Pareidolie a její evoluční signifikance
| Název práce v češtině: | Pareidolie a její evoluční signifikance |
|---|---|
| Název v anglickém jazyce: | Pareidolia and its evolutionary significance |
| Klíčová slova: | pareidolie, apofenie, error management, psychoticismus, percepce |
| Klíčová slova anglicky: | pareidolia, apophenia, error management, psychotism, perception |
| Akademický rok vypsání: | 2019/2020 |
| Typ práce: | bakalářská práce |
| Jazyk práce: | čeština |
| Ústav: | Katedra filosofie a dějin přírodních věd (31-107) |
| Vedoucí / školitel: | Mgr. Petr Tureček, Ph.D. |
| Řešitel: | skrytý - zadáno vedoucím/školitelem |
| Datum přihlášení: | 11.11.2019 |
| Datum zadání: | 11.11.2019 |
| Datum odevzdání elektronické podoby: | 06.05.2021 |
| Datum proběhlé obhajoby: | 01.06.2021 |
| Oponenti: | Mgr. et Mgr. Filip Děchtěrenko, Ph.D. |
| Konzultanti: | prof. Mgr. Karel Kleisner, Ph.D. |
| Předběžná náplň práce |
| Pareidolie je psychologický fenomén, při kterém dochází k rozpoznávání zdánlivě smysluplných podnětů v náhodných jevech. K nejznámějším projevům pareidolie patří pozorování lidských obličejů ve tvarech mraků a skal (Liu et al., 2014). Kromě této tzv. vizuální pareidolie se vyskytuje i pareidolie akustická (když slyšíme slova ve statickém šumu). Někdy bývá pareidolie vysvětlována jako specifický projev apofenie, jakéhosi kognitivního overfittingu, kdy jedinec vnímá řád v náhodných datech a dokáže tak například sám sebe přesvědčit, že ví, jak obehrát hrací automaty. Zásadní rozdíl je ale v tom, že se člověk při projevech pareidolie obvykle nedomnívá, že vidí skutečný obličej. Jen si nemůže pomoci aby pozorovanou patrnost tímto způsobem kognitivně nekomprimoval. Jak lidé k pareidolii přišli? Jedná se o vedlejší produkt kognitivnho modulu specializovaného na rozpoznávání obličejů (Takahashi & Watanabe, 2013)? Je možné, že se jedná o adaptivní kompenzaci možného přehlédnutí stimulů relevantních pro sociální (potencíálně nebezpečnou) interkaci, jak předpokládá tzv. teorie managementu chyb? (tj. Není problém interpretovat kůru stromu jako obličej, pokud jsme schopni zajistit, abychom neinterpretovali obličej nepřítele jako kůru stromu.) Kde koření zjištěné systematické rozdíly mezi jednotlivci v míře pereidolického vnímání (Proverbio & Galli, 2016)? Jsme svědky výsledku odlišných selekčních tlaků, nebo se jedná jen o další důkaz komplexní by-produktovosti celého studovaného fenoménu? Liu, J., Li, J., Feng, L., Li, L., Tian, J., & Lee, K. (2014). Seeing Jesus in toast: Neural and behavioral correlates of face pareidolia. Cortex, 53(1), 60–77. https://doi.org/10.1016/j.cortex.2014.01.013 Proverbio, A. M., & Galli, J. (2016). Women are better at seeing faces where there are none: an ERP study of face pareidolia. Social Cognitive and Affective Neuroscience, (2013), 1–12. https://doi.org/10.1093/scan/nsw064 Takahashi, K., & Watanabe, K. (2013). Gaze cueing by pareidolia faces. I-Perception, 4(8), 490–492. https://doi.org/10.1068/i0617sas |
| Předběžná náplň práce v anglickém jazyce |
| Pareidolia is a psychological phenomenon that leads to the recognition of meaningful patterns in vague or random stimuli. Seeing human faces in clouds and rocks belongs to the most appreciated manifestation of this tendency (Liu et al., 2014). Similar biases in interpretation of acoustic data (e.g. hearing utterances in white noise) exist besides these common examples from the visual domain. Pareidolia is sometimes described as a specific manifestation of apophenia, cognitive overfitting of some sort, perception of regularities in random data, which can fool individuals to believe that they can beat a slot machine. The major distinction is, however, that people experiencing pareidolia usually do not assume to see an actual giant head in the clouds. They just can't help but compress the complicated information into a relatively simple socially relevant pattern. How did humans evolve to possess this bias? Is it a byproduct of having a specialized facial recognition cognitive module (Takahashi & Watanabe, 2013)? Is it possible that pareidolia arose as an adaptive response to the risk of missing a stimulus pointing to a social (potentially dangerous) interaction as error management theory implies? (i.e. It is not a huge problem to interpret tree bark as face as far as we can ensure not to interpret face as tree bark.) Where is the root of systematic between-individual differences in propensity to pareidolia (Proverbio & Galli, 2016)? Is it a testimony of variation in selective pressures that shaped human cognition or is it just another evidence of complex byproductiveness of the phenomenon in question? Liu, J., Li, J., Feng, L., Li, L., Tian, J., & Lee, K. (2014). Seeing Jesus in toast: Neural and behavioral correlates of face pareidolia. Cortex, 53(1), 60–77. https://doi.org/10.1016/j.cortex.2014.01.013 Proverbio, A. M., & Galli, J. (2016). Women are better at seeing faces where there are none: an ERP study of face pareidolia. Social Cognitive and Affective Neuroscience, (2013), 1–12. https://doi.org/10.1093/scan/nsw064 Takahashi, K., & Watanabe, K. (2013). Gaze cueing by pareidolia faces. I-Perception, 4(8), 490–492. https://doi.org/10.1068/i0617sas |