Plato and Aristotle: concordia discors + Timaeus II - AFS100592

• Title: Platón a Aristotelés: concordia discors + Timaios II
• Guaranteed by: Institute of Philosophy and Religious Studies (21-UFAR)
• Faculty: Faculty of Arts
• Actual: from 2012
• Semester: winter
• Points: 0
• E-Credits: 6
• Examination process: winter s.:
• Hours per week, examination: winter s.:2/2, C [HT]; summer s.:2/2, C [HT]
• Capacity: winter:unknown / unknown (unknown); summer:unknown / unknown (unknown)
• Min. number of students: unlimited
• 4EU+: no
• Virtual mobility / capacity: no
• State of the course: not taught
• Language: Czech
• Teaching methods: full-time
• Teaching methods: full-time
• Guarantor: doc. Mgr. Jakub Jinek, Dr. phil.; doc. MUDr. Štěpán Špinka, Ph.D.

Annotation

Last update: Mgr. Eva Mokrejšová (04.08.2011)

Platón a Arisotelés: concordia discors
Plato and Aristotle: concordia discors

Anotace:

Zdá se, že stará interpretační otázka vztahu mezi Platónem a Aristotelem je vůbec nejvýznamnější
hermeneutickou otázkou, kterou si zájemce o antickou filosofii klade – naše chápání vztahu učitele a žáka je
systematicky vztaženo k našim očekáváním ohledně toho, jaké poznatky nám, moderním čtenářům, může antická
filosofie zprostředkovat. Je zřejmé, že má-li vůbec ještě být pozdvihnut nárok klasiky stát se zdrojem inspirativních
náhledů pro novejší epochy, nemůžeme o ní přemýšlet pouze v pojmech myšlenkových obratů, vývoje a
překonávání méně rozvinutých myšlenek pokrokovějšími tezemi. Nesmíme však ani přehlížet intuici skrytou v
prastaré výkladové tradici boje proti platonizaci Aristotela (Alexandr z Afrodisiady) a dále rozvíjenou pozdějšími
směry (novotomismus, fenomenologie), zdůrazňující neredukovatelnou hodnotu rozdílnosti autorů, tezí i věcí.
Naším cílem bude projít některá klíčová místa spisů obou autorů, na nichž bude možné předvést základní
systematické složky jejich nauky (položení metafyzické otázky, nauka o principech, ontologicko-pojmová stuktura,
problém eidos, kosmologie, problém poznání, duše, zdatnosti a polis), a to v jednotě jejich působnosti (Gadamer)
a zároveň v plodném kritickém odstupu nezastřeném systematizačním nutkáním (Aubanque). Pokusíme se
Aristotelovu kritiku jeho učitele vidět sice jako myšlenkový obrat, avšak provedený v šíři učitelova záběru (Stenzel)
a na jím vytčené půdě, tj. v kontinuu vývojové linie Sókratés – Platón – Aristotelés (Dirlmeier; Krämer). Pouze takto,
tj. vyhnutím se dvěma naznačeným interpretačním krajnostem (vývojová teze a platonizující systematizace), je
možné naplnit onen hermeneutický úkol a vypěstovat si jak cit pro respekt ke vzájemným rozdílům, tak i vizi
jednotného zaměření.