Ontologie prostoru a času v Bezúčelné procházce

• Název práce v češtině: Ontologie prostoru a času v Bezúčelné procházce
• Název v anglickém jazyce: Onthology of space and time in Aimless Walk
• Klíčová slova: Ontologie|Prostor|Čas|Hackenschmied|Avantgarda|Neoformalismus|Analýza
• Klíčová slova anglicky: Onthology|Space|Time|Hackenschmied|Avantgarde|Neformalism|Analysis
• Akademický rok vypsání: 2017/2018
• Typ práce: bakalářská práce
• Jazyk práce: čeština
• Ústav: Katedra filmových studií (21-KFS)
• Vedoucí / školitel: doc. PhDr. Kateřina Svatoňová, Ph.D.
• Řešitel: skrytý - zadáno a potvrzeno stud. odd.
• Datum přihlášení: 18.12.2017
• Datum zadání: 18.12.2017
• Schválení administrátorem: zatím neschvalováno
• Datum potvrzení stud. oddělením: 21.12.2017
• Datum a čas obhajoby: 05.09.2019 09:00
• Datum odevzdání elektronické podoby: 04.09.2019
• Datum proběhlé obhajoby: 05.09.2019
• Odevzdaná/finalizovaná: odevzdaná studentem a finalizovaná
• Oponenti: Mgr. Magda Španihelová, Ph.D.

Zásady pro vypracování

Film a fotografie jsou bez pochyby média, která jsou si příbuzná a v mnoha ohledech fungují více či méně společně v prostoru kinematografického díla. Přesto lze v mnoha případech v každém z těchto dvou medií nacházet mechanismy, které upozorňují na svou specifičnost a které plní v rámci celkového díla rozdílné funkce. Jedním z těchto případů je film Alexandera Hackenschmieda – Bezúčelná procházka. Každý fragment/obraz/záběr lze v daném momentě považovat jednak za svébytnou fotografii, kde původnost média tíhne více k malířství a vztahuje se více k prostorovému uspořádání objektů v rámu, či ke způsobu rámování skutečnosti. A jednak lze chápat každou z těchto „svébytných fotografií“ jako elementární jednotku filmového záběru (na rovině prostoru díla se jedná o filmové okénko), v rámci kterého významným způsobem figuruje i „pohyb“ a s ním související „čas“. Způsob, kterým zde tvůrce operuje s intermediálním vztahem, se značně projevuje na rovině formálního systému díla. Specifické filmové postupy s kamerou a střihem však nepodléhají ani narativní skladbě, ani jiným známým konvencím kontinuity. Kamera je více prostředkem k mediální sebereflexi, než prostředníkem k vyprávění. Střih je významný spíše díky tomu, jakým způsobem vedle sebe klade různě dynamické záběry, jak vytváří tempo-rytmickou skladbu filmu a hlavně to, jakým způsobem reflektuje své vlastní možnosti dramatické skladby a manipulace se skutečností. Hackenshmied tak specifickými formálními a stylovými postupy záměrně narušuje filmový dispozitiv, aby zdůraznil reprezentační rovinu díla na hranici fotografie a filmu. Experimentace s kamerou a střihem na rovině materiální (tedy v prostoru díla) má zásadní vliv na vnímání realističnosti/iluzivnosti prostoru a času v diegezi filmu (tedy prostoru v díle). A právě vztah mezi více či méně fotografickou/filmovou reprezentací na rovině obrazové a zobrazovanou realitou uvnitř díla bude hlavním výchozím bodem mé bakalářské práce.
Hlavním cílem práce bude postupně zkoumat na rovině prostoru a času veškeré momenty v Bezúčelné procházce, kdy se fotografický obraz stává filmovým a naopak, a na základě toho odhalovat, jaký vliv má tento intermediální vztah na zobrazování reality v prostoru díla a v prostoru v díle. Fotografický obraz, zadržený v trvání, vzdorující času žitého světa a věrohodný ve své reprezentaci skutečnosti, je v kontextu filmového dispozitivu determinován jako prvek realističnosti. Věrohodnost fotografického obrazu však možnostmi střihové skladby a kamerových postupů, které berou v potaz i časovost reality, je možné zpochybňovat a vytvářet nové více či méně iluzivní prvky. Replikace hlavního hrdiny prostřednictvím střihu je skvělým příkladem toho, že jakmile je obraz rozpohybován, pouhé rozeznávání totožnosti modelu z žitého světa a portrétu (de facto prostoru reprezentace) nestačí k tomu, abychom jej mohli považovat za věrohodnou „výpověď“ skutečnosti. Proto Alexander Hackenschmied zveličuje rovněž čas – odhaluje a záměrně zviditelňuje tvůrčí možnosti manipulace s časem, aby divákovi dokázal, že realismus figuruje významným způsobem nejen v rámci diegeze díla, ale i na mediální rovině své vlastní reprezentace. Formální systém na hranici dvou médií tak reflektuje sebe sama, své fungování a svoji medialitu proto, aby narušoval a revidoval konvence divácké zkušenosti s realismem ve filmovém díle. Prostřednictvím vlastní analýzy ve výsledku budu zkoumat to, do jaké míry může divák na základě výše zmíněných vztahů vnímat objekt transformovaný do mediálního prostoru jako realistický nebo iluzivní.

Strukturace bakalářské práce bude podmíněna několika základními rovinami a dichotomiemi:
1) mediální: fotografie x film
2) formální: kamera x střih
3) percepčně-mentální: realističnost x iluzivnost
4) ontologická: prostor x čas
Výchozí rovinou celé analýzy bude rovina ontologická, a zbylé tři budou sloužit k jejímu definování, hlubší analýze a porozumění. Na obecné rovině si nejprve stanovím fotografickou specifičnost díla a to, jakým způsobem jsou fotografické principy poplatné realističnosti. Postupně pak budu přecházet k filmové specifičnosti, kde budu zkoumat to, jakým způsobem můžou být filmové principy v Bezúčelné procházce pro změnu poplatně iluzivnosti. Tento vztah budu následně zkoumat prostřednictvím analýzy intermediálních relací mezi fotografií a jednak prostřednictvím analýzy formálních postupů, a to vše bude prostoupeno obecnější analýzou figurací základních ontologických instancí fotograficko-filmového díla: prostoru a času.

Seznam odborné literatury

AITKEN IAN, The major realists film theorists. Edinburgh: Edinburgh Unviersity Press, 2016.
CÍSAŘ KAREL, Co je to fotografie. Praha: Hermann a synové, 2004.
MOUCHA JOSEF, Nepředmětnost obrazu. Iluminace Roč. 11, 1999, č. 2, s. 51-61.
MOUCHA JOSEF, Obrazy z dějin fotografie české. Praha: AVU, 2011.
ARNHEIM RUDOLF, A Stricture on Space and Time. Critical Inquiry,4/1978, s 645 -655.
DESCARTES RENÉ, Meditace o první filosofii. Praha: OIKOYMENH, 2003.
KRACAUER SIEGFRIED, Fotografie. Iluminace Roč. 7, 1995, č. 2, s. 101-110.
KRACAUER SIEGFRIED, Teorie filmu. Film a doba Roč. 40, 1994, č. 4, s 202-207.
BAZIN ANDRÉ, Co je to film?. Praha: Čs. Filmový ústav, 1979.
BARTHES ROLAND, Světlá komora. Praha: Fra, 2005.
BATCHEN GEOFFRES, Obraz a diseminace. Praha: AMU, 2016.
BORDWELL, Narration in the fiction film. London: Routledge, 1990.
DELEUZE GILLES, Film 1: Obraz – pohyb. Praha: NFA, 2000.
DELEUZE GILLES, Film 2: Obraz – čas. Praha: NFA, 2006.
FOUCALT MICHEL, O jiných prostorech, In: Myšlení vnějšku. Brno: Host, 2003, s. 71-87.
LEFEBVRE HENRI, The Production of Space. Oxford – Malden: Blackwell Publisher, 2000.
MATĚJŮ MARTIN a ŠTOLL MARTIN, Praha dokumentární. Praha: Nakladatelství Malá Skála, 2006.
PONTY-MERLEU, Viditelné a neviditelné. Praha, OIKOYMENH, 2004.
MUKAŘOVSKÝ JAN, K estetice filmu. In: Szczepanik Petr (ed.), Stálé kinema. Praha: NFA, 2008.
MUKAŘOVSKÝ JAN, Čas ve filmu. In: Szczepanik Petr (ed.), Stálé kinema. Praha: NFA, 2008.
AUMONT JACQUES, Obraz. Praha: Nakladatelství AMU, 2010.
LOTMAN JURIJ, Semiotika filmu a problémy filmovej estetiky. Bratislava: Slovenský filmový ústav, 2008.
SONTAGE SUSAN, O fotografii. Praha: Paseka, 2002.
ANDĚL JAROSLAV, Alexander Hackenschmied. Praha: Torst, 2000.
ANDĚL JAROSLAV, Cinema all the time. Praha: NFA, 2008.
FLUSSER VILÉM, Za filosofii fotografie. Praha: Fra, 2013.
BROŽ JAROSLAV, Alexander Hackenschmied. Praha: Čs. Filmový ústav, 1973.
GRUSIN RICHARD, BOLTER DAVID, Remediation: Understanding New Media. Massachusetts: The MIT Press, 2000.
SZCZEPANIK PETR: Indermedialita. Cinepur, 22/2002, s.36.