Přijď: Uskutečňování vztahu s Bohem v křesťanské komunitě
Název práce v češtině: | Přijď: Uskutečňování vztahu s Bohem v křesťanské komunitě |
---|---|
Název v anglickém jazyce: | Come: Realisation of Relationship with God in Christian Community |
Klíčová slova: | Kvalitativní výzkum, etnografie, náboženství, náboženská zkušenost, křesťanství, charismatická obnova, spiritualita, self, fenomenologie |
Klíčová slova anglicky: | Qualitativetesearch, Ethnography, Religion, Religion Experience, Christianity, Charismatic Renewal |
Akademický rok vypsání: | 2015/2016 |
Typ práce: | bakalářská práce |
Jazyk práce: | čeština |
Ústav: | Katedra sociologie (23-KS) |
Vedoucí / školitel: | Mgr. Barbora Spalová, Ph.D. |
Řešitel: | skrytý![]() |
Datum přihlášení: | 14.06.2016 |
Datum zadání: | 20.07.2016 |
Datum a čas obhajoby: | 12.06.2019 09:00 |
Místo konání obhajoby: | Jinonice - U Kříže 8, Praha 5, J2018, Jinonice - místn. č. 2018 |
Datum odevzdání elektronické podoby: | 10.05.2019 |
Datum proběhlé obhajoby: | 12.06.2019 |
Oponenti: | Mgr. Petra Alexandra Honová |
Kontrola URKUND: | ![]() |
Seznam odborné literatury |
Brown, P. 2000. Tělo a společnost: muži, ženy a sexuální odříkání v raném křesťanství. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury.
Bourdieu, P. 1977. Outline of a Theory of Practice (Vol. 16). Cambridge university press. Csordas, T. J. c1994. The sacred self: a cultural phenomenology of charismatic healing. Berkeley: University of California Press. Csordas, T. J. 2002. Body/meaning/healing. New York: Palgrave Macmillan. Goffman, E. 1991. Asylums: Essays on the social situation of mental patients and other inmates. London: Penguin Books. Hervieu-Léger, D. 2003. Catholicisme, la fin d’un monde. Paris: Bayard. Klepal, J. 2005. Nejsem toto tělo: Tělo a posvátné já u členů hnutí Haré Krišna v České republice. Praha. Diplomová práce. Komunita Chemin Neuf. Online. Dostupné z: http://www.chemin-neuf.org/qui-sommes-nous-fr/plaquette-de-presentation-de-la-communaute/CZ%20-%20Plaquette%20Ctaire%20CCN%20Basse%20Def.pdf Latour, B. 1993. We have never been modern. Cambridge, Massachusetts: Harvard University Press. Mauss, Marcel. 1934. "Les Techniques du corps", Journal de Psychologie 32 (3-4). Reprinted in Mauss, Sociologie et anthropologie, 1936, Paris: PUF. McGuire, M. 1990. Religion and the Body: Rematerializing the Human Body in the Social Sciences of Religion. Journal for the Scientific Study of Religion 29, 3:283-296. Palmisano, S. 2015. Exploring new monastic communities: the (re) invention of tradition. Burlington: Ashgate. Scheper-Hughes, N., Lock, M. 1987. The Mindful Body: A Prolegomenon to Future Work in Medical Antropology. Medical Antropology Quarterly 1:1-60. |
Předběžná náplň práce |
Úvod
„Ubuntu, I am because I belong“ Ubuntu, jsem, protože (někam) patřím, je moto, které použila komunita Chemin Neuf v nedávno zveřejněném spotu na svém youtubovém profilu. Zakladatel komunity Laurent Fabre v něm vysvětluje význam jihoafrického slova Ubuntu jako esenci lidství, koncept patření do (na) něčeho (něco), co nás zároveň přesahuje a spojuje, a také jako shrnující princip mise své komunity. Communauté du Chemin Neuf (CCN) sama sebe popisuje jako katolickou komunitu s povoláním k ekumenismu. Patří do skupiny hnutí, pro která se ustálil výraz „nové monastické komunity“ (new monastic communities, zkráceně NMCs) a které nějakým způsobem (kriticky) navazují a přetvářejí chápání klášterního života a duchovního povolání. O těchto podobách monasticismu a zasvěceného života je toho v sociálních vědách napsáno vskutku nemnoho. Jak uvádí Stefania Palmisano v úvodu knihy Exploring New Monastic Communities (2015: 7), dosavadní sociologické zmínky jsou spíše strohé a snaha popsat NMCs je většinou utilitárně motivována církevními strukturami z hlediska rozhodování o jejich uznání či neuznání. Mým zájmem je přispět k rozvoji této tématiky případovou studií v české „pobočce“ CCN, na jejíchž aktivitách jsem se před několika lety podílel, společně s částí své nejbližší rodiny. Jako dítě praktikujících katolických rodičů jsem se účastnil několika „formačních“ víkendů, které představují jeden ze stěžejních pilířů komunitních aktivit. Zejména toto zaměření na formaci a s ní spojené fenomény konstruování tělesné čistoty, disciplinovaného těla, emočních prožitků a duchovních zkušeností Komunitu Chemin Neuf kvalifikují jako důležitý případ k rozšíření poznání tělesnosti (nejen) v těchto nově vzniklých komunitách. Bližší zkoumání NMCs je důležité také z hlediska sledování odkazů II. vatikánského koncilu a charismatické tradice, která se specifickým způsobem vypořádává s krizí katolicismu (viz např. Hervieu-Léger 2003). New Monastic Communities Nejen o nových monastických komunitách, ale ani o křesťanském monasticismu jako takovém není v sociologické teorii popsáno (vysvětleno) mnoho. Palmisano shrnuje kritiku současné sociologie monasticismu do čtyř bodů: „a) Mnohem více výzkumu bylo věnováno monasticismu v orientálních náboženstvích než v křesťanském světě; b) Sociology více zajímá studium zasvěceného života obecně než monasticismu jako takového; c) Několik málo sociologických děl o monasticismu, které existuje, není dostatečně uspokojivé, vzhledem k své přílišné zaujatosti omezenými teoretickými či typologickými problémy, aby se mohlo vyrovnat studiím, které jsou opravdu empirické v etnografickém slova smyslu; d) Valná většina současných úvah o monastickém světě pochází od „praktikujících“ – mnichů a řádových sester, opatů a abatyší, teologů a laiků (…)“ (Palmisano 2015: 11, můj překlad). Z toho zároveň vyplývá potřeba jasně a etnograficky zkoumat málo prozkoumaný fenomén. Palmisano ale popisuje i určitou kontrastní „novou vlnu“ posledního desetiletí, v rámci které autorky a autoři jako Danièle Hervieux-Léger, Isabelle Jonveaux či Emke Bosgraaf zkoumají monasticismus z hlediska jeho vztahu k modernitě, analyzujíce význam zasvěceného života pro členy klášterů nebo ekonomické aspekty a pozice konventů (o.c.: 12). Samotné NMCs Palmisano označuje jako komunity, které vymezuje (a které se vymezují) vůči tradičním řádovým komunitám a které vznikly po II. vatikánském koncilu v reakci na kladné přijetí jeho inovativních myšlenek a možností. Dochází k závěru, že vytvářejí novou monastickou tradici. Tvrdí, že ačkoliv tradiční komunity nezůstávají rigidní a reinterpretují svou vlastní tradici novými a inovativními způsoby, NMCs redefinují samotnou tradici a de facto vytvářejí tradici kvalitativně odlišnou. Připodobňuje tradici ke Goffmanovu konceptu rámce, jakožto „definici situace“, souhrnu hodnot, pravidel a předpokladů i celkové atmosféře každodennosti (o.c.: 126). Mezi hlavní znaky této nové monastické tradice, které Palmisano verifikuje na zkoumaných komunitách v Italském Piemontu, patří: • Návaznost a odpověď na myšlenky II. vatikánského koncilu • Genderová „otevřenost“ – „normálním“ stavem je genderová integrace a mixité • Intenzita a vřelost interpersonálních vztahů • Klasifikace duchovního směřování jako otázku osobní volby (o.c.: 126-127) • Otevřenost veřejnému životu, důraz na evangelizaci a poskytování sociální pomoci i mimo kláštery • Účast laiků na životě i místě komunity • Účast na ekumenickém dialogu (o.c.: 2-3) Tělesnost Formulace výzkumné otázky by mohla (špatně) evokovat přílišné zaměření na formaci těla a ignorování některých dalších aspektů. V následujících odstavcích se pokusím částečně naznačit, že perspektiva těla může být značně užitečným a doposud víceméně zanedbávaným výchozím bodem pro zkoumání náboženské zkušenosti i narativů. Klepal (2005: 26) uvádí, že v sociálně vědních výzkumech jsou „subjekty vědeckého uvažování o náboženství jsou příznačně odtělesněny (disembodied).“ Poukazuje na práci Meredith McGuireové (1990) a tvrdí, že se na zkoumání těla a vzájemné propojenosti s vědomím „jaksi pozapomnělo“ a odkazuje na její koncept „mindful body“ (viz o.c.: 285). Útočí tak na tradičně vnímanou sociálně vědní (a obecně kulturní) dichotomii mezi tělem a vědomím, podobně, jako Bruno Latour ve své slavné monografii Nikdy jsme nebyli moderní (Latour: 1993) odmítá distinkci mezi (subjektivní a konstruovanou) společností a (objektivní) přírodou. Důležitým motivem antropologie těla (embodiment) je její důraz na rozbor náboženských aktivit zaměřených na výklad tělesných zkušeností i práce s nimi. Takový program konstituují Nancy Scheper-Hughesová a Margaret Locková (1987) v práci Vědomé tělo: Prelogomenon ke směřování antropologie medicíny, kde utvářejí koncept vědomého těla, skládající se ze tří přístupů: „1) fenomenologického přístupu ke zkušenosti živoucího těla, neboli těla-subjektu (individuální tělo); 2) sociálně-vědního přístupu zaměřujícího se na praktickou i symbolickou stránku těla a tělesnosti (sociální tělo); a 3) přístupu kritické teorie, který se snaží odhalit do jaké míry je tělo a tělesnost nástrojem sociální a politické kontroly, případně do jaké míry je tělo a tělesnost formou odporu vůči dominantní sociální, ekonomické a politické moci (tělo politické)“ (Klepal 2005: 27). Na jejich práci poté kriticky navazuje Thomas J. Csordas (1994, 2002) který konstituuje antropologické paradigma ztělesňování (embodiment) a dále ho úspěšně používá na analýzu léčebných a očišťujících praktik křesťanských duchovních. Ve své práci bych tak chtěl využít nastíněnou perspektivu a zkoumat duchovní formaci a prožívání „objektivizované“ pomocí systematického výkladu tělesných prožitků a jeho symboliky. Komunita Chemin Neuf Communauté du Chemin Neuf byla založena v Lyonu roku 1973 jezuitským knězem Laurentem Fabre. V Česku má hlavní sídlo v klášteře v Tuchoměřicích u Prahy, kde v současné době spravuje tamní farnost. Z její informační brožury (online) se lze dočíst, že se jedná o komunitu obsahující několik typů slibů a zasvěcení pro rodiny, laiky, kněze i individuální členy, obsahující i bratry a sestry v celibátních slibech sdružené do Řeholního Institutu Chemin Neuf. Počet členů mezinárodní komunity přesahuje 2000, z toho přes 300 celibátníků. CCN je v Česku oficiálně církevně uznaná od roku 1998 tehdejším arcibiskupem Miloslavem Vlkem. Činnost komunity je zaměřená převážně na duchovní formaci manželských párů mládeže a misijní (evangelizační) činnost. V duchovní tradici zajímavě spojuje prvky charismatické obnovy a ignaciánské spirituality. Důležitou součástí komunitní „mise“ je také naplňování ekumenické výzvy o sbližování denominací. Z hlediska rituálů používají svátosti katolické církve, obvykle s úpravou pro nekatolické členy. Vyznačují se též rituály charismatickými, jako je modlitba v jazycích či křest v duchu svatém. Metoda sběru dat Vzhledem k povaze výzkumné otázky, terénu a zejména vzhledem k absenci etnografických dat o NMCs obecně jsem se rozhodl pro metodu zúčastněného pozorování. S ohledem na vývoj předběžného vyjednávání se zástupci komunity nespatřuji mnoho problémů v přístupu do terénu jako takového, i proto, že mě někteří z členů znají osobně a po relativně dlouhou dobu. Výzkumná otázka Jak je popsáno výše, mým hlavním zájmem je prozkoumat metody formace (o niž se komunita zvláště opírá v definování své mise) zejména v souvislosti se sociální konstrukcí těla a tělesné čistoty, a to jak obrácenou směrem ke křesťanské „veřejnosti“ a širokému kruhu svých příznivců, tak směřující na své „praktikující“ členy jako takové. |