Připravovaná diplomová práce usiluje – na půdorysu prací Jaroslava Krejčího a s referencemi ke konceptům A. Toynbeeho, N. Eliase, J. Arnasona aj. – přehlédnout civilizační pluralitu lidstva v dimenzích historického času a daného zeměpisného prostoru, v profilech kulturních a sociálních dějin, v jejichž proudech nabývají pojmy „kultury“ a „civilizace“ shodného významu. V procesech sebeutváření civilizačních konfigurací se práce snaží postihnout duchovní konstanty těchto konfigurací, včetně toho, nakolik zrcadlí a vypovídají komplexitu světa – nakolik svět samy ze sebe „osvětlují“. Tyto standardizace se ustavují v každé z civilizačních soustav v jejich samostatném nalézání „místa člověka v kosmu“ (v pojmenování L. Landgrebem, v recepci myšlení Teilharda de Chardin). Jsou vyslovovány – v implikaci J. Krejčího – v axiálních „paradigmatech lidského údělu“, uskutečňovány v žití tohoto údělu: postojem k životu a pojetím smyslu života, a v tom i pojetím smrti, „přijmuté před životem“ (R. M. Rilke), to vše na platformě heideggerovského konceptu bytí a jeho časovosti. Jako druhý významný vklad domácího myšlení užívá práce k prohlédání takto vymezeného terénu fenomenologické úvahy Jana Patočky o pohybech lidské existence, resp. o koncepci „přirozeného světa“. Kulturní a civilizační pluralita je v této souvislosti nahlédnuta Patočkovými úvahami o bytí v jeho dějinnosti, o duchovních základech života jakožto platónské péči o duši. Původní rozvrh, přehlédající pluralitu civilizací, je tu soustředěn na civilizaci evropskou, z jejíhož duchovního fundamentu a z vymezování se vůči němu, tváří v tvář „konci Evropy“ a perspektivám jejího antropocentrického paradigmatu, rámcové téma hodnotového pluralismu práce zpětně nazírá. Referenčně jsou přitom užity práce „o duchu Evropy“ a o jeho extenzích do prostoru vita activa – veřejného života (H. Arendtová), jejichž intence původně historická východiska práce aktualizují „naší době“. Ve snaze o objektivizaci a postižitelnost, nacházení spojitosti v neuspořádanosti je práce provázena epistemologickým exkursem, v němž jsou prováděné diskursy vyjádřeny v kognitivních modelech a mapách, v topograficky a souřadnicově vymezených vrstvách, v návrzích hypertextových, vnitřně korelovaných struktur (např. na podkladu foucaultovské „archeologie vědění“ soudobé experimentální archeologie ( David Lewis-Williams), komplexivních modelů R. Květa, kognitivně mapových „images“ K. Lynche aj.)
- zadáno a potvrzeno stud. odd.