Ambivalence, "dvojí mimesis", uměl(eck)ost: Manýrismus, baroko a česká meziválečná avantgarda - ABO400514

• Anglický název: Ambiguity, "Double Mimesis", Art(ificiality): Mannerism, Baroque, and Czech Avant-Garde in between the Wars
• Zajišťuje: Ústav české literatury a komparatistiky (21-UCLK)
• Fakulta: Filozofická fakulta
• Platnost: od 2007
• Semestr: oba
• Body: 2
• E-Kredity: 0
• Rozsah, examinace: 2/0, Z [HT]
• Počet míst: zimní:neurčen / neurčen (neurčen); letní:neurčen / neurčen (neurčen)
• Minimální obsazenost: neomezen
• 4EU+: ne
• Virtuální mobilita / počet míst pro virtuální mobilitu: ne
• Stav předmětu: nevyučován
• Jazyk výuky: čeština
• Způsob výuky: prezenční
• Způsob výuky: prezenční
• Poznámka: předmět lze zapsat v ZS i LS
• Garant: prof. Dr. phil. Josef Vojvodík, M.A.

Anotace

Poslední úprava: KCLSEDLA (23.09.2005)

Přednáška kombinovaná se seminářem. Uznává se i jako základní seminář Metody literární vědy.

Charakteristika kurzu:
"Barok je mně první věk moderní, lépe počátek moderního věku, v němž ještě žijeme [...]." Šaldův výrok z jeho důležité stati "O literárním baroku cizím i domácím" (1935) směřuje velmi přesně k jádru problémů, kterým bude tato přednáška věnována: specifickým afinitám mezi literaturou (a výtvarným uměním), zvláště básnictvím, ale také estetickými koncepcemi historické avantgardy 20. a 30. let 20. století k umění 16. a 17. století tzv. manýrismu a baroka. Myšlenkově závažné teoretické a kulturně-historické reflexe těchto "nepodobných podobností" mezi moderním uměním a kulturou manýrismu/baroka se v literární vědě a uměnovědě začínají objevovat - nikoliv náhodou - záhy po skončení 1. světové války. Průkopnickými studiemi jsou zejména práce historika umění Maxe Dvořáka z let 1920/1921, který pro moderní uměnovědu epochu manýrismu znovuobjevil. Ale také ruští formalisté (mladý Jakobson) nebo Viktor Šklovskij věnovali již ve dvacátých letech pozornost vztahům mezi aktualizací barokních rétorických figur v poezii ruských futuristů. V německé germanistice upozornil badatel Hermann Pongs v prvním svazku své monumentální práce Das Bild in der Dichtung (1927) na analogii mezi poezií expresionismu a baroka zejména ve sféře básnického prožitku. Ve 30. letech to byl jednak surrealismus, jednak tendence, kterou by bylo možné charakterizovat jako,moderní spiritualismus´, která, podobně jako surrealismus, navazovala již zcela vědomě na určitou tradici manýrismu a baroka. Zájem o tuto problematiku byl znovuoživen po 2. sv. válce, kdy na konci 50. let vydává romanista a komparatista Gustav René Hocke dvě dnes už klasické monografie Die Welt als Labyrinth. Manier und Manie in der europäischen Kunst (1957) a Manierismus in der Literatur (1959; obojí v českém překladu 2001). Hocke vytvořil velmi vlivný, třebaže ne neproblematický a v odborných kruzích dosti kritizovaný typologický a v podstatě antropologicky založený interpretační model manýrismu, spočívající na asymetrii protiklaných stylových a rétorických koncepcí: klasisictické ("atticistické") a antiklasicistické (tzv. "asianistické") linii. Ještě podstatnější je však okolnost, že Hocke vede nejednou velmi nápadité a inspirativní paralely mezi uměním manýrismu, moderny a avantgardy první poloviny 20. století.
Platnost výše citovaného Šaldova výroku dokládá skutečnost, že právě od konce 20. století zažívá nová recepce a reflexe manýrismu a baroka svůj "revival", jak o tom svědčí mnohé teoreticky a myšlenkově závažné interpretace (např. Deleuzova práce Le pli. Leibniz et le baroque, 1988), sborníky z odborných konferencí nebo řada reprezentativních výstav (připomeňme na tomto místě jen výstavy Aktuální nekonečno, 2000, nebo Sláva barokní Čechie, 2001).

Literatura

Poslední úprava: KCLSEDLA (23.09.2005)

Základní literatura:
Vzhledem ke skutečnosti, že literatura k problematice manýrismu a baroka a ke vztahu těchto uměleckých stylů k moderně a avantgardě se dnes pro svoji obsáhlost stala již téměř nepřehlednou, omezím se na tomto místě jen na několik základních titulů.

ALQUIÉ, Fernand.: Philosophie du surréalisme. Paris 1955.

AVANTGARDA ZNÁMÁ A NEZNÁMÁ I-III. Ed. Š. Vlašín. Praha 1970 (sv. III), 1971 (sv. I.), 1972 (sv. II.).

BAROKO. Pět statí (B. Chudoba, Z. Kalista, J. Vašica, J. Racek, A. Kutal). Brno 1934.

BINSWANGER, Ludwig: Ausgewählte Werke I. Formen mißglückten Daseins. Heidelberg 1992.

BLAŽÍČEK, Oldřich J.: Umění baroku v Čechách. Praha 1971.

BRAUNGART, Wolfgang (ed.): Manier und Manierismus. Tübingen 2000.

BYDŽOVSKÁ, Lenka, SRP, Karel (eds.): Šyrský, Toyen: Artificialismus. Praha 1992.

ČERNÝ, Václav: Až do předsíně nebes. Čtrnáct studií o baroku našem i cizím. Praha 1996.

ČESKÝ SURREALISMUS 1929-1953. Eds. Lenka Bydžovská a Karel Srp. Praha 1996.

DELEUZE, Gilles: Le pli. Leibniz et le baroque. Paris 1988.

DVOŘÁK, Pieter Bruegel starší. Tintoretto. In: M. Dvořák, Umění jako projev ducha. Praha 1936.

DVOŘÁK, Max: Greco a manýrismus. In: M. Dvořák, Italské umění od renesance k baroku. Praha 1946, s. 289-305.

GEBSER, Jean: Ursprung und Gegenwart I-III. München 1973.

GUARDINI, Romano: Křesťanské vědomí. Studie o Pascalovi. Brno 1998.

HOCKE, Gustav René: Svět jako labyrint. Manýrismus v literatuře. Praha 2001.

HOFMANN, Werner (ed.): Zauber der Medusa. Europäische Manierismen. Wien 1987.

KALISTA, Zdeněk: České baroko. Studie, texty, poznámky. Praha 1941.

KALISTA, Zdeněk: Česká barokní gotika a její žďárské ohnisko. Brno 1970.

KALISTA, Zdeněk: Tvář baroka. Praha 1992.

KÉŽ HOŘÍ POPEL MŮJ. Z poezie evropského baroka. Ed. V. Černý. Praha 1967.

KOPECKÝ, Milan (ed.): O barokní kultuře. Sborní statí. Brno 1968.

LINK-HEER, Ursula: Manier/Manieren/Manierismus. In: K. Barck (Ed.), Ästhetische Grundbegriffe. Sv. III. Stuttgart 2001, s. 790-846.

NAVRÁTIL, Václav: O smutku, lásce a jiných věcech. Praha 2003.

NEUMANN, Jaromír: České baroko. Praha 1969.

PINDER, Wilhelm: Zur Physiognomik des Manierismus. In: H. Prinzhorn (ed.): Die Wissenschaft am Scheidewege von Leben und Geist. Festschrift Ludwig Klages zum 60. Geburtstag. Leipzig 1932, s. 148-156.

PRAŽSKÉ BAROKO 1600-1800. Katalog stejnojmenné výstavy. Ed. Z. Kalista et. al.. Praha 1938.

PREISS, Pavel: Panoráma manýrismu. Kapitoly o umění a kultuře 16. století. Praha 1974.

RAK, Jiří, VLNAS, Vít: Druhý život baroka v Čechách. In: V. Vlnas (ed.): Sláva barokní Čechie. Stati o umění, kultuře a společnosti 17. a 18. století. Praha 2001, s. 13-60.

ROTREKL, Zdeněk: Barokní fenomén v současnosti. Praha 1995.

ŠALDA, František X.: O literárním baroku cizím i domácím. In: F. X. Šalda, Z období Zápisníku I. Praha 1987, s. 282-307.

ŠKARKA, Antonín: Friedrich Bridel nový a neznámý. Praha 1969.

ŠKARKA, Antonín: Novost básnického umění Adama Michny z Otradovic. K problematice hodnocení českého literárního baroka. In: A. Škarka, Půl tisíciletí českého písemnictví. Praha 1986, s. 335-358.

TEIGE, Karel: Výbor z díla I, II,III. Praha 1966, 1969, 1994.

TICHÁ, Zdeňka (ed.): Smutní kavaleři o lásce. Z české milostné poezie 17. století. Praha 1968.

TICHÁ, Zdeňka (ed.): Růže, kterouž smrt zavřela. Výbor z české poezie barokní doby. Praha 1970.

TSCHIŽEWSKIJ, Dmitrij (ed.): Slavische Barockliteratur I. München 1970.

VLČEK, Tomáš: Aktuální nekonečno. In: T. Vlček, Aktuální nekonečno. Katalog výstavy. Praha 2000, s. 6-61.

WÜRTENBERGER, Franzsepp: Der Manierismus. Der europäische Stil des sechzehnten Jahrhunderts. Wien-München 1962.

Sylabus

Poslední úprava: KCLSEDLA (23.09.2005)

Tematické okruhy:
Přednáška bude sledovat přibližně tři základní problémové okruhy, dané výchozí otázkou: v čem spočívají afinity a analogie mezi manýrismem/barokem a historickou avantgardou, čím, kterými aspekty byly tyto kulturní a umělecké styly pro tzv. historickou avantgardu "inspirativní"? V této souvislosti bude třeba hned na začátku oba pojmy - manýrismus a baroko - ohraničit a vymezit jejich obsahy, protože se nejedná o identické pojmy. Proto bude pozornost věnována hlavním interpretačním modelům manýrismu a baroka v uměnovědném a literárněvědném bádání. Jak se zdá, má recepce a reflexe manýrismu/baroka také v české avantgardě svůj vývoj, který se v průběhu 20. a 30 let dvacátého století měnil a který dozníval ve válečných 40. letech. Výchozím pojmem je pojem ambivalence, "dvojí mimesis", tedy problém (a možnost) prostupování nejen různých "skutečností", "obrazů světa", znakových systémů, věcí a znaků / znaků a věcí, ale také estetických programů a modelů.

0. Manýrismus a baroko: teorie, interpretační modely, diference; manýrismus jako fenomén krize a příznak nového idealismu a duchovnosti (M. Dvořák), manýrismus jako výraz "strachu před životem" (W. Pinder) a světem, jako výraz vypjaté uměl(eck)osti a zpochybnění všeho vyváženého a proporcionálního (G. R. Hocke); manýrismus a manýrovitá přepjatost v psychiatrii jako jedna z forem "nezdařeného bytí" (L. Binswanger); současná recepce a interpretace manýrismu, jeho vztah k baroku; baroko jako "do nekonečna se řasící záhyb" (Deleuze).

1. "Svět stavby a básně": princip duality a "rozporu" v poetismu; senzibilita jako "definice života" a formy nové senzibility v umění; artificialismus a/jako uměl(leck)ost: povrch<->hloubka, vizualita<->taktilita, věc<->znak,"záhyby","zvrásnění"<->"pulverizace","diafanizace"(světa).

2. "Svět se stává stále menším": reverzibilita času a prostoru / prostoru a času; transverzalita a princip iregulérního; verbální a tělesné kódy; antropomorfizace a anamorfóza; princip simultaneity a multimediality; pararétorika - hermetismus - neomanýristický concettismus; maximalizace smyslových kvalit uměleckého díla;"hmota" světa a transcendence.

3. Svět "iracionálních sil a vášně": Efekt šoku: exuberance - tortura - exaltace - patos - melancholie; Teigovo uměleckohistoické a uměleckoteoretické uvažování ve 40. letech a myšlenka "nové duchovnosti".