, o archivní fond pečuje), názvu fondu, čísla kartonu, inventárního čísla (případně signatury) a popisu archivního dokumentu (například datace dopisu, určení odesilatele). První citace pramene z konkrétního archivu je vždy uvedena v plné verzi, pro další je potom užita zkrácená varianta, kde jsou název archivu a fondu a slova karton a inventární číslo/signatura nahrazeny zkratkou. Jednotlivé zkratky a jejich vysvětlení přináší seznam zkratek zařazený na konci práce.
Užívání uvozovek je ve vlastním textu omezeno jen na doslovné citace archivního nebo literárního pramene. Výjimečně jsou uvozovky užity pro zdůraznění vlastní myšlenky nebo vyjádření nadsázky. Pro odlišení a zvýraznění titulů knih a názvů novin a časopisů je užívána kurzíva. Pokud jde o psaní vlastních jmen (křestních i příjmení), je v případě Lužických Srbů užita jejich lužickosrbská a nikoli německá varianta, u osob v české prostředí známých také česká podoba jejich jména tak, jak byla dobově užívána. U pomístních jmen je uváděna vedle českých forem v závorkách nebo poznámkách pod čarou i lužickosrbská, německá nebo polská podobu. Jedná-li se o citaci dobového pramene, potom je doplněno i současné české pojmenování.

[1] Ve výčtu úmyslně chybí Slovensko, které je svým charakterem od všeho ostatního výrazně odlišné.
[2] Obsahuje mimo jiné podrobný přehled studií, rozkladů a zpráv, které jednotliví odborní poradci delegace vypracovali. V roce 2012 by se studie Z. Váchy měla v přepracované a doplněné podobě dočkat svého vydání.
[3] GUNZENHÄUSER, Max. Die Pariser Friedenskonferenz 1919 und die Friedensverträge 1919–1920. Literaturbericht und Bibliographie. Frankfurt am Main : Bernard & Graefe Verlag für Wehrwesen, 1970. 287 s. Schriften der Bibliothek für Zeitgeschichte, Heft 9.
[4] LLOYD GEORGE, David. The Truth about the Peace Treaties. Vol. I – II. London : Victor Gollancz, 1938. 1471 s.; CLEMENCEAU, Georges. Grandeurs et misères d'une victoire. Paris : Plon, 1930. 374 s. – česky Velikost a bída jednoho vítězství. Přel. Rudolf Procházka. Praha : F. Borový, 1930. 415 s.; LANSING, Robert. The Peace Negotiations : A personal Narrative. Boston/New York : Houghton Mifflin, 1921. 328 s.; The Big Four and Others of the Peace Conference. London : Hutchinson and Co., 1922. 212 s.; BONSAL, Stephen. Suitors and Supliants : The Little Nations at Versailles. New York : Prentice-Hall, 1946. 301 s.
[5] DILLON, Emile Joseph. The inside Story of the Peace Conference. New York : Harper & Brothers, 1920. 512 s.
[6] Vzájemná neoficiální korespondence T. G. Masaryka s Eduardem Benešem z doby pařížských mírových jednání (říjen 1918 – prosinec 1919). část I a II. ed. Zdeněk Šolle. Praha : Archiv Akademie věd České republiky, 1993 a 1994, 106 a 425 s. Práce z dějin České akademie věd, Seria B, Svazek 5 a 6. ISSN 1210-9878, ISSN 0323-1313.; Korespondence T. G. Masaryk – Karel Kramář. BÍLEK, Jan et al. (ed.). Praha: Masarykův ústav AV ČR, 2005. 519 s. ISBN 80-86495-33-7.; Československo na pařížské mírové konferenci 1918–1920 : (listopad 1918 – červen 1919). Svazek 1, Dokumenty československé zahraniční politiky A/2/1. Jindřich Dejmek; František Kolář et al. (ed.). Praha : Ústav mezinárodních vztahů, Karolinum, Historický ústav AV ČR, 2001. 390 s. ISBN 80-86506-02-9, 80-246-0238-5.
[7] Pamiętnik paryski 1918–1919. : Eugeniusz Romer. GARLICKI, Andrzej; ŚWIĘTEK, Ryszard (ed.). Wrocław : Zakład Narodowy im. Ossolińskich, 1989. 456 s. ISBN 83-04-03052-7.; KUTRZEBA, Stanisław M. Kongres, traktat i Polska. Warszawa; Kraków : Gebethner i Wolff, 1920. 196 s.; DŁUSKI, Kazimierz. Wspomnienia z Paryża od 4.I. do 10.VII 1919 roku. Warszawa : [s.n., separát z „Narod“], 1920. 54 s.; KOZICKI, Stanisław. Sprawa granic Polski na konferencji pokojowej w Paryżu. Warszawa : Perzyński; Niklewicz, 1921. 176 s.
[8] Paměti : Jan Krčmář. sv. 2, díl II-III. ČECHUROVÁ, Jana; KUKLÍK, Jan (ed.). Praha : Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, 2007. 450 s.; JELÍNEK, Hanuš. Zahučaly lesy : kniha vzpomínek. 1. vyd. Praha : F. Borový, 1947. 584 s.
Obsáhlé paměti Ferdinanda Špíška zatím na své vydání čekají, jejich rukopis je uložen ve Špíškově osobním fondu v Archivu AV ČR (respektive Masarykově ústavu a Archivu Akademie věd ČR, v. v. i.). Špíšek sám nebyl členem delegace, ale přijel do Paříže z pověření ministerstva školství a národní osvěty aby navázal česko-francouzské kontakty v oblasti kultury a školství.
[9] JELÍNEK, Hanuš. Pařížské kroniky: drobné poznámky z velkých dnů. Praha : Grosman a Svoboda, 1920. 128 s.; JELÍNEK, Hanuš. Jsme svobodni! Po 300leté porobě : díl III Mírová konference. Praha : Národ, b. d. [1919]. 55 s.; DVORSKÝ, Viktor. Hranice Československé republiky. Sborník české společnosti zeměvědné, 1919, roč. XXV, seš. 1–2, s. 37–41, 158–163.; KALLAB, Jaroslav. Ustanovení mírových smluv týkající se přímo republiky československé. Časopis pro právní a státní vědy, 1919, II., s. 127–133 a 217–220.; VOCHOČ, Vladimír. Mírové smlouvy 1919–1920. Praha : Ministerstvo školství a národní osvěty / Státní nakladatelství, 1924. 40 s. Občanská knihovna, sv. 56.; KAPRAS, Jan. Český stát v historickém vývoji a v dnešní podobě dle ustanovení kongresu pařížského. Praha : Národ, 1920. 72 s.
[10] WEINER, Richard. Třásničky dějinných dnů. Brno : Polygrafie, 1919. 239 s.
[11] Černý si do svého deníku zapisoval vše, co považoval za důležité a co při svém pracovním vytížení vůbec stihl zaznamenat. Psal většinou večer, když měl již většinu práce hotovu a mohl rekapitulovat dění uplynulého dne. Nalézt se zde však dají i spontánně psané poznámky, vzniklé v souvislosti s mimořádně silným zážitkem, líčení okamžité nálady či charakteristiky osob, s nimiž se setkával. V případě, že den byl příliš hektický a Černému se nedostávalo času na zapsání všeho podstatného, co se událo, omezil se jen na stručné, heslovité záznamy. Psaní deníku bylo pro Černého samozřejmostí, vedl si ho při každé ze svých delších cest. A je možné předpokládat, že stejně jako on si zaznamenávali události a život v Paříži i další členové československé delegace, jak odpovídalo dobovému zvyku. Až na výjimky se nám ale jejich zápisky či vzpomínky nedochovaly. Nicméně o tom, že podobných deníků mohlo být více, dává tušit zmínka v pamětech jiného experta, právníka Jana Krčmáře. Krčmář zde vzpomíná na rozhovor s Karlem Kramářem, který spolu vedli roku 1919 v Boloňském lesíku a kde Kramář mluvil o nutnosti psát memoáry o událostech, které právě tehdy prožívali. Byla to však jen výzva, nikoli direktivně daný pokyn, takže i sám Krčmář se až s odstupem deseti let rozhodl sepsat své vzpomínky na pařížský pobyt, spoléhaje jen na svou paměť, bez pomůcek jako jsou poznámky a denní zápisky. – Literární archiv Památníku národního písemnictví (dále jen LA PNP), fond (dále jen f.) Jan Krčmář, karton (dále jen k.) 1 – Paměti, 1. část, strana 2-3.
[12] Oficiální celostátní databáze archivních fondů a sbírek v České republice (PevA) uvádí chybně název spolku bez spojovníku. Totéž platí i pro Literární archiv Památníku národního písemnictví, kde je fond uložen. Pod takovýmto názvem však instituce nikdy nevystupovala, v průběhu její existence došlo jen ke změně pojmenování na Československo-lužický spolek „Adolf Černý“ v Praze a následně Společnost přátel Lužice. Proto budu užívat správný oficiální název i pro označení archivního fondu, ačkoli se tím v podstatě dopouštím chyby a nepřesnosti v citaci. Ale badatelé, věnující se tématu česko-lužických vztahů to pochopí, a jiní tuto práci asi sotva vezmou do ruky.
[13] KASPER, Martin. Geschichte der Sorben : Gesamtdarstellung : Von 1917 bis 1945. Bautzen : Domowina, 1976. 219 s. Schriftenreihe des Instituts für sorbische Volksforschung in Bautzen, Bd. III.; REMES, Friedrich W. Die Sorbenfrage: Untersuchung einer gescheiterten Autonomiebewegung. Bautzen : Domowina-Verlag, 1993. 237 s. Schriften des Sorbischen Instituts 3. ISBN 3-7420-1500-1.; SCHURMANN, Peter. Die sorbische Bewegung 1945–1948 : Zwischen Selbstbehauptung und Anerkennung. Bautzen/Budyšin : Domowina-Verlag, 1998. 337 s. Schriften des Sorbischen Instituts 18. ISBN 3-7420-1681-4.
[14] Ať již ve smyslu „toho je zcela nezbytné dosáhnout“ nebo naopak „tímto nemá ceno se příliš zabývat“.
[15] V historických hranicích Horní a Dolní Lužice by sice Lužičtí Srbové představovali méně než polovinu obyvatelstva, při užití hranice navržené na základě etnografických výzkumů Arnošta Muky z počátku 20. století by však tvořili většinu (cca 161 tisíc Lužických Srbů z celkového počtu 280 tisíc obyvatel). Nutno ovšem podotknout, že úřední statistiky uváděly výrazně nižší počet Lužických Srbů, cca 120 tisíc na celém území Německa. S tím však polemizovali i někteří němečtí etnografové.
[16] Pokud jde o národnostní charakter Kladska, přiznává i Jan Kapras, který osobně nárokování tohoto regionu podporoval, že s výjimkou komorních vsí v okolí města Kladska a západní části území probíhala již od 13. století silná německá kolonizace, která postupem doby zcela změnila národnostní složení Kladska. Ve své stati Státoprávní a národnostní poměry Kladska v rozvoji historickém potom poměrně mírně a opatrně píše, že „máme tedy nárok na Kladsko, jednak jako na starou součást českého státu, násilím mu urvanou, jednak jako na zemi dosud obývanou z části českým lidem. Bude věcí dohodnutí, aby po zralém uvážení jiných otázek ustanovila se na tomto místě vhodná, trvalá a ne násilím zbudovaná hranice.“ Tato slova by se dala interpretovat tak, že v otázce Kladska byl ochoten slevit z historických hranic a zohlednit spíše aspekty národnostní. – (KAPRAS, Jan. Státoprávní a národnostní poměry Kladska v rozvoji historickém. In KAPRAS, Jan et al. Odcizené části českého státu. Praha : Dr. Ant. Hajn, 1919, s. 5–6.)
[17] Josef Kubín v článku Také Kladsko! (KUBÍN, Josef. Také Kladsko! In KAPRAS, Jan et al. Odcizené části českého státu. Praha : Dr. Ant. Hajn, 1919, s. 7–14.) pohlíží do budoucnosti s vírou, že „na mírovém kongresu všecky zádavy budou u stolu mírového vyřešeny. A tak stane i s naším Kladskem.“ I jemu je hlavním důvodem pro vznesení nároku zde přežívající česká menšina. Ale i on si na jednom místě pokládá otázku, zda se zdejší člověk ještě cítí být Čechem.
[18] Čísla jsou pro vládní okres Opolí, resp. Oppeln. Většina z těchto Čechů žila v pruské části Opavska, konkrétně v Hlučíně, Bavorově (dnes Baborów), Ketři (Kietrz), Benešově (Dolní Benešov), Chřenovicích (Krzanowice) a Sudicích a v jejich okolí. Polštinu uvádělo jako svou mateřskou řeč cca 1,170 tisíc osob, němčinu potom téměř 885 tisíc, dvojjazyčných bylo bezmála 90 tisíc osob.
[19] Nicméně ani v těchto oblastech nepředstavovali Češi a Moravané většinu.
[20] Jen v samotném Gmündu (Cmuntu) fungovalo před válkou 8 českých spolků. – BAŠTA, Antonín. Vitorazsko. In KAPRAS, Jan et al. Odcizené části českého státu. Praha : Dr. Ant. Hajn, 1919, s. 16.
Aktivita však byla nejspíš opravdu relativní. Autor totiž dále zmiňuje, že již před válkou probíhala diskuse jak podpořit český živel na Vitorazsku. Všechny návrhy a pokusy však skončily nezdarem. Projekt na usazení dalších českých rolníků v regionu ztroskotal na nezájmu Čechů kolonizovat tento nepříliš úrodný kraj. Stejně tak zklamalo i umisťování knihovniček v rodinách a zasílání časopisů – lidé nebyli zvyklí číst. Na nabídku stipendia pro studium na českých středních školách v Třeboni a Českých Budějovicích reagovali jen tři zájemci. Na konzervativismus zdejšího obyvatelstva doplatila i snaha o založení místní organizace sociálně demokratické strany. Sám si potom klade otázku, zda Čechům záleží na získání těchto cca 4 tisíc krajanů, jejichž národní vědomí je na nule. A jestli pro nové Československo znamenají tito „Češi-Nečeši“ zisk nebo přítěž. a Odpovídá si na ni příměrem ke Slovensku, kde stát také získá tisíce „duší, jimž bude musit teprvé vyrůsti páteř v novém prostředí.“ A tito lidé nesmí být odmítáni, protože právě na nich bude možné dokázat „sílu a hojivost českého vlivu.“ A tak i vysvobození čtyř tisíc Vitorazanů a vrácení těchto ztracenců národu má být novým úkolem a cílem. Nutným předpokladem toho však bylo připojení vitorazských obcí k Československu. – Tamtéž, s. 17-19.
[21] A není to jen tím, že otázka společné existence Čechů a Slováků coby jednoho národa v jednom státě byla ve prospěch československých zástupců vyřešena již na samém počátku a později se jednalo v podstatě jen o podobě jižní hranice Slovenska, ale že Slováci měli v osobě Vavro Šrobára svého zástupce ve vládě v podstatě od samého začátku a na podporu jejich požadavků vystoupily i početné krajanské organizace v USA. A především na území, které bylo nakonec Slovensku přiřčeno, tvořili výraznou většinu obyvatel.
[22] Velká část domácích rusínských politiků a obyvatelstva však viděla svou budoucnost spíše ve spojení s Ukrajinou.
Seznam odborné literatury
I. Archivní prameny
AKPR
KPR, skupina D, T

AMZV
Mírová konference a reparace 1918–1938
Pařížský archiv

ANM
Kapras Jan

LA PNP
Borovička Josef
Česko-lužický spolek „Adolf Černý“ v Praze
Jelínek Hanuš
Krčmář Jan
Páta Josef

MÚA AV ČR
Beneš Edvard, oddíl I, II, III, IV/1, IV/2
Bidlo Jaroslav
Černý Adolf
Masaryk Tomáš Garrigue, oddíl Republika
Niederle Lubor
Špíšek Ferdinand

NA
Národní výbor 1918
Předsednictvo ministerské rady 1918–1925


II. Literatura
II. 1. Edice, paměti
Československo na pařížské mírové konferenci 1918–1920 : (listopad 1918 – červen 1919). Svazek 1, Dokumenty československé zahraniční politiky A/2/1. DEJMEK, Jindřich; KOLÁŘ, František (ed.). Praha : Ústav mezinárodních vztahů, Karolinum, Historický ústav AV ČR, 2001. 390 s. ISBN 80-86506-02-9, 80-246-0238-5.
Deníky Josefa Pekaře : 1916–1933. HANZAL, Josef (ed.). 1. vyd. Praha : Vyšehrad, 2000. 197 s. ISBN 80-7021-419-8.
DŁUSKI, Kazimierz. Wspomnienia z Paryża od 4.I. do 10.VII 1919 roku. Warszawa : [s.n., separát z „Narod“], 1920. 54 s.
JELÍNEK, Hanuš. Zahučaly lesy: kniha vzpomínek. 1. vyd. Praha: F. Borový, 1947. 584 s.
Korespondence T. G. Masaryk – Karel Kramář. BÍLEK, Jan; KOKEŠOVÁ, Helena; QUAGLIATOVÁ, Vlasta et al. (ed.), úvodní studie KUČERA, Martin; TOMEŠ, Josef. 1. vyd. Praha : Masarykův ústav AV ČR, 2005. 519 s. ISBN 80-86495-33-7.
LANSING, Robert. The Peace Negotiations : A personal Narrative. Boston/New York : Houghton Mifflin, 1921. 328 s
MANTOUX, Paul. Paris Peace Conference 1919 : Proceedings of the Council of Four (March 24 – April 18). Genève : Droz, 1964. 227 s. Publications de l'Institut Universitaire de Hautes Études Internationales No. 43.
MASARYK, Tomáš G. Cesta demokracie : Soubor projevů za republiky. Svazek druhý 1921–1923. 2. vyd. Praha : Čin, 1934. 559 s.
Pamiętnik paryski 1918–1919. : Eugeniusz Romer. GARLICKI, Andrzej; ŚWIĘTEK, Ryszard (ed.). Wrocław : Zakład Narodowy im. Ossolińskich, 1989. 456 s. ISBN 83-04-03052-7.
Selection from the Smuts Papers. Vol. IV November 1918 – August 1919. HANCOCK, William Keith; POEL, Jean van der (ed.). Cambridge : Cambridge University Press, 1966. 461 s.
Vzájemná neoficiální korespondence T. G. Masaryka s Eduardem Benešem z doby pařížských mírových jednání (říjen 1918 – prosinec 1919). část I a II. ed. Zdeněk Šolle. Praha : Archiv Akademie věd České republiky, 1993 a 1994, 106 a 425 s. Práce z dějin České akademie věd, Seria B, Svazek 5 a 6. ISSN 1210-9878, ISSN 0323-1313.


II. 2. Encyklopedická díla, bibliografie
GUNZENHÄUSER, Max. Die Pariser Friedenskonferenz 1919 und die Friedensverträge 1919–1920. Literaturbericht und Bibliographie. Frankfurt am Main : Bernard & Graefe Verlag für Wehrwesen, 1970. 287 s. Schriften der Bibliothek für Zeitgeschichte, Heft 9.
HNÍZDOVÁ, Radoslava. Adolf Černý: Bibliografický soupis publikovaných prací. 1. vyd. Praha : Národní knihovna ČR – Slovanská knihovna, 1998. 180 s. ISBN 80-7050-271-1.
HONZÁK, František; PEČENKA, Marek; STELLNER, František et al. Evropa v proměnách staletí. 2. vyd. (dotisk 1998). Praha : nakladatelství LIBRI, 1997. 767 s. ISBN 80-85986-30-3.


II. 3. Beletrie, dokumenty
Český věnec Lužici. ČERNÝ, Jindřich (uspoř.). Praha : Studentská tiskárna A. D., 1946. 92 s.
Memorandum Lužických Srbů maršálu J. V. Stalinovi a presidentu Ed. Benešovi. Praha : Lužickosrbský národní výbor v Budyšíně s prozatímním sídlem v Praze, 12. května 1945. 4 s.


II. 4. Literatura ostatní
ALBERT, Andrzej (Wojciech Roszkowski). Najnowsza historia Polski 1914–1993. 5. wyd., tom 1. London : Puls Publications, 1994. 638 s. ISBN 1-85917-024-2
BAŠTA, Antonín. Vitorazsko. In KAPRAS, Jan et al. Odcizené části českého státu. Praha : Dr. Ant. Hajn, 1919, s. 14–19. Vojna a mír. Sbírka časových věcí, sv. III.
BENEŠ, Edvard. Německo a Československo. Ediční příprava Eva Broklová. 1. vyd. Praha : Masarykův ústav AV ČR, 2005. 250 s.
BENEŠ, Edvard. Smysl československé revoluce. Praha : Památník odboje, 1923. 74 s. Československá revoluce, sv. 1
BOBKOVÁ, Lenka; BŘEZINA, Luděk; ZDICHYNEC, Jan. Horní a Dolní Lužice. Praha : Libri, 2008. 233 s. Stručná historie států, svazek 54. ISBN 978-80-7277-382-4.
BOHÁČ, Zdeněk. České země a Lužice. Tišnov; Budyšín : SURSUM, 1993. 215 s. ISBN 80-85799-24-3.
BONSAL, Stephen. Suitors and Supliants : The Little Nations at Versailles. New York : Prentice-Hall, 1946. 301 s.
BORSKÝ, Lev. Znovudobytí samostatnosti. Praha : Nakladatelství J. Otto, 1928. 281 s.
BRÜGEL, Johann W. Češi a Němci 1918–1938. Přel. Petr Dvořáček. 1. vyd. Praha : Academia, 2006. s. 846. ISBN 80-200-1440-3.
CACCAMO, Francesco. L´Italia e la „Nuova Europa“ : Il confronto sull´Europa orientale alla conferenza di pace di Parigi (1919–1920). Milano, Trento : Luni Editrice, 2000. 346 s. ISBN 88-7984-223-4.
ČERNÝ, Adolf. Lužická otázka : Úvahy, studie a výzvy v době světového převratu. Plzeň : Karel Beníško, 1918. 113 s.
ČERNÝ, Adolf. Lužická otázka. 2., dopl. vyd. Praha : Společnost přátel Lužice, 1945. 99 s. Lužickosrbská knihovnička č. 29
ČERNÝ, Adolf. Za J. Baudouinem de Courtenay 13. III. 1845 – 3. XI. 1929. Slovanský přehled, 1929, roč. XXI, č. 9, s. 641–659.
DAVID, Josef. Lužičtí Srbové. Praha : Společnost přátel Lužice, 1946, 38 s. Lužickosrbská knihovnička, číslo 31.
DILLON, Emile Joseph. The inside Story of the Peace Conference. New York : Harper & Brothers, 1920. 512 s.
DVORSKÝ, Viktor. Hranice Československé republiky. Sborník české společnosti zeměvědné, 1919, roč. XXV, seš. 1–2, s. 37–41, 158–163.
FRINTA, Antonín. Lužičtí Srbové a jejich písemnictví. Praha : Nakladatelství Československé akademie věd, 1955. 239 s.
GALANDAUER, Jan. Vznik Československé republiky 1918 : Programy, projekty, perspektivy. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1988. 244 s.
GRABSKI, Stanisław. Uwagi o bieżącej historycznej chwili Polski. Warszawa : Perzyński, Niklewicz, 1922. 160 s.
HÁJKOVÁ, Dagmar. T. G. Masaryk a Lužice. In Praha a Lužičtí Srbové : Sborník z mezinárodní vědecké konference ke 140. výročí narození Adolfa Černého (Praha 25. – 26. 11. 2004). Red. Petr Kaleta et al. Praha : Společnost přátel Lužice, Maćica Serbska, Masarykův ústav AV ČR, 2005, s. 21–22. ISBN 80-86495-28-0.
HEJRET, Jan. Slovanstvo a jeho vzájemné styky v letech 1914–1924. In FRINTA, Antonín a TICHÝ, František (ed.) Slovanský přehled 1914–1924 : Sborník statí, dopisů a zpráv ze života slovanského : K šedesátým narozeninám Adolfa Černého. Praha : Orbis 1925, s 202–212.
HLUŠIČKOVÁ, Růžena. Mohlo Československo v roce 1945 získat Kladsko? In Kladský sborník 7. Red. Vladimír Wolf et al. Hradec Králové : Univerzita Hradec Králové, 2006, s. 183–197. ISSN 1212-1223. ISBN 80-903509-6-8
CHMELAŘ, Josef. Ochrana minorit a Lužičtí Srbové. Zahraniční politika : sborník pro studium mezinárodních otázek politických, právních, hospodářských a sociálních. 1923, roč. 2, č. 4, s. 262–264.
JELÍNEK, Hanuš. Jsme svobodni! Po 300leté porobě : díl III. Mírová konference. Praha: Národ, b. d. [1919]. 55 s.
JELÍNEK, Petr. Zahraničně-politické vztahy Československa a Polska 1918–1924. Opava: Matice Slezská, 2009. 226 s. ISBN 978-80-86887-12-8.
KALETA, Petr. Stoćiny towarstwa „Společnost přátel Lužice“. Rozhlad : Serbski kulturny časopis. 2007, roč. 57, č. 12, s. 416–419. ISSN 0557-4250.
KALHOUS, Rudolf. Budování armády. Praha : Melantrich, 1936. 270 s. edice Z války a revoluce (Werstadt Jaroslav), sv. 16.
KAPITÁN, Jiří. Srbská Lužice : Severozápadní hlídka slovanská. 1. vyd. Varnsdorf : Severočeské nakladatelství ve Varnsdorfu, 1945. 138 s.
KAPLAN, Karel. Pravda o Československu 1945–1948. 1. vyd. (v Československu) Praha : Panorama, 1990. 245 s. ISBN 80-7038-193-0.
KAPRAS, Jan. České Slezsko a státní převrat. Opava : Okresní a osvětový sbor v Opavě, 1927. 36 s.
KAPRAS, Jan. Český stát v historickém vývoji a v dnešní podobě dle ustanovení kongresu pařížského. Praha : nákladem vlastním, 1920. 72 s.
KAPRAS, Jan. Lužice jako menšina. Praha : Česko-lužický spolek „Adolf Černý“ v Praze I, 1927. 43 s. Česko-lužická knihovnička, číslo 11.
KAPRAS, Jan. Prussian Upper Silesia and the Czech State. Praha : Ministerstvo zahraničí, 1919. 15 s.
KAPRAS, Jan. Státoprávní a národnostní poměry Kladska v rozvoji historickém. In KAPRAS, Jan et al. Odcizené části českého státu. Praha : Dr. Ant. Hajn, 1919, s. 5–6. Vojna a mír. Sbírka časových věcí, sv. III.
KAPRAS, Jan. Těšín Silesia, an integrant part of the Czech State. Praha : Ministerstvo zahraničí, 1919. 28 s.
KAPRAS, Jan. Z dějin Českého Slezska. Opava : Matice Opavská, 1922. 119 s. Slezská knihovnička, svazek IV.
KÁRNÍK, Zdeněk. České země v éře První republiky (1918–1938), Díl první: Vznik, budování a zlatá léta republiky (1918–1929). 2. vyd. Praha : Libri, 2003. 571 s. ISBN 80-7277-195-7.
KLIMEK, Antonín. Jak se dělal mír roku 1919 : Československo na konferenci ve Versailles. Praha : Melantrich, 1989. 40 s. Slovo k historii, číslo 19.
KLIMEK, Antonín. Velké dějiny zemí Koruny české. Sv. XIII. 1. vyd. Praha, Litomyšl : nakladatelství Ladislav Horáček – Paseka, 2000. 822 s. ISBN 80-7185-328-3.
KOZICKI, Stanisław. Sprawa granic Polski na konferencji pokojowej w Paryżu. Warszawa : Perzyński; Niklewicz, 1921. 176 s.
KUBÍN, Josef. Také Kladsko! In KAPRAS, Jan et al. Odcizené části českého státu. Praha : Dr. Ant. Hajn, 1919, s. 7–14. Vojna a mír. Sbírka časových věcí, sv. III.
KUNZE, Peter. Die Sorbenpolitik i der Ober– und Niederlausitz vom Wiener Kongress bis zum Ersten Weltkrieg. In PECH, Edmund; SCHOLZE, Dietrich (uspoř.). Zwischen Zwang und Beistand : Deutsche Politik gegenüber den Sorben vom Wiener Kongress bis zur Gegenwart. 1. vyd.. Bautzen : Domowina-Verlag, 2003, s. 13–38. Schriften des Sorbischen Instituts 37. ISBN 3-7420-1960-0.
KUTRZEBA, Stanisław M. Kongres, traktat i Polska. Warszawa; Kraków : Gebethner i Wolff, 1920. 196 s.
LUSTIGOVÁ, Martina. Karel Kramář : První československý premiér. 1. vyd. Praha : Vyšehrad, 2007. 363 s. ISBN 978-80-7021-898-3.
MacMILLANOVÁ, Margaret. Mírotvorci : Pařížská konference 1919. přel. Ondřej Novák, 1. vyd. Praha: Academia, 2004. 551 s. ISBN 80-200-1151-X.
MARTÍNEK, Jiří. Česká geografie a vznik Československa. In Semináře a studie Výzkumného centra pro dějiny vědy z let 2002–2003. Praha : Výzkumné centrum pro dějiny vědy AV ČR, 2003, s. 97–104. Práce z dějin vědy, sv. 6. ISBN 80-7285-027-X.
MASARYK, Tomáš G. Nová Evropa – stanovisko slovanské. Praha : Gustav Dubský, 1920. 223 s.
MASARYK, Tomáš G. Světová revoluce : Za války a ve válce 1914–1918. Praha : Čin a Orbis, 1928. 650 s.
MASARYK, Tomáš G. The new Europe (the Slav Standpoint). London : [s. n.], 1918. 74 s.
MEŠKANK, Timo. Irredenta czy wsparcie? Czeska pomoc Serbom Łużyckim w latach 1918–1945. In Pro Lusatia : Opolskie Studia Łużycoznawcze. Tom 2. Red. Leszek Kuberski. Opole : Opolski Oddział Towarzystwa Polsko-Serbołużyckiego, 2003, s. 31–40. ISSN 1643–1391.
MEŠKANK, Timo. Die Zwischenkriegszeit: Sorbische Nationalbewegung unter Irredentaverdacht. In PECH, Edmund; SCHOLZE, Dietrich (uspoř.). Zwischen Zwang und Beistand : Deutsche Politik gegenüber den Sorben vom Wiener Kongress bis zur Gegenwart. 1. vyd.. Bautzen : Domowina-Verlag, 2003, s. 39–72. ISBN 3-7420-1960-0.
MUKA, Arnošt. Adolf Černý : K šedesátinám našeho věrného přítele. In FRINTA, Antonín a TICHÝ, František (ed.) Slovanský přehled 1914–1924 : Sborník statí, dopisů a zpráv ze života slovanského : K šedesátým narozeninám Adolfa Černého. Praha : Orbis 1925, s. 13–16.
NOVOTŇÁK, Miliduch M. Lužičtí Srbové. Praha : Nakladatelství F. Kosek, 1945. 103 s.
PAŁYS, Piotr. Skupiska czeskie w Kłodzkiem, Raciborskiem, Głubczyckiem i Żytawskiem wobec planów zmiany granic państwowych po II wojnie światowej. Toruń : Wydawnictwo Adam Marszalek, 2009. 228 s. ISBN 978-83-7611-306-7.
PÁTA, Josef. Lužice. Praha : Společnost přátel Lužice v Praze, 1946. 296 s.
PETRÁŠ, René. Menšiny v meziválečném Československu. 1. vyd. Praha : Karolinum, 2009. 437 s. ISBN 978-80-246-1639-1.
PICHLÍK, Karel. Bez legend : Zahraniční odboj 1914–1918 (Zápas o československý program). 1. vyd. Praha : Panorama, 1991. 424 s. ISBN 80-7038-217-1.
REMES, Friedrich W. Die Sorbenfrage: Untersuchung einer gescheiterten Autonomiebewegung. Bautzen : Domowina-Verlag, 1993. 237 s. Schriften des Sorbischen Instituts 3. ISBN 3-7420-1500-1.
SEMIRJAGA, Michail Ivanovič. Lužičane. Moskva; Leningrad: Izdatělstvo Akademii nauk SSSR, 1955. 190 s.
SCHURMANN, Peter. Die sorbische Bewegung 1945–1948 : Zwischen Selbstbehauptung und Anerkennung. Bautzen/Budyšin : Domowina-Verlag, 1998. 337 s. Schriften des Sorbischen Instituts 18. ISBN 3-7420-1681-4.
SORABUS. Osudy Lužických Srbů v letech 1914–1924. In FRINTA, Antonín; TICHÝ, František (ed.) Slovanský přehled 1914–1924 : Sborník statí, dopisů a zpráv ze života slovanského : K šedesátým narozeninám Adolfa Černého. Praha : Orbis 1925, s. 235–239.
STONE, Gerald. The smallest Slavonic nation : the Sorbs of Lusatia. London : Athlon Press, 1972. 201 s. ISBN 0-485-11129-2.
ŠEDIVÝ, Ivan. Češi, české země a velká válka 1914–1918. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2001. 492 s. ISBN 80-7106-274-X.
ŠEVČENKO, Kirill. Vztah Československa k lužickosrbskému národnímu hnutí v roce 1945. In Praha a Lužičtí Srbové : Sborník z mezinárodní vědecké konference ke 140. výročí narození Adolfa Černého (Praha 25. – 26. 11. 2004). Red. Petr Kaleta et al. Praha : Společnost přátel Lužice; Maćica Serbska; Masarykův ústav AV ČR, 2005, s. 138–160. ISBN 80-86495-28-0.
ŠŮLA, Jaroslav. Dějiny Místního odboru Společnosti přátel Lužice v Hradci Králové v letech (1928/1929) 1933 až 1939. In Pro Lusatia : Opolskie Studia Łużycoznawcze. Tom 8. Red. Mariusz Patelski. Opole : Stowarzyszenie polsko serbołużyckie Pro Lusatia a Instytut historii Uniwersytetu opolskiego, 2009, s. 57–79. ISSN 1643–1391.
TOMEŠ, Josef. Za samostatný český stát : Fenomén České strany státoprávně pokrokové (1908–1914). Střed : Časopis pro mezioborová studia střední Evropy 19. a 20. století. 2009, roč. 1, č. 2, s. 23–62. ISSN 1803-9243.
TOMASZEWSKI, Jerzy; LANDAU, Zbigniew. Polska w Europie i świecie 1918–1939. Warszawa : Trio, 2005. 336 s. ISBN 83-7436-009-7.
TORRE, Augusto. Versailles : Storia della Conferenza della Pace. Milano : Istituto per gli Studi di Politica Internazionale, 1940. 430 s.
URBAN, Otto. Česká společnost 1848–1918. 1. vyd. Praha : Nakladatelství Svoboda, 1982. 694 s.
VÁCHA, Zdeněk. Československé Kladsko? Pokus o nástin politicko-odborných snah o připojení Kladska k ČSR během I. světové války a po ní. In Kladský sborník 7. Red. Vladimír Wolf et al. Hradec Králové : Univerzita Hradec Králové, 2006, s. 149–182. ISSN 1212-1223. ISBN 80-903509-6-8.
VÖLKEL, Měrćin. Zapomnjeny memorandum slawistow. In Práce z dějin slavistiky a česko-jihoslovanských vztahů XX. Red. Zdeněk Urban. 1. vyd. Praha : Katedra slavistiky Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, 1998, s. 115–128. ISBN 80-85494-45-0.
VOCHOČ, Vladimír. Mírové smlouvy 1919–1920. Praha : Ministerstvo školství a národní osvěty / Státní nakladatelství, 1924. 40 s. Občanská knihovna, sv. 56.
WEINER, Richard. Třásničky dějinných dnů. Brno : Polygrafie, 1919. 239 s.
WIĆAZ, Alfons. Serbski Sokoł. 1. vyd. Budyšin/Bautzen : Domowina, 1990, 197 s. ISBN 3-7420-0535-9.
ZMEŠKAL, Vladimír. Česko–lužický spolek Adolf Černý v Praze. In FRINTA, Antonín a TICHÝ, František (ed.) Slovanský přehled 1914-1924 : Sborník statí, dopisů a zpráv ze života slovanského : K šedesátým narozeninám Adolfa Černého. Praha : Orbis 1925, s. 215–218.
ZMEŠKAL, Vladimír. Lužičtí Srbové. Praha : Společnost Národního muzea v Praze, 1962. 170 s.

II. 5. Nevydané práce
LEDVINA, Petr. Společnost přátel Lužice v Praze v letech 1907-1948. Opava, 2005. Diplomová práce (Mgr.). Slezská univerzita v Opavě, Filozoficko-přírodovědecká fakulta, Ústav historie a muzeologie.
VÁCHA, Zdeněk. Sbor odborných poradců československé delegace na mírové konferenci v Paříži roku 1919 : Formování sboru, způsob práce odborných poradců a jejich zapojení do činnosti delegace, osudy členů sboru po návratu z Paříže. Praha, 2004. Rigorózní práce (PhDr.). Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, Ústav českých dějin.
 
Univerzita Karlova | Informační systém UK