Hlavním cílem této disertační práce je vytvořit nástroje ke studiu formy politického násilí v genealogické metodologii Michela Foucaulta. Toho je dosaženo přeformulováním teorií Hannah Arendtové o násilí a jejich sladěním s Foucaultovým chápáním moci, vědění a zkušenosti. K násilí je zde přistupováno jako ke vztahu, v němž je jednomu subjektu bráněno jiným subjektem dosáhnout vlastní strategie, což postupem času ve společnosti vede k utváření široce pojatých mocenských vztahů či vztahů násilí. V kontrastu s tím se nachází moc, tedy když jeden ze subjektů usiluje o kontrolu nad výsledkem situace, a je v tomto smyslu produktivní. Tato genealogická metoda je užita na případu národní identity, potažmo nacionalismu, v Turecku. Ve snaze vysledovat proces jejího historického vzniku se do středu zájmu této práce dostává Osmanská říše ve svém pozdním vývojovém období. Síť vztahů, postavená na principu loajality a známá též jako moc sultanátu, byla založena na svazcích, uplatňovaných před 19. stoletím. Zatímco jedinec se zavazoval k loajalitě a poslušnosti vládci, ten byl povinován zajistit mu výměnou bezpečnost a prosperitu. V průběhu tzv. dlouhého 19. století se utvořila nová síť mocenských vztahů, a to na základě reprezentace pomocí vzniklých postupů a diskurzů. Termínem reprezentativní moci míním mechanismus, který závisel nejen na loajalitě ale též na pocitu sounáležitosti s vlastním společenstvím. Komunita již nebyla ani tak spjata s postoji jedinců k bohu a poslušností vůči vládci, ale spíše s podřízením se duchu. Teprve ve chvíli, kdy byl tento duch vystavěn na principu reprezentace raději než loajality, se národní sounáležitost či národní identita staly koherentnějšími.
Předběžná náplň práce v anglickém jazyce
The central aim of this dissertation is to introduce tools for studying a form of political violence in Michel Foucault’s genealogical methodology. This is accomplished by reformulating theories from Hannah Arendt on violence to sync with Foucault’s understanding of power, knowledge and experience. Violence is shown to be a relationship where one subject is prevented from fulfilling a strategy by another, which over time accumulates into widespread power relations, or nexuses of violence, within a society. This is contrasted with power, which is when one subject attempts to control the outcome of a situation, and as such it is productive. This method of genealogy is then employed in the case of national identity (i.e., nationalism) in Turkey. Tracing its historical emergence, the late Ottoman Empire becomes the focal point. A network of allegiances, referred to as sultanic power, constituted the relationships that were exercised prior to the nineteenth century. While one pledged their loyalty and subservience to their ruler, this required their ruler to offer them security and prosperity in return. Over the Long Nineteenth Century, a new network of power relations emerged based on representation through the practices and discourses that developed. I come to outline what I term representative power. This mechanism relied not on allegiance but belonging to a community. The community became tied not to one’s position to God or one’s obedience to the ruler but rather submission to a spirit. Only once such a spirit was constructed around representation rather than allegiance does national belonging or national identity become coherent.
- zadáno a potvrzeno stud. odd.