Perzekuce křesťanů v antickém Římě

• Název práce v češtině: Perzekuce křesťanů v antickém Římě
• Název v anglickém jazyce: The Persecution of Christians in Ancient Rome
• Klíčová slova: Perzekuce křesťanů. Římská říše. Edikt milánský.
• Klíčová slova anglicky: The persecution of Christians. Roman Empire. Constantine.
• Akademický rok vypsání: 2010/2011
• Typ práce: rigorózní práce
• Jazyk práce: čeština
• Ústav: Katedra právních dějin (22-KPD)
• Vedoucí / školitel: prof. JUDr. Michal Skřejpek, DrSc.
• Řešitel: skrytý - zadáno a potvrzeno stud. odd.
• Datum přihlášení: 18.01.2011
• Datum zadání: 18.01.2011
• Datum a čas obhajoby: 10.12.2013 14:00
• Místo konání obhajoby: PF UK 209/II. p.
• Datum odevzdání elektronické podoby: 02.10.2013
• Datum proběhlé obhajoby: 10.12.2013
• Oponenti: JUDr. David Falada, Ph.D.

Předběžná náplň práce

Tématem této rigorózní práce je perzekuce křesťanů v antickém Římě. Práce popisuje historické okolnosti, za kterých k pronásledování křesťanů docházelo, vysvětluje důvody a společenské tlaky, které uváděly toto pronásledování v život, a uvádí, které právní nástroje římské úřady při perzekuci křesťanů využívaly.
Rané dějiny křesťanství byly poznamenány perzekucemi, které měly toto nové náboženství potlačit či úplně vymýtit. Pronásledování za římských císařů, počínaje císařem Neronem a vrcholící za vlády císaře Diokletiana, směřovalo nejen proti opozici křesťanů vůči oficiálnímu státnímu kultu, ale bylo motivované také politicky. Vládci říše se nechtěli smířit se skupinou neloajálních občanů.
Práce obsahuje osm kapitol. První kapitolu tvoří úvod, druhou pak krátký exkurz do tradičního římského náboženství, zde jsou popsány jeho charakteristické rysy a vztah římských občanů ke svým bohům. V kapitole jsou též uvedeny některé případy, kdy římský stát zasahoval proti náboženstvím a kultům. Závěr kapitoly se zabývá samotným křesťanstvím a jeho rozdíly od tradičního římského náboženství.
Třetí kapitola popisuje počátek represí proti křesťanství, obsahuje krátký exkurz do dějin Židů a vztahy Židů k prvním křesťanům. Zpočátku bylo křesťanství považováno římským státem pouze za židovskou sektu. Ovšem Židé považovali křesťany za odpadlíky od víry a pronásledovali je jako kacíře. Pro křesťanství měla však tato situace i určité výhody, protože mohlo, jako součást římským státem uznaného náboženství, požívat stejných oprávnění jako náboženství židovské.
Čtvrtá kapitola popisuje perzekuce, které již byly prováděny ze strany římského státu, ačkoliv zpočátku pro ně neexistoval pevný právní základ. Z této doby pochází známá korespondence mezi císařem Traianem a Pliniem mladším. V tomto období (od počátku 2. století do poloviny 3. století) stát přistupoval ke křesťanům vcelku tolerantně. Říši se hospodářsky i vojensky dařilo a císaři nejevili zájem na nějakém masovém pronásledování křesťanů. Pokud již došlo k nějakým perzekucím, nejednalo se o velké a organizované akce, ale spíše o případy, kdy byli křesťané udáváni jinými občany a souzeni, a případně popravováni za víru v pověry.
Pátá kapitola popisuje následující období perzekucí, které již byly postaveny na právním základě. Za vlády císaře Decia dochází k prvnímu opravdu systematickému pronásledování křesťanů. Běžnými prostředky, které měly zlomit vůli věřících, bylo upalování na hranicích, smrt při gladiátorských hrách, stětí či vyhnanství. Přestože mnoho křesťanů tomuto tlaku podlehlo, velké množství křesťanů se své víry nezřeklo a po své smrti byli oslavováni jako mučedníci. Po období klidu přišla vlna nejkrutějšího pronásledování, a to za císaře Diocletiana. Císař se rozhodl křesťanství zcela vymýtit a za tímto účelem vydal několik dekretů, které křesťany zbavovaly občanských práv, odebíraly jim jejich majetek, nařizovaly zničit křesťanské stavby i náboženské předměty a spisy. Došlo k uvěznění církevních vůdců, kteří byli nuceni obětovat pohanským bohům, přičemž odmítnutí znamenalo smrt. Nejintenzivnější perzekuce probíhaly ve východní části říše.
Celkově se ovšem tyto perzekuce křesťanů minuly účinkem a císař Galerius následně vydal v roce 311 toleranční výnos, posléze potvrzený slavným ediktem milánským císaře Konstantina. Oba zaručovaly křesťanům svobodné praktikování jejich náboženství. Situaci křesťanů v době vydání ediktu a následující období, během kterého se křesťanství stále více rozšiřovalo po celé říši, zachycuje šestá kapitola. Sedmá kapitola pak popisuje závěrečné období této části dějin křesťanství, kdy se z dříve pronásledovaného náboženství stává rozhodnutím císaře Theodosia roku 380 náboženství státní. Osmou kapitolou je závěr, zabývající se i možnými důvody perzekucí a následného úspěchu křesťanství.

Předběžná náplň práce v anglickém jazyce

The topic of this thesis is the persecution of Christians in Ancient Rome. The paper describes historical circumstances that led to the persecution, explains the reasons and social background that made the persecution viable and provides a list of legal instruments that were used by the Roman institutions during the course of the persecution.
The early Christian history was marked by the persecutions striving to suppress or even eliminate this newborn religion. Oppression during the times of Roman emperors first occurred in the course of Nero´s reign and peaked after Diocletian came to power. It was directed not only to the opposition of Christians to recognize the official cult of the gods, but was also politically motivated because the Roman emperors were not to succumb to the idea of nonconforming citizens.
The thesis consists of 8 chapters. The first chapters contains the introduction of the thesis, the second chapter consists of a short digression into the traditional Roman religion describing its characteristical features and the relationship between Roman people and their gods. This chapter also presents some cases of state intervention against different religions and cults. The end of the second chapter deals with the Christianity itself and the way it is different from the traditional Roman religion.
The third chapter describes the beginnings of the persecutions against Christians, a short introduction to the history of Judaism and the relationship between the Jews and first Christians. Initially, the Christianity was viewed by the Roman Empire only as a Jewish sect, but by the Jews they were viewed as heretics. This situation meant certain advantages to Christian religion because as a religion recognized by the state it was entitled to enjoy the same privileges as the Judaism.
The fourth chapter addresses the first actual persecutions carried out by the Roman Empire even though there was no consistent legal background for those actions. The famous set of letters exchanger between the emperor Trajan and Pliny the Younger originates in this era. In this period (from the beginning of the 2nd century to the mid-3rd century) a more tolerant approach was taken in the treatment of Christians. The Roman Empire in this period was economically and militarily sound and emperors were not in favour of persecuting Christians. If a Christian was persecuted, it wasn’t a large organized event, but individual cases usually started due to civilian denunciations and they were tried and executed for believing in superstitions.
The fifth chapter describes the following period of persecutions that were based on a sound legal background. During the course of the reign of emperor Decius began a first systematical persecution of Christians. The common means designed to break the Christian belief system were death at the border, execution at the circus games, decapitation or exile. Despite the failure of many Christians during this time of persecution there were also a large number of martyrs, which strengthened the religion. After a long period of peace came a wave of the cruellest of all the persecution in the 2nd Mid 3rd century under Emperor Diocletian. The emperor decided to completely wipe out Christianity and issued several decrees; first Diocletian got rid of all Christian civil employees, and then ordered to destroy all Christian buildings, religious articles and writings. Church leaders were imprisoned and forced to sacrifice to pagan gods. Refusal meant torture, death or straight. The most brutal persecution took place primarily in the eastern part of the Roman Empire.
Overall, however, the persecution of Christians missed its objective and Emperor Galerius (311 A.D.) then gave tolerance yield, which was confirmed by Constantine in 313 A.D. and guaranteed Christians free practice of their religion. This period and the subsequent period of spreading Christianity to the foreign lands of the Empire is examined in the sixth chapter. The seventh chapter describes the final period of the early Christian history in which the persecuted religion became the state religion by the decision of the Emperor Theodosia (380 A.D.). The eighth chapter, the conclusion, summarizes the thesis and deals with the possible reasons for the persecutions and the following victory of Christianity.