Corporate Mobility in European Union Law

• Název práce v češtině: Mobilita obchodních společností v právu Evropské unie
• Název v anglickém jazyce: Corporate Mobility in European Union Law
• Klíčová slova: mobilita společností, přeshraniční přeměna, EU, svoboda usazování
• Klíčová slova anglicky: corporate mobility, cross-border conversion, EU, freedom of establishment
• Akademický rok vypsání: 2012/2013
• Typ práce: diplomová práce
• Jazyk práce: angličtina
• Ústav: Katedra evropského práva (22-KEP)
• Vedoucí / školitel: prof. Dr. iur. Harald Christian Scheu, Mag. phil., Ph.D.
• Řešitel: skrytý - zadáno a potvrzeno stud. odd.
• Datum přihlášení: 28.03.2013
• Datum zadání: 28.03.2013
• Datum potvrzení stud. oddělením: 17.10.2013
• Datum a čas obhajoby: 16.10.2013 14:00
• Místo konání obhajoby: kancelář č. 344
• Datum odevzdání elektronické podoby: 19.09.2013
• Datum proběhlé obhajoby: 16.10.2013
• Oponenti: doc. JUDr. Václav Šmejkal, Ph.D.

Předběžná náplň práce

1. Úvod
Oproti všeobecným očekáváním spjatými se sjednocením a liberalizací evropského vnitřního trhu, autonomie vůle při výběru korporátního práva v Evropské unii přicházelo pomalu a nejednotně. Po neúspěšném pokusu o prosazení Úmluvy o vzájemném uznávání společností a právnických osob v roce 1968 bylo upuštěno od vytvoření právního rámce založeného na sekundární evropské legislativě v oblasti práva obchodních společností a jejich přeshraniční mobility. V takové situaci Soudní dvůr Evropské unie (dále jen "SDEU" nebo "Soudní dvůr") jednal s atypickou pro něj zdrženlivostí a opatrností ve svém rozsudku Daily Mail, v němž byla britské společnosti odepřena možnost přestěhovat se do Nizozemska. Způsobené právní vakuum umožnilo členským státům zachovat svá vlastní pravidla mezinárodního práva soukromého v oblasti obchodního práva, a to včetně ustanovení omezující autonomii vůle při výběru rozhodného korporátního práva.
Nedávná vysoce sledovaná rozhodnutí SDEU v kauzách VALE a Cartesio znova obrátila pozornost odborné, ale i širší veřejnosti na problematiku podnikové mobility v rámci Evropské unie. Vzhledem k tomu, že předchozí rozhodnutí Soudního dvora týkající se volného pohybu společností často byla kontroverzní a nejednotná z hlediska kontinuity vytvářené doktríny, byla tato nová rozhodnutí očekávána s nadšením. Důležitost výše uvedených rozhodnutí spočívá především v jejich podílu na přípravě cesty pro relativně nový typ přeshraniční transakce, kterým je přeshraniční přeměna (cross-border conversion). VALE a Cartesio, stejně jako téma firemní mobility obecně, byla hojně komentována v dostupné literatuře, nicméně zaměření autorů se vztahuje zejména na právní interpretaci konkrétních rozhodnutí, přičemž důležité důsledky těchto rozhodnutí pro základy doktríny korporátní mobility jsou často opomíjeny. Daná práce se snaží tyto důsledky analyzovat a předložit pozornosti čtenářů.
Lze tvrdit, že mobilita společností v Evropě dosáhla určité úrovně zralosti a právní rámec upravující danou oblast, spočívající především na judikatuře SDEU, je již etablován a náležitě prozkoumán. Nicméně se zdá, že zcela nespoutaná svoboda usazování bude Soudním dvorem obětována za účelem toho, aby bylo zachráněno zdání konzistence řady jeho dosavadních, často protichůdných rozsudků. Zejména je nepravděpodobné, aby Soudní dvůr rozvinul judikaturu do konečné podoby svých logických závěrů, které by přivodily zrušení aplikace teorie sídla v plném rozsahu, neboť by to bylo v rozporu s dosavadním postojem, opakovaně potvrzeným Soudním dvorem.
Firemní mobilita je fascinující a dynamicky se rozvíjející obor s přímým dopadem na evropskou podnikatelskou sféru, a tudíž i na životní standard evropských občanů. Na tomto místě bych chtěl upozornit na specifický charakter tohoto odvětví, které lze popsat jako směs pravidel, pojmů a mechanismů ze tří samostatných oblastí práva - práva EU, práva obchodních společností a mezinárodního práva soukromého. Vzhledem k omezenému rozsahu práce, komplexní hodnocení, které by zkoumalo tuto otázku ve světle všech tří výše uvedených oborů, by měla nepříznivý dopad na přidanou hodnotu práce a jako následek vyústila v poměrně povrchní popis dosavadního vývoje ve sféře podnikové mobility. Tato logika mě vedla k zaměření se na danou problematiku především z hlediska práva EU. Další omezení rozsahu práce, které bych chtěl objasnit v úvodu práce, se týká jednotlivých celků, tvořících obor firemní mobility – práce se zabývá tzv. re-inkorporační mobilitou (změna sídla po založení společnosti) spíše než inkorporační mobilitou (založení nové společnosti v kterémkoliv členském státě) a v rámci re-inkorporační mobility je kladen důraz zejména na přeshraniční přeměny, spíše než na přeshraniční fúze.
Ve vypracování práce jsem se řídil následující výzkumnou otázkou: „Jak nedávná rozhodnutí SDEU týkající se přeshraničních přeměn ovlivnila stávající doktrínu firemní mobility, formulovanou předchozím acquis a zda je nutné přijmout další legislativní opatření s cílem umožnit společnostem využít tohoto vývoje?“
V návaznosti na výzkumnou otázku jsem vyvinul následující hypotézu: „Doktrína firemní mobility, tak jak byla formulována v předchozím acquis, se odklání od svých dosavadních konceptů s ohledem na nový vývoj v oblasti přeshraničních přeměn. Jakožto nositel nového institutu, tento vývoj nemůže být založen pouze na judikatuře Soudního dvora a na primárním právu, neboť tato postrádají právní konkrétnost nezbytnou pro současné a budoucí rozvinutí.

2. Mobilita společností - všeobecný přehled
Význam mobility společností spočívá v ekonomických důsledcích vyplývajících z tohoto jevu. McCahery a Vermeulen ve svém článku „Principy firemní mobility“ shrnují přínos firemní mobility následovně:
„Firemní mobilita přináší významné zlepšení výkonnosti evropských podniků, a tím posiluje důvěru v hospodářský růst v rámci EU. Přispívá tedy k vytvoření nejdynamičtější a nejkonkurenceschopnější ekonomiky založené na informacích, jak je to stanoveno v cílech Lisabonské smlouvy.“
V praxi, na druhé straně, nejsou k dispozici žádné empirické studie, které by jednoznačně potvrdily kauzální výskyt pozitivního účinku na evropskou ekonomiku. Mörsdorf tvrdí, že judikatura Soudního dvora vedla k vysoké úrovni firemní mobility v rámci EU. Studie však dokazují, že intenzita mobility společností je poměrně nízká a zahrnuje především tzv. start-up firmy s velmi krátkou životností, proto by bylo možné namítnout, že současný vliv podnikové mobility na ekonomiku EU je v podstatě zanedbatelný. Je třeba ale poznamenat, že výsledky empirických studií, nelze vykládat v tom smyslu, že firemní mobilita je neúčinným konceptem, nebo že neexistuje žádná poptávka po takovém instrumentu. Znamená to především to, že oblast mobility společností v současné době stále obsahuje značná omezení a nejasnosti, které způsobují neochotu podnikatelů plně využít svých práv zaručených svobodou usazování. Poptávka po podnikové mobilitě byla mimo jiné potvrzena průzkumem Generálního ředitelství pro vnitřní trh a služby zveřejněného v rámci konzultací a slyšení o budoucích prioritách pro akční plán na modernizaci práva společností a efektivnějšího řízení podniků v Evropské unii. V tomto průzkumu se téměř 80% respondentů domnívalo, že je stále potřeba směrnici regulující přemístění sídla, která by měla významný dopad na praktické záležitosti týkající se přeshraničních přeměn.

3. Současný právní rámec mobility společností
Z praktického hlediska mohou podnikatelé v současné době založit společnost v jakémkoliv členském státě podle své volby („domovský ČS“) a následně provádět obchody s touto společností v jakémkoliv jiném členském státě („hostitelský ČS“). Hostitelský členský stát musí uznat právní osobnost a právní charakteristiku společnosti jako takové – to znamená, že pravidla týkající se vnitřní organizace, ručení, tvorby rezerv, postavení společnosti, odpovědnosti jednatelů, atd. jsou upraveny výhradně právem domovského členského státu. Z právního hlediska má společnost povinnost v hostitelském ČS zřídit pobočku, která má být zapsána v příslušném rejstříku hostitelského ČS v souladu s pravidly stanovenými 11. směrnicí o právu obchodních společností. Fakticky tato „pobočka“ může být reálným ústředím ekonomické činnosti společnosti, nebo dokonce jediným místem provozu celé společnosti. V tomto případě společnost nespojuje s domovským ČS nic víc než sídlo (z toho plyne název „letterbox company“ – volně přeloženo jako společnost v poštovní schránce).
Současná judikatura definuje určité limity pro existující firmy, které chtějí emigrovat do jiného členského státu. Z tohoto důvodu přeshraniční mobilita byla dosud omezena pouze na fázi založení společnosti. Ze stejného důvodu nedošlo k žádné masivní vlně migrace existujících etablovaných společností. Možnost přemístění stávajícího podniku je stále do určité míry nejasné, kvůli koncepčním nedostatkům v rámci judikatury Soudního dvora. Tento aspekt mobility byl spíše v oblasti regulace právními předpisy – poté, co Komise oficiálně upustila od plánů na přijetí 14. směrnice, Evropský parlament se opakovaně pokoušel tento projekt oživit. Komise na začátku roku 2013 zahájila veřejnou konzultaci ohledně potřeby přijetí takové směrnice. V rámci stávajícího právního řádu 11. směrnice o přeshraničních fúzích a článek 8 Statutu evropské společnosti (SE) v současné době poskytují jediný prostředek přesunu již založené společnosti do jiného ČS, aniž by byla daná společnost zrušena, nebo se musela zaregistrovat jako nová společnost.

4. Firemní mobilita a problém autonomie v evropském právu obchodních společností
Soudní dvůr opakovaně uznal skutečnost, že společnosti jsou tvory národního práva ČS („creatures of national law“). Z toho vyplývá, že je na členských státech, aby určily podmínky, za kterých jsou společnosti zakládány a za kterých jsou schopny fungovat. Tato výsada členských států zahrnuje možnost definovat tzv. spojující prvky, které jsou nezbytné pro usazení a existenci společnosti v konkrétním ČS v souladu s jeho právními předpisy. Nicméně to neznamená, že si členské státy ponechávají pravomoc stanovit veškeré podmínky, které regulují usazování společností působících v rámci Evropské unie. Je potřeba vyhledat rovnováhu mezi právem států regulovat firmy na svém území a ekonomickými svobodami zaručenými evropským právem. Rovnováha mezi právy ČS a individuální autonomií je zvláště problematická oblast mezinárodního práva soukromého v případě obchodních společností, protože na rozdíl od mnoha jiných oblastí občanského a obchodního práva, velikost role států či jednotlivců v regulaci obchodních společností zůstává přinejmenším sporná. Členským státům se dosud nepodařilo vytvořit společnou koncepci struktury práva společností vzhledem k odlišným názorům týkajících se konkrétních zájmů, které by měly být chráněny takovým právním rámcem. Jako příklad lze uvést, že některé členské státy pohlížejí na právo obchodních společností především jako na disciplínu, která se zabývá vztahem mezi společníky a jednateli, zatímco jiné státy do toho zahrnují i další oblasti jako pracovní právo a mechanismy tykající se správy a řízení společností. Spojené království je ukázkovým příkladem první skupiny, zatímco Německo je vzorovým příkladem druhé skupiny. Přílišná odlišnost mezi právními předpisy členských států a mezi jejich koncepcemi korporátní právní teorie ztěžuje úkol minimalizace rozdílů prostřednictvím harmonizace základních institutů práva obchodních společností. V důsledku těchto základních neshod, autonomie vůle ohledně volby rozhodného práva obchodních společností v EU zůstává hluboko pod svým potenciálem.

5. Důsledky rozhodnutí VALE
Jednou z novot, kterou přináší rozhodnutí VALE oproti předchozí judikatuře, je argumentace principem ekvivalence a principem efektivity. Zatímco v rozhodnutí SEVIC (2005) Soudní dvůr uvedl, že pravidla pro vnitrostátní fúzi by měla být použitelná i na přeshraniční fúze a operuje konceptem rovnocennosti, zásada efektivity v tomto případě zcela chyběla, a je rozvinutá až v odůvodnění rozhodnutí v případě VALE.
Princip ekvivalence znamená, že procesní pravidla určená k zajištění ochrany práv nabytých podle právních předpisů EU by sice měla být určována národním právem členského státu, ale pouze pod podmínkou, že tato pravidla nebudou méně příznivá než ta, kterými se řídí obdobné případy vnitrostátní povahy. Zásada efektivity navíc určuje, že tato procesní pravidla nesmí v praxi znemožňovat nebo nadměrně ztěžovat výkon práv zaručených evropským právem. Tyto zásady byly použity Soudním dvorem v případech týkajících se mimo jiné práva na náhradu škody a práva na vrácení neoprávněně vybraných poplatků. Na základě těchto principů se společnost zamýšlející přeshraniční přeměnu může spolehnout na pravidla hostitelského ČS platná pro obdobné vnitrostátní přeměny. Na první pohled to zní jako poměrně jasná a jednoduchá konstrukce, ale zavedení zásad rovnocennosti a efektivity v oblasti evropského práva obchodních společností vyvolává řadu velmi závažných otázek, a to jak z hlediska práva obchodních společnosti obecně tak i z hlediska jiných právních oblastí, jako například daňového práva. Zásady rovnocennosti a efektivity bez podpory v sekundárním právu jsou velmi vágním konceptem.
První otázka se týká toho, jaký konkrétní druh domácí konverze by měl posloužit ekvivalentem pro přeshraniční přeměnu dané společnosti. V případě VALE italská společnost s ručením omezeným má být přeměněna na maďarskou společnost s ručením omezeným. Nicméně, maďarské právo neobsahuje možnost „převodu“ společnosti s ručením omezeným na stejný typ společnosti, a není pravděpodobné, že právní řády ostatních členských států předvídají možnost takové přeměny. V takovém případě je zásada rovnocennosti absolutně nepoužitelná. To by znamenalo, že nelze uskutečnit přeshraniční přeměnu společnosti do odpovídajících forem společnosti, ale pouze do jiných forem společnosti, které mají upraven postup takové transformace v národním právu hostitelského členského státu. Je zřejmé, že takový výklad rozhodnutí VALE je neudržitelný, neboť fakta daného rozhodnutí jasně ukazují, že konverze ze společnosti s r.o. v jednom členském státě do společnosti s r.o. v jiném členském státě by měly být chráněny.
Druhý problém se týká ochrany zájmů věřitelů, menšinových společníků a zaměstnanců. Není zcela jasné, zda mají být použita pravidla (regulující obchodní společnosti) domovského ČS, hostitelského ČS, nebo obou současně. Na jedné straněSoudní dvůr jasně uvádí, že maďarské právní předpisy týkající se požadavků na vypracování seznamu aktiv a závazků a inventárního soupisu majetku mají být použity. Soudní dvůr tudíž potvrzuje dříve formulovanou zásadu, že se na konverzi společností použije to právo obchodních společností hostitelského ČS, které mimo jiné reguluje ochranu zájmů věřitelů, menšinových společníků a zaměstnanců. Současně ale Soudní dvůr stanoví, že odpovědné orgány hostitelského ČS musí brát v úvahu dokumenty získané od orgánů domovského ČS ve vztahu k převodu. Aby získala tyto dokumenty, společnost musí jednat v souladu s ustanoveními obchodního práva domovského ČS, z nichž některé se mohou rovněž týkat ochrany zájmů věřitelů, menšinových společníků a zaměstnanců. Soud tedy nepřímo umožňuje situaci, kdy oba dotčené ČS mohou uplatňovat svá vlastní pravidla pro konverze společnosti. Kromě skutečnosti, že paralelní používání dvou souborů právních předpisů vede ke zvýšení časové a finanční náročnosti konverze, může také nastat situace, kdy daná konverze bude úplně znemožněna, protože společnost nebude reálně schopna dodržovat ustanovení obou právních řádů najednou. Dále je zajímavé zamyslet se nad tím, že i když oba státy náležitě chrání např. postavení minoritních akcionářů, aplikovaná pravidla stále nemusejí poskytovat dostatečnou ochranu věřitelům a akcionářům konvertující společnosti, neboť tato opatření jsou většinou určená pro národní režim přeměn.
Třetí problém souvisí s otázkou, kdy by měla být společnost smazána z evidence v příslušném rejstříku domovského ČS, a kdy by měla nová společnost vzniknout a být registrována podle právních předpisů hostitelského ČS. Generální advokát Jääskinen poukazuje ve svém názoru, že původní společnost by měla i nadále existovat i po vzniku nové společnosti, a to jak v podle práva hostitelském ČS, tak podle práva domovského ČS a podle odpovídajících ustanovení evropského práva. Z tohoto důvodu je potřebná vysoká míra koordinace a spolupráce mezi odpovědnými orgány jednotlivých členských států, jinak by „upustili vejce“ v období mezi výmazem společnosti z rejstříku domovského ČS, a registrací nové společnosti v hostitelském ČS.
Čtvrtou otázkou je problém tzv. spojovacích prvků. Soud zdůrazňuje, že hostitelský členský stát může stanovit spojovací prvek pro přemísťující se společnost. Prostřednictvím tohoto instrumentu může hostitelský členský stát uplatňovat požadavky tykající se reálné hospodářské aktivity společnosti, pokud se v daném státě aplikuje teorie reálného sídla. Není zcela zřejmé, zda domovský ČS může prosadit požadavek na skutečné sídlo do té míry, že odmítne výmaz společnosti ze svého rejstříku, dokud společnost má své skutečné sídlo v tomto (domovském) členském státě. Pokud by to bylo možné, může členský stát použít teorii skutečného sídla, aby se bránil odlivu společnosti způsobeného založením „fiktivního“ sídla v jiném ČS při zachování rozhodující ekonomické aktivity v domovském ČS. Nicméně, vzhledem k tomu, že společnost by se nacházela v procesu změny rozhodného práva, musí být na hostitelském členském státě, aby rozhodl o potřebném spojovacím prvku.

6. Přeshraniční přeměny a potřeba harmonizace
Aby bylo možné dovolávat se svobody usazování ve smyslu článku 52 a násl. SFEU,společnost musí dle judikatury Soudního dvora provozovat v daném státě hospodářskou činnost prostřednictvím stálé provozovny. I když někteří autoři tvrdí, že takový požadavek nemůže být dostatečně odůvodněn žádným ustanovením SFEU samotné, takový výklad postupně získal status ustáleného pravidla právě na základě argumentace Soudního dvora. V případě konverze doprovázené přemístěním reálného sídla je takový požadavek snadno proveditelný, a to vzhledem k povaze přeměny samotné, kdy společnost sleduje pouze usnadnění inkorporace ve státě, ve kterém již vykonává nebo hodlá vykonávat reálnou ekonomickou aktivitu. Problém představuje případ, kdy změna sídla je prováděna pouze za účelem změny rozhodného práva (tj. bez reálné ekonomické angažovanosti v hostitelském státě, tzv. izolované přeshraniční přeměny). Mörsdorf je toho názoru, že nedostatek obchodního spojení s hostitelským členským státem brání této izolované formě přeshraniční konverze před zahrnutím do ochrany v rámci svobody usazování. Stejnou pozice zastává řada německých autorů, a to Behrens, Kieninger a Zimmer. Naopak Szydlo a Freitag tvrdí, že izolované přeshraniční konverze jsou v souladu s požadavky na dovolávání se svobody usazování a měly by jí být chráněny. Zvláště Szydlo zdůrazňuje případy Centros a Inspire Art, kdy společnostem, které byly formálně zřízené podle právních předpisů jednoho členského státu, ale podnikaly výhradně v jiném členském státě, byla poskytnuta úplná ochrana na základě ustanovení o svobodě usazování. Tyto podpůrné hlasy zřejmě zahrnují i Evropský parlament, který nedávno vyjádřil názor, že by pravidlo vyžadující přemístění reálného ekonomického sídlo společnosti do hostitelského ČS, obsažené v sekundárním právu, představovalo porušení zásady svobody usazování. Neochota některých autorů subsumovat mobilitu společností a zejména jejich právní mobilitu pod ochranu zaručenou ustanoveními o svobodě usazování je přinejmenším znepokojující. Koncept právní mobility je plnohodnotně rozvinut např. v USA a jednoznačně přispívá k udržitelným ekonomickým výhodám vyplývajícím z benevolentní doktríny mobility společností.
Je zřejmé, že dosavadní judikatura neposkytuje jasnou odpověď dokonce na základní otázku o povaze přeshraničních konverzí, kterou Soudní dvůr hodlal zachytit pod rámec svobody usazování. Navíc rozhodnutí neřeší důležité otázky kolizních norem a ochrany dalších zainteresovaných stran, které by měly být vyřešeny při těchto transakcích.
Cartesio a VALE a jejich důsledky velmi jasně ukazují, že koordinované legislativní úsilí na úrovni EU je nezbytné pro další rozvoj svobody usazování společností. Ani právní jistoty, ani procedurální efektivnosti nelze dosáhnout pouhým odkazováním na „přímý účinek“ primárního práva, který přestože brání uplatnění přísnějších vnitrostátních pravidel v jednotlivých případech, neposkytuje komplexní soubor pravidel, který by sloužil jako alternativa k těmto restriktivním vnitrostátním předpisům. Musíme také vzít v úvahu náklady spojené s provozováním zahraniční společnosti a s dodržováním pravidel evidence a zveřejňování v jednotlivých členských státech. Konvertující společnosti se také setkávají s vysokými náklady společenského uznání a pověsti jak v domovském, tak i v hostitelském státě. Netřeba dodávat, že právní jistota má zásadní význam v tomto konkrétním případě přeshraničních převodů, které sebou obnášejí vysoké náklady a obtíže.

7. Závěr
Kauzy VALE a Cartesio připravily cestu pro nový typ přeshraniční transakce, který umožní společnostem efektivně změnit rozhodné právo po převedení svého sídla do jiného členského státu. Tento vývoj v doktríně korporátní mobility lze chápat jako posílení práv poskytovaných v rámci svobody usazování dle ustanovení článku 49 Smlouvy o fungování EU. Většina zkoumaných autorů uznává význam vlivu rozhodnutí zejména pro jasné potvrzení toho, že právo na přeshraniční přeměny je garantované a přímo aplikovatelné na základě primárního práva, tudíž daný typ transakce má být umožněn do té míry, do které jsou obdobné převody povoleny podle vnitrostátních právních předpisů hostitelského členského státu. Soudní dvůr dále potvrdil, že kromě možnosti zvolit si rozhodné právo založením nové společnosti nebo měnit toto právo prostřednictvím přeshraniční fúze, mohou společnosti nyní své rozhodné právo změnit v jednom kroku právě skrze přeshraniční přeměnu. Tento vývoj je obecně vítán, i když někteří autoři poukazují na nesrovnalosti v dosavadní soudní doktríně.
Je jisté, že tato rozhodnutí budou vyžadovat úpravu právních systémů a postupů v případě většiny členských států. Členské státy si již delší dobu uvědomují, že přeshraniční přeměny vyžadují lepší ochranu věřitelů, menšinových společníků a zaměstnanců, a proto je nutné stanovit jasná a dostatečně konkrétní pravidla pro přeshraniční reorganizace. To určuje potřebu členských států koordinovat vytvoření účinného systému, který by umožnil přeshraniční přeměny, a to nejen z hlediska práva obchodních společností, ale také například z daňového hlediska, nebo hlediska pracovněprávního. I když komunikace ohledně daného tématu mezi členskými státy probíhá a nelze si nevšimnout snahy o jednotný postup ve věci, je třeba poznamenat, že dle empirických výzkumů se v praxi ukazuje jako velmi obtížné provádět přeshraniční přeměny a další typy reorganizací s přeshraničním prvkem, protože přesné pokyny pro řešení případných konfliktů na celoevropské úrovni chybí. To i nadále zůstává největším problémem a pokud zvážíme nejasnosti zanechané rozhodnutím VALE, je obtížné pochopit, proč se Komise ve svém posledním akčním plánu nezavázala k obnovení práce na 14. směrnici v oblasti práva společností.
Kromě výše poznamenaného existuje ještě řada koncepčních problémů. Členské státy nedokázaly dospět ke společnému chápání samotných cílů korporátního práva a způsobu regulace přeshraniční mobility společností. V důsledku toho je trh pro přeshraniční mobilitu stále poměrně chaotickým prostorem ve stavu, kdy právní předpisy EU neposkytují jasný rámec pro nadnárodní regulaci společností. Tato situace nakonec vyústila v nadměrné spoléhání na Soudní dvůr v průběhu posledních 40 let. Bohužel Soudní dvůr sám o sobě není schopen vytvořit právní a administrativní rámec pro podporu hospodářských svobod, která jeho rozhodnutí opakovaně přiznávají a potvrzují. Jeho judikatura dále selhává ve vypořádání se s různorodými politickými zájmy členských států – to vysvětluje přetrvávání abnormálního omezení autonomie vůle stran, které není přínosné pro firemní subjekty ani pro rozvoj svobod zaručených primárním právem, aniž by přitom byla věnována dostatečná pozornost potřebě jasného legislativního rámce. Neochota Soudního dvora definitivně objasnit zbývající rozpory v judikatuře potvrzuje, že negativní harmonizace představuje neúčinný nástroj regulace obchodního práva a dále posiluje argument pro vytvoření komplexní a systematické právní úpravy, která by účinně vyřešila všechny zbývající otázky.
Z provedeného výzkumu vyplynulo, že současný právní rámec pro přeshraniční přeměny, který je založen pouze na ustanoveních primárního práva, se jeví jako nedostatečný pro praktickou aplikaci daných transakcí. I když judikatura SDEU v oblasti mobility společností byla vlivná a efektivně nastavila nosné prvky doktríny v daném oboru, sama o sobě není schopná kompenzovat neexistenci nezbytných obecně závazných normativních předpisů na úrovní sekundárního práva. Podle očekávání, zkoumaná akademická debata potvrdila v úvodu formulovanou hypotézu, a jednoznačně se shodla na naléhavosti potřeby další legislativní činnosti na evropské úrovni. Nicméně rozsah takové harmonizace a jeho explicitní obsah, zejména v oblasti identifikovaných právních nedostatků a problémů, zůstal převážnou většinou autorů opomenut a skýtá tedy zajímavou příležitost k dalšímu zkoumání problematiky.

Předběžná náplň práce v anglickém jazyce

The thesis deals with the latest developments in corporate mobility in the light of the recent CJEU decisions and its inherently formulated doctrine. After a brief introduction of the discussed general concepts, a dissection of previous case law and relevant legislation, the author explores the ways in which the current changes in the conception of cross-border conversions have influenced corporate mobility as a whole and the perception of freedom of establishment in particular. The question whether further legislative actions have to be taken in order to enable companies to take advantage of these developments is debated. The thesis is divided into five logical clusters which are structured in the following manner. Firstly, I analyze the fundamental pillars of corporate mobility, liability and capital protection doctrines that serve as the tangential object of interest to the actual subject matter as they represent the wider legal framework of European company law. Secondly, a comprehensive summary of the preceding case law of the Court on the issue of freedom of establishment is presented, providing an insight on the current issues, which are thoroughly discussed and analyzed in the remainder of the thesis. In Chapter four, the VALE case is further dissected and implications of the case on the corporate mobility doctrine as well as the problematic issues that it left unresolved are reflected upon. In the fifth Chapter, the aforementioned developments are perceived in a broader context by taking into consideration the scholarly interpretation as well as empirical studies that have been conducted to assess the impact of the relevant CJEU decisions on the legislation of the member States and the behavior of companies within the EU. Part of this chapter is a brief description of the changes in the national legislation of France, Spain, the Netherlands, Germany, the United Kingdom, and Austria as a direct reaction to the developments in EU Law regarding corporate mobility. Lastly, the arguments used throughout the analyzed body of literature are summarized in order to evaluate the need and nature of changes that are expected from the European legislator in the near future.