Radosti a starosti provázející těhotenství a porod může vystřídat enormní zármutek. Potrat, úmrtí dítěte v děloze, při porodu nebo krátce po něm, zjištění diagnózy dítěte neslučitelné se životem. Jako každá životní situace je i tato – ztráta (ne)narozeného dítěte – vetkána do sítě kulturních, společenských a institucionálních vztahů. Smyslem práce je odhalit, jak tuto životní situaci tvarují systémové, tedy legislativní a institucionální kontexty a zachytit strategie vznikající sítě podpůrných občanských organizací, které provázejí rodiny čelící prenatální nebo perinatální ztrátě. Tato ztráta, jakkoli je na první pohled intimní záležitostí zkroušené rodiny, zahrnuje přímo či nepřímo angažmá mnoha institucí. Existence nového příslušníka společnosti zanikne dříve, než se stane svébytným členem. Pozůstalí rodiče nejsou pouze truchlícími pozůstalými, ale rovněž občany, kteří vykonávají práva a naplňují povinnosti.