Legalita vojenského zásahu během občanské války v Libyi

• Název práce v češtině: Legalita vojenského zásahu během občanské války v Libyi
• Název v anglickém jazyce: Legality of the intervention during Libyan Civil War
• Klíčová slova: intervence, rezoluce, legalita
• Klíčová slova anglicky: intervention, resolution, legality
• Akademický rok vypsání: 2016/2017
• Typ práce: diplomová práce
• Jazyk práce: čeština
• Ústav: Katedra mezinárodního práva (22-KMP)
• Vedoucí / školitel: prof. JUDr. PhDr. Veronika Bílková, Ph.D., E.MA.
• Řešitel: skrytý - zadáno vedoucím/školitelem
• Datum přihlášení: 23.11.2016
• Datum zadání: 23.11.2016
• Datum a čas obhajoby: 25.09.2017 11:45
• Místo konání obhajoby: PF UK, místnost č. 217
• Datum odevzdání elektronické podoby: 21.06.2017
• Datum proběhlé obhajoby: 25.09.2017
• Oponenti: JUDr. Martin Faix, Ph.D.

Předběžná náplň práce

Cílem této práce bylo odpovědět na otázku, byl-li zásah NATO, provedený v rámci operace Unified Protector v průběhu občanské války v Libyi v roce 2011, v souladu s mezinárodním právem či nikoli. Za tímto účelem je práce rozdělena do tří částí.
První část práce, tvořená kapitolami 1 – 5, je zaměřena na rozbor případů legálního použití síly v mezinárodních vztazích, tzn., případů sebeobrany a akcí Rady bezpečnosti podle kapitoly VII Charty OSN, značně kontroverzní koncept humanitární intervence a koncept R2P a roli oblastních dohod a organizací kolektivní bezpečnosti při udržování mezinárodního míru a bezpečnosti.
Druhá část, tvořená kapitolou 6, obsahuje případovou studii, jejímž předmětem je občanská válka v Libyi v roce 2011. Tato kapitola se zabývá průběhem celého vnitrostátního konfliktu mezi libyjskou vládou, reprezentující autoritativní režim plukovníka Muammara Kaddáfího a povstalci, podporovanými vojenskými silami NATO a některými evropskými státy. Účelem této kapitoly je poskytnout ucelený a podrobný přehled jednotlivých vojenských operací obou stran konfliktu, rozbor rezolucí Rady bezpečnosti, věnovaných řešení tohoto konfliktu a dále též rozbor vojenského zásahu NATO v rámci operace Unified Protector.
Třetí část této práce, reprezentovaná kapitolou 7, je věnována hodnocení legality samotného zásahu evropských států a později NATO. Kapitola se věnuje analýze textu rezoluce 1973 ze 17. března 2011, kterou Rada bezpečnosti zmocnila členy mezinárodního společenství k ozbrojenému zásahu. Zásah v Libyi je možné považovat za první zásah formálně splňující požadavky konceptu R2P. Ačkoli by se mohlo zdát, že díky předchozímu zmocnění byl provedený ozbrojený zásah zcela v souladu s mezinárodním právem, jeho reálný průběh ukázal, že takto jednoznačné hodnocení zásahu není možné.
Za první fázi zásahu lze považovat sérii náletů uskutečněných v rámci operace Odyssey Dawn během 19. března 2011. Tento úder, namířený proti vládním jednotkám postupujícím na Benghází. kterým jim mělo být zabráněno v útocích na civilní osoby a jimi obydlené oblasti, je možné hodnotit jako oprávněný a proběhlý v souladu s požadavkem rezoluce 1973. Naprosto odlišný charakter však měly následné letecké útoky, probíhající do října 2011, které získaly podobu intenzivní podpory povstalců při útocích na vládou kontrolovaných oblastí. Z výše uvedeného je možné odvodit, že členové NATO překročili rozsah zmocnění rezoluce 1973, což mělo velmi neblahé důsledky v podobě výrazného prodloužení a prohloubení konfliktu.
Nabízí se tedy otázka, zdali tento zásah prokázal správnost a životaschopnost pojetí konceptu R2P nebo pouze v očích rozvojových států ještě více zdiskreditoval roli OSN a „západních států“ při zajišťování mezinárodního míru a bezpečnosti v rámci mezinárodního společenství.

Předběžná náplň práce v anglickém jazyce

The main purpose of this paper is to answer the questuion, if the NATO intervention in Libya during Libyan civil war in 2011 was in accordance with the international law. To achieve this purpose, the paper is divided into three parts.
The first one, represented by chapters 1-5, describes self-defence and armed actions of the Security Council under the chap. VII of the UN Charter, which are legal and quite controversial concept of the humanitarian intervention and R2P concept. The role of regional arrangements in peacekeeping is also mentioned.
The second part, represented by chap. 6, contains a case study whose object is the Libyan civil war in 2011 between col. Gaddafi’s forces and the rebels supported by the NATO. The chapter 6 contains a detailed summary of various demonstrations, battles and campaigns, including the operation Unified Protector.
The third part, chap. 7, is pointed on the question of legality of the NATO intervention. Albeit authorisation by the Resolution 1973, the legality of the intervention is questionable. The first air strikes, of 19 March, aimed on Libyan armed forces attacking Benghazi, can be classified as protection of civilians mentioned by the Resolution 1973. Following NATO air strikes supported the rebels in a government overthrow thus NATO became a party of the conflict. This action can be classified as an overstep of the authorisation and a breach of the international law.
Another question still remains. The libyan intervention could be a proof of R2P concept‘s viability and rationality; the role of the UN and the Security Council as peace keepers could be also enforced. However, by overstepping the authorisation, NATO possibly discredited itself again and bolstered the conviction of the developing countries, that the UN and NATO ignore everyone, unless it comes to their own interests.